Disent fungoval díky "černé" práci žen, říká Čechoameričanka Marie Hrabík Šámalová
V poválečném Československu se ještě naučila číst a psát, po únoru 1948 ale její rodiče utekli na Západ. Dnes Marie Hrabik Šámalová přednáší politologii na americké univerzitě v Oaklandu a připravuje knihu o českých disidentkách. Letos v červnu se zúčastnila kongresu Československé společnosti pro vědy a umění v Táboře. Milena Štáfeldová ji tam požádala o rozhovor pro dnešní rubriku Češi v zahraničí:
Znamená to, že o něj jako prvorepublikového politika z agrární strany se nikdo v exilu nestaral? Nikdo mu nepomohl?
"Ne, v Americe tenkrát bylo hodně exilových politiků a tatínek se rozhodl, že se nebude nikoho prosit a že se uživí rukama. A vždycky říkal, že je hrozně rád, že pocházel z rodiny sedláků a že se naučil jako mladý kluk velmi těžce fyzicky pracovat. To ho vlastně dvakrát v životě zachránilo, prvně v koncentráku, a potom v Americe."
Pamatujete si ještě něco z pobytu ve Francii a z příchodu do Ameriky?
"Ano, pamatuji. Ve Francii jsme bydleli v lágrech. Velké plus pro mne bylo to, že jsem se naučila dobře francouzsky. A v Americe už to bylo pro mne lehčí, protože už jsem byla zvyklá na to, že se musím naučit další jazyk. Základní vzdělání mám ale trochu divné, protože jsem v Čechách chodila do první a druhé třídy, do třetí třídy jsem ale nikdy nechodila. Když jsme přišli do Francie, tak mne strčili do první třídy, protože jsem neuměla francouzsky. Potom jim došlo, že už jsem dost chytrá, tak mne dali tam, kde už jsem měla věkově být, do čtvrté třídy. Tenkrát byla móda, že se přeskakovalo, a já jsem byla ve čtvrté třídě dost dobrá, takže jsem přeskočila pátou třídu. Pak jsme jeli do Ameriky, tam mne strčili zpátky do páté, protože jsem neuměla anglicky. Pak jsem tu šestou přeskočila a šla do sedmé. Takže si myslím, že mám v základním vzdělání mezery."
Co jste pak studovala v Americe?
"Já jsem studovala historii a politologii a přitom jsem se věnovala taky jazykům, hlavně francouzštině."
Kde jste studovala?
"Mám Bachelors z malé katolické univerzity, magistra mám z univerzity v New Yorku a PhD mám z Pennsylvania State University."
Vzhledem k tomu, že poměry, do kterých jste tam přišli, musely být pro vás dost těžké, jak se vám podařilo vystudovat? Měla jste stipendia, nebo jste musela pracovat?
"Stipendia, sem tam jsem pracovala, měla jsem štěstí, že jsem dostala dost stipendií. Já mám ještě dva bratry, a aby nám platili studia, na to fakt nebylo."
A když jste ukončila studia, zůstala jste v oboru?
"Zůstala jsem v oboru politologie, učila jsem na univerzitě v Kanadě, která se jmenuje University of Western Ontario a potom jsme se přestěhovali do Michiganu. Můj manžel byl onkolog, taky vystudoval v Americe, ale nemohl pracovat jako onkolog v Kanadě. Tak jsme se přestěhovali do Detroitu a já jsem určitou dobu dojížděla. Potom jsme měli dítě, tak to bylo komplikované. A teď učím na univerzitě blízko Detroitu, která se jmenuje Oakland University, a momentálně učím na poloviční úvazek."
Zažila jste někdy vy jako pedagožka české studenty?
"Ne, na univerzitě, kde učím, nejsou čeští studenti. Protože jsme ale v Michiganu, blízko michiganské univerzity, kde je slavistika velmi známá a velmi dobrá, tak tam je několik studentů, kteří se zajímají o české věci. Moje dobrá přítelkyně Zdeňka Brodská tam učila češtinu a byl tam taky pan profesor Matějka."
Od kdy jste členkou Společnosti pro vědy a umění?
"To si ani nepamatuji. Řekla bych, že od 60. let."
Jak se za tu dobu SVU podle vás změnila?
"Změnila se v tom, že bohužel ti původní členové tu už nejsou. Ze začátku byla SVU organizace hlavně pro pány, kteří přišli do Spojených států už jako dospělí. A vlastně se věnovali české problematice. Ti lidé jsou pořád v SVU, je jich ale podstatně méně. Snažíme se nabírat nové členy, kteří by byli vyloženě Američané nebo noví emigranti, těch ale není moc. Teď je taková nová část členstva, to jsou Češi, kteří se zajímají třeba o chemii, medicínu a podobně, a někdy přijdou do SVU. Ale ne vždycky. Přijdou na stáž a nemají čas se zajímat o české záležitosti a českou vědu."
Co jako politoložka soudíte o dnešní situaci v Česku?
"Já si myslím, že je potřeba ještě trochu víc času, aby se to vystříbřilo. A taky si myslím, že jsou tu pořád ještě pozůstatky těch čtyřiceti let totality. Ty základní postoje se ještě nevytříbily a myslím, že tu do určité míry schází politická angažovanost. Politika není jen špinavá záležitost a korupce. Každý je občan a má povinnost se zajímat o věci veřejné."
Co všechno tu v Česku absolvujete? Jak často sem jezdíte?
"Teď každý rok. Snažím se dát dohromady knihu o tom, co dělaly ženy v disentu. Jen ale po té praktické stránce, protože disent fungoval díky černé práci žen. A řekla jsem si, že kdyby nikdo tyto ženy nenavštívil a nevyzpovídal, tak se to ztratí. Nemáme tradiční dokumenty, protože nikdo o tom nepsal dopisy, nikdo si o tom nepsal deník, nikdo o tom nepsal v novinách. A já myslím, že je důležité tyto informace sebrat."
Koho jste už vyzpovídala?
"Hlavně Jiřinu Šiklovou. Jiřina mi udělala dlouhý seznam žen, takže jsem vyzpovídala Libuši Šilhánovou, Annu Šabatovou, Danu Němcovou. Mluvila jsem s Dagmar Havlovou, ne s manželkou pana prezidenta, ale manželkou Ivana Havla. V Kanadě jsem taky dlouho mluvila s paní Škvoreckou."
A co děti disentu? Zajímají vás i jejich životní osudy? To, co je potkalo?
"Já už se hodně dlouho snažím dát dohromady tuto knihu a není možné do ní zařadit ještě ty děti. To by bylo velice zajímavé, myslím si ale, že je tu plno mladých lidí, a ti by měli s těmi dětmi promluvit."