Do Zlína za baťovskou architekturou
Ani baroko, ani gotika nebo renesance. Zlín je výjimečným příkladem urbanismu a meziválečné architektury. Jediným důsledně budovaným funkcionalistickým městem v Evropě.
Zlín je výjimečný. To si rychle uvědomí každý turista, který do města zavítá. Za jeho tváří stojí Tomáš Baťa, vizionář, průkopník, zakladatel obuvnického impéria.
Bývalá průmyslová zóna města se čtvercovými budovami z červených cihel připomíná americký Detroit. A není to náhoda, Tomáš Baťa postavil tovární budovy podle plánů, které si přivezl z Ameriky. Jak ale vysvětluje Lenka Čechmánková z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, většina dnešních továrních budov není původních.
„Zlín byl v roce 1944 vybombardovaný a při náletu byla spousta budov tady v areálu továrny buď úplně zničena nebo velmi vážně poškozena. Některé z nich tedy musely být zbourány a místo nich byly postaveny nové budovy a tyto nové budovy jsou trochu jiné než ty původní.“
Zlínský mrakodrap
I když se Tomáš Baťa zasloužil o utváření vzhledu města, některé z nejikoničtějších staveb Zlína, jako je „mrakodrap“ z červených cihel v bývalé průmyslové čtvrti, vznikly až po jeho smrti.
„Právě se nacházíme v budově číslo 21 ve Zlíně, která dnes slouží jako sídlo správních a finančních úřadů Zlínského kraje. Původně však tato budova měla sloužit jako sídlo firmy Baťa. Zde měl svou kancelář šéf firmy a ve 30. letech, kdy byla tato budova postavena, to byl Jan Antonín Baťa.“
Ten převzal vedení firmy poté, co Tomáš Baťa zahynul při letecké havárii v roce 1932. O 22 let mladší Jan Antonín měl stejného otce, ale jinou matku.
I když se tomu říká „mrakodrap“, v současnosti by budova normy pro toto označení nesplňovala. Dnes musí být mrakodrap vysoký nejméně 100–150 metrů.
„Budova má 16 pater – říkáme tomu mrakodrap, i když je vysoká jen 77 metrů. Ale ve své době to byla druhá nejvyšší budova v Evropě.”
Budova byla na svou dobu také velmi moderní, obsahovala čtyři výtahy a páternoster. „Mrakodrap“ byl postaven tak, aby vyhovoval rozšiřujícím se potřebám firmy – do roku 1935 firma zaměstnávala asi 2000 administrativních pracovníků a bylo rozhodnuto, že by měli všichni sídlit na jednom místě, a tak bylo postaveno nové sídlo firmy Baťa,” líčí Lenka Čechmánková.
„Každé patro v této budově bylo navrženo jako otevřená kancelář pro 200 lidí. Existovaly však výjimky – například v osmém patře budovy byly kanceláře ředitelů, takže to bylo rozděleno na jednotlivé kanceláře. Další výjimkou bylo 15. patro – tam byla konferenční místnost, kde se pořádaly konference a ukazovaly se nové produkty. A 16. patro je střešní, takže tam je střešní zahrada, kde je fontána a dnes je tam i kavárna, která tam původně nebývala.“
Kancelář v pohybu
Zdaleka největší atrakcí této budovy je však kancelář samotného Jana Antonína Bati, kam vcházíme s Lenkou Čechmánkovou.
„Právě jsme v kanceláři Jana Antonína Bati, což je zároveň výtah. Měří 5 metrů na 5 metrů, váží 5 tun a pohybuje se rychlostí 70 centimetrů za sekundu.“
Až na ovládací panel vedle stolu a číselný displej nad dveřmi, který ukazuje, v jakém patře se kabina právě nachází, vypadá jako běžná kancelář – má stůl, židli a dva telefony (jeden pro domácí hovory a jeden pro mezinárodní hovory). Má také klimatizační jednotku ve stropě a zcela neuvěřitelně je v rohu umyvadlo – s tekoucí vodou, teplou i studenou.
"Bylo to možné díky tomu, že nad výtahem byla vodní nádrž na čerstvou vodu a pod výtahem vodní nádrž na odpadní vodu a všechno se to pohybovalo dohromady, takže bylo možné, aby tam byla tekoucí voda."
