Diskutabilní nezávislost
Nadcházející volby do Senátu budou především soubojem hlavních politických stran. Nezávislým kandidátům se příliš velké naděje většinou nedávají. Někteří pozorovatelé, jak uvádí Zdeněk Vališ, vyslovují rovněž různé pochybnosti o samotném označení nezávislý kandidát.
Praxe v uplynulých letech potvrdila, že ve volbách do Senátu volí lidé převážně politické strany, téměř stejně jako je tomu při volbách do sněmovny. Ve velkých městech je tento trend ještě zřetelnější. V komunálních volbách naopak jsou často úspěšní jednotliví kandidáti vystupující takříkajíc sami za sebe. Na tom není nic překvapivého. Bývají to různé místní osobnosti, odborníci, bouřliváci, dříči, koumáci, ale třeba také hlásné trouby hospodského populismu. Většinou ale lidé, kteří se chtějí v zájmu něčeho angažovat. Tu cítí potřebu bojovat za zavedení plynu do obce, jinde chtějí vyspravit chodníky, vybudovat školu, bránit obec před skládkou, kterou tam chce umístit nějaká firma, či domoci se nezávislosti na někom jiném, větší obci nebo městu.
Praxe už ale také ukázala, kolika pokušením musí odolávat leckterý nezávislý člen obecního zastupitelstva. Jednou mu před důležitým hlasováním začnou nadbíhat politické strany, jindy se zase objeví zástupce nějaké zainteresované firmy s určitou lukrativní nabídkou pro dotyčného nezávislého zastupitele. Už hodně z nich také muselo v uplynulých letech čelit podezření, jak to vlastně bylo s jejich nezávislostí při hlasování. A vyskytly se i případy, kdy pod pláštěm deklarované nezávislosti šli do voleb exponenti různých skupinových zájmů. Po volbách se pak občané nestačili divit, když zjistili, za jaký tým jimi zvolený kandidát ve skutečnosti kope.
To samozřejmě neznamená, že na všechny nezávislé kandidáty je nutné pohlížet apriori s podezřením. Na komunální úrovni dosáhla řada z nich pozoruhodných výsledků a místní lidé na ně nedají dopustit. V mnohem horší pozici jsou nezávislí kandidáti do Senátu. Především proto, že kvůli velikosti volebních obvodu je velká část voličů prostě nezná. Kandidáta politické strany sice hodně lidí často také nezná, ale určitým vodítkem v tomto případě bývá právě příslušnost ke straně. Ta má navíc peníze, takže může svému kandidátovi zaplatit volební kampaň. Nezávislý kandidát si ji může dovolit jen ve velmi omezeném rozsahu. Ne náhodou jediným českým nezávislým senátorem je stále Václav Fischer, multimilionář, majitel největší cestovní kanceláře v zemi.
Problém je také v tom, že v případě nezávislých kandidátů do Senátu si mnozí lidé v daleko větší míře než u nezávislých komunálních kandidátů mohou klást otázku, na čem jsou vlastně nezávislí. Vždyť někteří uchazeči o senátorské křeslo sice kandidují za sebe, ale s podporou nebo sympatiemi některé s politických stran. Rozpaky ovšem vyvolává rovněž krok senátora Fischera, který založil fond na podporu 14 nezávislých kandidátů a vložil do něj jeden milión korun. Není to sice žádná horentní suma, pokud se rozdělí mezi 14 lidí. Zvláštní je výběr podporovaných. K fondu nemají přístup ti z kandidátů, kteří jsou podezření, že by mohli být nějak spojeni se sociální demokracií, ODS nebo s komunisty. Naopak k fondu mohou mít přístup ti z kandidátů, kteří projevují sympatie třeba ke čtyřkoalici. Jistě, jde o Fischerovy peníze. Může si s nimi dělat, co chce. Jenže právě splétání podpory nezávislosti s výběrovým hodnocením, která nezávislost je podpory hodna a která ne, může vyvolávat jistou ostražitost. Ostatně není žádným tajemstvím, že nezávislý senátor Fischer hlasuje v druhé parlamentní komoře prakticky shodně se čtyřkoalicí.