Do Švédska v minulosti cestovali i Dobrovský nebo Guth - Jarkovský
Za Čechy se tentokrát vypravíme do Švédska. Najdeme je nejen ve Stockholmu, Malmö nebo Göteborku, ale i za polárním kruhem. Většina z dnešních českých imigrantů sem zamířila po srpnu 1968, byli mezi nimi lékaři, hudebníci, technici i bohemisté... Po roce 1989 sem každoročně jezdí i studenti na zdejší univerzity. Jaké ale byly kontakty se Švédskem v minulosti? O tom se alespoň krátce dozvíte v dnešní krajanské rubrice:
Každému se v této souvislosti nejspíš vybaví Jan Amos Komenský, který během svého exilu hledal v roce 1642 podporu u švédské královny Kristiny a jednal s kancléřem Oxenstjernou. Pro švédské žáky napsal ve 40. letech i učebnice. Méně se už ví, že do Švédska se vypravil i Josef Dobrovský:
"Když cestoval do Švédska za odvezenými českými rukopisy, už po cestě nachází všude mohyly, které považoval za stopy slovanské kultury v severním Německu, v Dánsku a podobně,"
uvádí historik Zdeněk Hojda. Dobrovský se do Skandinávie vydal hledat knihy, které Švédové z Čech odvezli jako válečnou kořist za třicetileté války. Tak se do Švédska dostala například proslulá rožmberská knihovna. Jak Hojda píše ve své studii Dobrovského cesta za švédskou kořistí, kterou publikoval v revue Dějiny a současnost v roce 2003, prvním, kdo se pokusil alespoň část knih ve Švédsku v letech 1685 - 1690 vykoupit zpět, byl císařský vyslanec ve Stockholmu Antonín Jan Nostic. Za tisíc říšských tolarů získal 133 listin. V roce 1792 se za bohemikálními spisy do Švédska vypravil i Josef Dobrovský. K cestě využil daru císaře Leopolda II., který věnoval Královské české společnosti nauk šest tisíc zlatých na "užitečné cesty, pokusy a popisy míst." Modrý abbé o výsledku své cesty napsal v roce 1796 Janu Petrovi Cerronimu na Moravu:
"Co jsem v Praze, obírám se rozmnoženým vydáním švédské cesty, kterého výtisk Vám přinesu. Neboť chci Vaši znamenitou žinčici chlastati, abych ztučněl. Morava jest mi mnohem zdravější než naše tvrdší Čechy."
Cestou po Švédsku si Dobrovský všímal nejen prastarých mohyl s kostrovými hroby, ale i krajiny, památek a zejména předmětů, které mohli Švédové odvézt z Čech. Zaznamenal je například na zámku Skokloster, v němž se nacházejí sbírky nejvyššího velitele švédských vojsk z konce třicetileté války Carla Gustava Wrangela:
píše Zdeněk Hojda v ĎaSu. Nejvíc práce ale Dobrovského čekalo v Královské knihovně ve Stockholmu. Na více než čtyřiceti stránkách popsal rukopisy, které Švédové v Čechách ukořistili, a to včetně obrovské "Ďáblovy bible" z podlažického kláštera u Pardubic. Tento Codex gigas má být zanedlouho, poprvé po 350 letech, zapůjčen do Česka a bude vystaven v pražské Národní knihovně.
Necelých sto let po Dobrovském se podle Zdeňka Hojdy vydal na Sever západočeský rodák a středoškolský profesor Josef Vinš:
"Ten podniknul v roce 1874 cestu do severního Německa a Dánska, kde se především pídil po různých stopách a pozůstatcích zaniklé kultury Pobaltských Slovanů. Druhý, možná vůbec nejzajímavější, je Josef Štolba. My ho známe většinou jako dramatika, v Činoherním klubu v Praze byla dlouhou dobu na repertoáru jeho hra Vodní družstvo, byl tedy autorem komedií a frašek. Občanským povoláním byl právníkem ve východočeských Nechanicích a taky velice výkonným cestovatelem. Na to se právě trošku zapomíná. Dvě cesty ho zavedly na evropský Sever, z nichž ta druhá, po které zůstal cestopis Za polární kruh, byla neobyčejně zajímavá. On se skutečně pustil do takové neprozkoumané oblasti, kam tehdy ještě nikdo nejezdil, do severního Švédska a do švédského vnitrozemí. Tam toužil spatřit Laponce v jejich přirozeném prostředí a velice zajímavě popisuje setkání s nimi a s tou zatím příliš nedotčenou laponskou civilizací."
