Díky jednomu z Čechů se mohl servírovat alkohol i k večeři. Unikátní příběhy Čechů na Novém Zélandu nabízí Martin Nekola
Málo probádané a fascinující příběhy Čechů na Novém Zélandu představil v nové knížce historik Martin Nekola. Jmenuje se Po stopách Čechů na Novém Zélandu: ...za dlouhým bílým oblakem.
Za oceán se vydávali na přelomu 19. a 20. století dobrodruzi, později židé prchají před Hitlerem, exulanti po únoru 1948 a po srpnu 1968. Čtenáři se díky knížce přenesou do vesnice Puhoi, kterou založili přistěhovalci z Plzeňska. Najdou tu i aktuální pohled na novozéladské Čechy. Jak připomněl Martin Nekola, známým českým rodákem byl Bohumír Lindauer, známý portrétista Maorů.
"Bohumír nebo také Gottfried Lindauer pocházel z Plzně a vystudoval malířství ve Vídni. Osud ho zavál na druhý konec světa, na Nový Zéland. Byl v různých expedicích, vycpával ptáky kivi. Byl to takový dobrodruh. Pak ho začal fascinovat styl života maorů. Jejich tradice a zvyky, které se postupem času vytrácely, jak stále více Evropanů přicházelo na Nový Zéland. Dal si za úkol to nějak zaznamenat. Měl unikátní techniku, že nejprve ty Maory a jejich vesnice vyfotil a potom na základě fotografií to namaloval. Bylo to velice pěkné, olej na plátně. Hýřilo to barvami. Vytvořil několik desítek obrazů, možná stovek a dneska to jsou velice uznávaná, vážená díla a zdobí každou novozélandskou galerii."
Vy máte v knize srovnání fotografie a obrazu. Na první pohled bych nepoznala, co je fotografie a co je obraz.
"Je to velice věrné a i ti samotní Maorové, kteří měli ostych a nechtěli se nechat portrétovat, tak v těch obrazech cítili svoji duši. Nakonec ho i sami vyhledávali. Třeba krátce před smrtí chtěl nějaký významný válečník nebo náčelník udělat svůj poslední testament, tak si pozval Lindauera, aby ho ztvárnil. Ta vesnice nebo ten široký klan tyto obrazy válečníka choval ve velké úctě a vážnosti. Dneska to jsou díla ceněná na miliony novozélandských dolarů."
O Bohumilovi Lindauerovi informoval také cestovatel Josef Kořenský, který ho tam navštívil.
"Ano, cestovatel Josef Kořenský počátkem 20. století putoval po Novém Zélandu a navštívil Lindauera. Byl to tehdy už starší pán, byl velice proslulý, měl i svoje muzeum a galerii. Lindauer se vracel ve vzpomínkách do Čech, do svého dětství a byl hrozně rád, že si může zase po letech promluvit s někým česky."
Lindauer patří k těm nejznámějším. A kdo byl první Čech, který na Nový Zéland vstoupil?
"Pravděpodobně se jedná o Tadeáše Haenkeho ze severočeské Chřipské, který více proslul v Latinské Americe. Působil dlouho v Chile, v Bolívii a dalších zemích. Na Nový Zéland se dostal s nějakou britskou expedicí. Není úplně jisté, jestli novozélandské břehy viděl jenom z lodi, nebo zda tam opravdu vystoupil a chvíli tam strávil. Pak přicházeli další dobrodruzi. Byl to známý cestovatel Čeněk Paclt, pak lidé, kteří tam přicházeli třeba na čas, protože se doslechli o zlaté horečce na Novém Zélandu, nebo že tam je možnost získat levné pozemky k obdělávání. To byl i případ českých Němců z oblasti Stodu na Plzeňsku, kteří v roce 1863 založili vesnici Puhoi na Severním ostrově Nového Zélandu."
O té vesnici jsem četla ve vaší knize, že tam byly začátky pro ně velice těžké, protože museli prosekávat prales, neznali místní jídlo.
