Desetibojař Tomáš Dvořák se příští rok ocitne ve dvojroli - závodníka i trenéra
Tomáš Dvořák se rozhodl dát vrcholové atletice sbohem. Paradoxně to však neznamená, že už se nikdy neobjeví při desetiboji na světových oválech. Ovšem na novou sezónu se již nebude připravovat na 100 %, neboť se rozhodl trenérsky ujmout skupiny mladých, nadějných atletů.
"Příští rok mám minimálně v plánu absolvovat jeden závod. Nejsem ten typ, který dělá nějaký humbuk. Na rozlučky jsem nikdy nebyl. Poslední narozeniny jsem oslavil, když mi bylo 18 let. Ze sportu navíc neodcházím, takže se nemám s čím loučit. Říct teď, že toto bude můj poslední závod a příští rok si to rozmyslím a zase to budu měnit. Ne, to já si řeknu sám, že to bude poslední a lidi si toho pak všimnou."
Okolnosti, za jakých by úplně přestal závodit však neváhá prozradit.
"Jakmile už nebudu mít chuť. To je ale na rozvedení, protože chuť mi nechybí vůbec, takže to spíše bude přechod z vrcholové atletiky do výkonnostní. V příštím roce to tak bude vypadat, protože vrcholově už se připravovat nebudu, takže to bude sportování pro radost."
Trojnásobného světového šampiona pronásledovaly v posledních sezónách zdravotní komplikace. Ty měly spolu s pokročilým sportovním věkem největší podíl na jeho ústupu ze slávy. On sám však desetibojařská klání nezužuje na pouhý boj o medaile či tituly.
"Já jsem nikdy nebyl člověk, který by trpěl přehnanými ambicemi. Někdy si říkám, jestli jsem vůbec nějaké ambice měl. Jsem realista od hlavy až k patě. Rozhodně bych si v tomto čase nenaplánoval desetiboj, kde mám udělat 9000 bodů, když vím, že je to absolutně nereálné. Já jsem svoje sportování měl vždy postavené tak, že jsem se nepral se soupeři, ale hlavně sám se sebou. Pro mě je to daleko přijatelnější rovina. Když se někdo někam nominuje, tak to neberu tak, že by tam měli jet jen ti, co usilují o medaile. Podporuji duch pana Coubertina, který říkal, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a když už si tu účast člověk vybojuje, tak proč by neměl jezdit?"
Čtyřiatřicetiletý reprezentant úplně nevylučuje ani start na OH, které bude za dva roky hostit Peking. Na druhé straně tímto směrem se jeho myšlenky a přání neubírají.
"Pevně doufám, že na olympiádu už tady budou jiní desetibojaři, kteří mi nedovolí, abych na ní mohl startovat. Když to bude můj svěřenec, tak mi to vůbec nebude vadit."
Jak už bylo řečeno, Dvořák se chystá ujmout trenérského řemesla. A jakým typem trenéra vlastně bude?
"Určitě kamarád, i když vím, co je třeba. Pamatuji si na přístup ze strany trenérů. Trenér může být kamarád, ale také si musí udržovat autoritu, aby mu svěřenec důvěřoval a také aby neodmlouval, protože ne všechny tréninky jsou zcela příjemné. Ale bohužel jsou třeba, takže člověk musí být občas i tvrdý."
Skupina, kterou náš desetibojař povede ještě zdaleka není uzavřená.
"Skupina nemá žádné hranice. Samozřejmě člověk si musí ukrojit takový krajíc chleba, který je schopen vstřebat. Jsem člověk otevřený, který nemá problém pomoci komukoliv a jestli si někdo myslí, že mu můžu pomoci, tak ať přijde - u mě má každý dveře otevřený. Ne čím víc, tím líp, ale rád."
Na závěr se Tomáš Dvořák ohlédl za nejkrásnějšími okamžiky, které s desetibojem zažil. Kromě světového rekordu z pražského Strahova to byl především zisk tří po sobě jdoucích titulů mistra světa. Zlaté Athény, Sevillu i Edmonton však doprovázely naprosto rozdílné pocity.
"První titul, to byla euforie. Byl jsem mladý závodník, který předvedl krásný výkon. Nikdo to nečekal, ani já sám a o to je to příjemnější. Druhý titul - po překonání světového rekordu jsem si troufal na lepší výkon. Ne že bych byl zklamán, ale nenaplnil jsem své očekávání. Bylo tam tenkrát navíc extrémní teplo. Poslední titul byl satisfakční. Po nezdařeném olympijském závodu to byl v Edmontonu skvělý závod, kdy jsem se na něj čistě připravoval 9 měsíců. Ale došlo tam k určitému vyhoření, mé tělo od té chvíle už nechtělo dávat tolik, jako jsem po něm chtěl dřív."
Nezbývá, než Tomáši Dvořákovi popřát, aby jeho trenérská kariéra byla stejně tak úspěšná, jako ta závodnická.