Byli jsme přibrali v jedné z posledních stanic několik osob a pozorujeme je. Napadají nám dvě chudobné ženštiny s malým děckem. Matka mladá a ošklivá, babička stará a ještě ošklivější, ale děcko as tříleté, velmi roztomilé. Je pečlivě upnuto a šátky obvázáno a vyvaluje svá hezká očka na vše strany plno podivení,
popisuje Štolba své setkání s Laponci. A jak se cestovatelé 19. století na Laponce dívali?
"Setkání s Laponci bylo samozřejmě setkáním s jinou civilizací. Tady se to vlastně podobá mimoevropským cestám, kdy se cestovatelé setkávají s tzv. primitivními národy, s primitivními kulturami. U těch Laponců to bylo vlastně stejné, a navíc to bylo na půdě Evropy. Tím to bylo pikantnější, protože o Laponcích ve střední Evropě žádné velké povědomí nebylo. /Cestovatelé/ jsou samozřejmě schopni je popsat, ocenit jejich vstřícnost, pohostinnost, klidné a přátelské vystupování, ale na druhé straně je tam určitý despekt. Kritizují samozřejmě především jejich hygienické podmínky. To byla tradice, Laponci se prostě v těch severních končinách moc nemyli. Štolba se mohl seznámit s Laponci, kteří nepřicházeli moc do styku s turisty ve vnitrozemí."
Třetím cestovatelem, se kterým se dnes vypravíme do Švédska, je slavná osobnost: Jiří Guth - Jarkovský:
"Autor pravidel společenského chování, je ale také autorem nedávno vydaného Turistického katechismu. A z toho už vidíme, že k tomu cestování inklinoval. Byl dlouhá léta předsedou Klubu českých turistů a byl také prvním českým zástupcem v Mezinárodním olympijském výboru. To mu umožňovalo cestovat, cestoval na zasedání Mezinárodního výboru, pak také podnikal spoustu prázdninových cest. A dvě z nich jsou velice zajímavé, vedly ho na Sever, do Švédska a Finska, kde byl právě jako člen olympijského výboru. Druhá cesta znamenala, že se dostal až na Severní mys, na Nordkapp, který byl tehdy považován za nejsevernější bod Evropy. A procestoval přitom vlastně celé Norsko."
I Guth-Jarkovský se při svém putování setkal s Laponci:
"S Laponci se mohl seznámit při jednom z těch mezipřistání na severním norském pobřeží, kdy celá osádka lodi byla přivedena do laponského ležení. Tam už je to ale počátek toho moderního masového turistického provozu, Laponci se jim prostě snažili všechno možné prodávat, z turistů vyloženě žijí. Na léto přicházejí k moři a tam si tímto způsobem přivydělávají na živobytí. To je samozřejmě úplně jiné setkání, protože to bylo vlastně rozčarování. Guth si uvědomuje, že ti turisté se na /Laponce/ dívají jako na zvěř v zoologické zahradě,"
uzavírá historik Zdeněk Hojda naši dnešní výpravu s českými cestovateli do Švédska. Nemohu si ale odpustit alespoň malý výčet toho, co hradní ceremoniář a arbiter elegance Guth - Jarkovský považuje ve svém Turistickém katechismu za nezbytnou výbavu pro pány na cestu:
"... botanická torba, boty cestovní i záložní, je-li třeba i lakové, brejle záložní, tmavé, skřipce ochranné, břitva, potřeby k holení, čepice cestovní, dalekohled, kukátko, tabák, kuřácké potřeby, deštník, doporučující dopisy, fotografický přístroj s příslušenstvím, fotografie vlastní, gamaše, háček na zapínání knoflíků, hamak, hodinky, budíček, hřeben na vlasy i vousy, hry, šachy a pod., hudebniny, hůl, třeba-li také kovanou, jehlici do kravat, jehly, nitě, knoflíky, jízdní řád, kalamář kapesní, kartáč na šaty, kartáček na zuby, na vousy, kazajka teplá, klíče, aby byly v pořádku, klíček od hodin, kolo, hustilka, koňak, kopyta na boty..."