"Vesnice Puhoi je dnes nejzmiňovanější novozélandskou vesnicí v odborné literatuře. Byly o ní napsány stohy knih a odborných článků, protože i těm novozélandským historikům a badatelům přijde fascinující, že v polovině 19. století se lidé z druhého konce světa sebrali odněkud z Čech a vypravili se na Nový Zéland. Celé to začalo tak, že místní rodák Martin Krippner, byl takovým dobrodruhem, nechal se zverbovat do britského námořnictva a dostal se na Nový Zéland, kde začal hospodařit. Nedařilo se mu, tak se přihlásil do nějaké milice, která bojovala s Maory. Pak působil jako pošťák. A ten psal svým známým a sousedům do Stodu, že Nový Zéland je země neomezených možností, ať se tam vypraví, že je to úžasná země. Tak se nechali nalákat a prvních asi 40 lidí prodalo veškerý majetek. V lednu 1863 se nalodili a koncem června se konečně dostali do Aucklandu.
Neuměli anglicky, neměli už žádné peníze, ale měli v dopisech příslib od Krippnera, že jim novozélandské úřady dají nějaké pozemky k obdělávání. Říkali si, jsme schopní zemědělci, nebude to tak hrozné. Pak se ještě plavili po řece Puhoi. Ten výraz v maorštině znamená 'líně tekoucí voda'. Dnes je to údolí řeky malebné, ale v roce 1863 tam byla divočina, žádná infrastruktura. Bylo to uprostřed pralesa, takže ženy propukly v pláč, když to viděly. Muži zjistili, že je Krippner tak trošku podvedl, protože za každého pasažéra měl slíbený tučný bakšiš od lodní společnosti. Nechal je tam napospas divočině. Naštěstí se nedaleko nacházela maorská vesnice. A ač jsou Maorové známí jako drsní krvežízniví válečníci, tak se jim těch nebožáků z Čech zželelo. Naučili je zacházet s místními plodinami, lovit zvěř a tak dále. Takže díky té maorské pomoci byli schopní vydržet a přežít ty první roky. Pak tu vesnici rozšiřovali, založili tam pole. Záhy poté se tam vydala další skupina ze Stodu a v polovině 70. let přijeli ještě další. Díky těm prvním pionýrům Puhoi dodnes existuje."
V knížce jsou fotky asi z počátku 20. století. Tam už jsou ženy v krásných krinolínách, už nevypadají jako udření zemědělci.
"Ano, pak už tam byl kostel, hotel, námořní molo, restaurace, hostinec. Ta vesnice prosperovala."
Na Novém Zélandu byl i jeden hledaný Čech Josef Pavelka, kterému se podařilo čtyřikrát utéct z vězení.
"Pak jeho stopy mizí, asi se odstěhoval do Kanady. Byl to takový enfant terrible, všude byly vyvěšeny plakáty, že je hledaný, že na něj byla vypsaná tučná odměna. Byl to zloděj a snad zastřelil při jednom útěku policistu. Zrovna tenhle člověk neudělal moc dobré jméno českému národu."
Jak pokračovalo osídlení dál? Kdo byl mezi usedlíky významný?
"Já jsem bádal hlavně v archivech ve Wellingtonu a Aucklandu. Dá se říci, že hlavně v těchto dvou městech na Severním ostrově se česká komunita koncentrovala. Když se třeba zastavíme u emigrační vlny po březnu 1939, tak tam byla spousta zajímavých umělců, třeba architekti. Byl tam Heinrich Kulka, což byl žák Adolfa Loose, který na Novém Zélandu proslul progresivním přístupem k architektuře. Navrhl několik knihoven, galerií. Velice zajímavě kombinoval sklo s betonem. Pak tam bylo mnoho válečných letců a veteránů z druhé světové války, kteří se tam usídlili po roce 1948. Bylo tam i několik významných malířů. Samozřejmě ta komunita nebyla tak početná jako třeba v Austrálii, kde se říká, že se na konci 40. let usadilo až 10 tisíc Čechů a Slováků na pozvání od australské vlády.
Ačkoliv neexistuje žádná oficiální statistika, tak když se dnes podíváme na Nový Zéland, je tam 10 až 15 tisíc Čechů. Tam už nehovoříme o emigrantech, ale jsou to lidé, kteří se na Nový Zéland vydali pracovat, studovat, možná tam zůstali, protože je ta země učarovala. Je plná přírodních krás. Fungují tam dva honorární konzuláty, několik českých škol, několik spolků. Samozřejmě ten spolkový život už není takový jako kdysi, kdy se lidé scházeli v nějaké kamenné klubovně. Už je to spíše otázka sociálních sítí, kdy si lidé na facebooku napíší, pojďme udělat nějaký piknik. Třeba v Aucklandu se pravidelně každým rokem koná česká Gulášová party, kde se lidé scházejí na břehu moře a povídají si o těch svých zkušenostech. Ten krajanský život stále je, ale už to nemá tu dynamiku, jako to mělo během studené války, kdy se ti lidé nemohli vrátit do Československa."
Když jste bádal v archivech, navštívil jste v té době nějakou krajanskou akci?
"Byl jsem právě na té Gulášové party, kde jsem se setkal s panem Jaroslavem Trombíkem, kterého jsem potkal pár let před tím tady v Praze. Dnes je mu 97 a je to prokazatelně nejstarší Čech žijící na Novém Zélandu v Aucklandu. Ale nejstarší Češka na Novém Zélandu je paní Marie Havašová, která oslavila na jaře 103 let. Stále je údajně čilá. Oba tyto rekordmany zmiňuji ve své knize."
Jak dlouho jste zjišťoval v archivech informace?
"Na Novém Zélandu jsem strávil asi šest týdnů na jaře 2019. Navštívil jsem Auckland, Wellington a Rotoruu, centrum maorské kultury. Setkal jsem se s celou řadou zajímavých krajanů nebo potomků těch lidí, kteří už jsou po smrti. Nevěděl jsem, že tam byli významní restauratéři. Například Ladislav Ouředník, který založil čtyři restaurace v Aucklandu. Byly to velice oblíbené podniky. Tam existovala taková zvyklost, že se alkohol směl v restauračních zařízeních nalévat mezi pátou a šestou hodinou odpoledne. V pět končila pracovní doba, ze všech továren se vyhrnuli dělníci, a protože věděli, že mají jen hodinu na to, si dát něco do nosu, tak pivo a tvrdý alkohol tam tekl proudem. Úderem šesté se to zase všechno zakázalo, třeba ani víno se nesmělo servírovat k večeři. Byly za to docela tučné pokuty a další postihy.
Ale právě Ladislav Ouředník, typický Čech a milovník piva, se snažil tuto zvyklost nabourat. Dostal několik desítek pokut, několik dní strávil ve vězení za tento prohřešek. Ale nakonec se mu to podařilo a dokázal si prosadit, že v těch svých podnicích může nalévat hostům k večeři. Tím, že ty novozélandské úřady tzv. vyměkly, tak se to potom zavedlo plošně. Novozélanďané tak mohou děkovat našemu rodákovi za tento významný ústupek."
Ve kterých letech to bylo, že se mohl alkohol nalévat jen jednu hodinu?
"Byla to zvyklost trvající desítky let. Ouředník to tuším zavedl na konci 40. a počátku 50. let, kdy začal válčit s novozélandskými úřady. Příslušný zákon byl zrušen tuším v roce 1961."
Máte nějaký zážitek nebo vzpomínku na krajana, na kterého nezapomenete?
"Posluchačům jistě není neznámý Frank Grapl junior, syn Františka Grapla, rodáka z Brna, který po roce 1948 odešel na Nový Zéland. Na nějaké party se seznámil s jistou Maorkou, se slečnou Tuhi, našli v sobě zalíbení a výsledkem je jejich syn Frank. Pan Grapl se zamiloval do novozélandské kultury, hudby a tanců. Tehdy to nebylo zvykem, aby Maorové předváděli své tradice bělošskému obyvatelstvu. Právě Grapl otevřel maorskou kulturu širší veřejnosti. Zprostředkovával maorským hudebním a tanečním souborům vystoupení nejdřív v Austrálii a později i v Evropě.
Frank jde trochu ve stopách svého tatínka. Také má vlastní skupinu a často před covidem cestoval do Česka, kde měl mnoho představení. Je něco úžasného, když vidíte Maora v tom tradičním maorském oblečení zpívat Sladké mámení, nebo českou hymnu. On sám o sobě říká, že je Čechomauravák. Má na paži vytetovaný český státní znak a opravdu je velký vlastenec. Setkal se tady s celou řadou zajímavých lidí. Na jeho facebooku vidíte fotografie z těch návštěv ČR, kde byl přijatý i politiky, vystupoval na hudebních festivalech. Frank je dnes asi nejznámější Novozélanďan s českými kořeny."