Nabízí se ovšem otázka, proč by Jan Antonín Baťa potřeboval takovou kancelář? Lenka Čechmánková říká, že se traduje, že tak chtěl kontrolovat, jestli jeho zaměstnanci pracují nebo ne. Podle mé průvodkyně ale tento příběh nemůže být pravdivý.
„Na každém patře bylo 200 lidí – představa, že by jen otevřel dveře a podíval se, jestli všech těch 200 lidí pracuje, je prostě nemožná. Nad dveřmi výtahu v každém patře jsou také čísla, která označují, kde se výtah nachází, takže lidé by mohli vidět, že se výtah pohybuje a že přijíždí do jejich patra, takže by o šéfově přítomnosti věděli dřív než by se otevřely dveře."
Skutečným důvodem byla efektivita.
„Pokud chtěl s někým mluvit, mohl za ním okamžitě zajet do příslušného patra a nemusel čekat, až přijdou do jeho kanceláře. Myslím, že to byla myšlenka, která za tím stála."
Velkou ironií kanceláře ve výtahu je, že ji Jan Antonín Baťa nikdy ani nemohl použít – byla dokončena v prosinci 1939. V té době však již Baťa opustil Československo – nejprve odjel do Anglie, poté do USA a nakonec se usadil v Brazílii. Prožil tam zbytek života, založil v zemi řadu baťovských měst a do Československa se již nevrátil.
Svatba v Baťově pracovně
Zlín je rodným městem Petra Vavroušky, který pracoval jako zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku, Polsku a na Slovensku. Když se v roce 2012 ženil, byl se svou ženou prvním párem, který se vzal v kanceláři ve výtahu. Když se s ním vydáváme na procházku Zlínem, říká, že území bývalé továrny se dále proměňuje.
"Pro nás obyvatele je jednou z nejdůležitějších budov hlavní pošta, která se nachází v jednom z objektů. Zajímavé jsou také dvě budovy - 14 a 15, protože každá budova patřící k bývalé továrně Bati má své číslo popisné. Sem chodí obyvatelé města do knihovny, je zde galerie, různé kavárny a obchody. Konají se tu koncerty a další akce. Pokud tedy chcete vidět, jak se dá spojit minulost s budoucností, pak byste toto místo měli rozhodně navštívit. Další věcí, která vypovídá o historii těchto staveb, je neobvyklý prvek, s nímž jsou spojeny. Jedná se o jakousi lanovou dráhu. Používala se k přepravě obuvi z jedné budovy do druhé. V jedné budově se vyráběla jedna část obuvi, v druhé druhá, a aby se nemusely všechny tahat ručně, bylo vymyšleno přepravovat je na takové lanové dráze. Nyní se zachovala jako připomínka historie tohoto místa".
Pro Zlín jsou typické "Baťovy domky"
Zlín se liší od jiných měst v České republice, kde je vždy hlavní náměstí s kostelem a podobně. Tady jsme obklopeni funkcionalistickými domy, což není překvapivé, protože město vyrostlo ve 20. a 30. letech minulého století. Je tu spousta malých cihlových domků roztroušených po celém městě, jako kolonie v různých čtvrtích.
"Tyto domy, kterým říkáme "Baťovy domy", byly postavené ve 30. letech 20. století. Často se říká, že Zlín je "zelené město". Když si Baťa vybíral místo pro stavbu své továrny, vybral si právě tato místa, protože zde byly velmi levné pozemky. Nejdříve plánoval stavět v Uherském Hradišti, ale to pro něj bylo dražší, tak si vybral Zlín. Než sem přišla Baťova rodina přišla, nic tu nebylo," vypráví Petr Vavrouška.
Do hájemství Miroslava Zikmunda
Ne všechna zlínská architektura je čistě funkcionalistická – jsou zde i ukázky výrazné modernistické architektury, které v sobě mají estetický prvek. A není lepšího příkladu než budova, kterou mi ukazuje Dagmar Výlupková.
„Nyní jsme v Zikmundově vile, která je veřejnosti přístupná od podzimu 2022. Zpřístupnili jsme celou vilu včetně zahrady.“
Budova navržená v roce 1933 se otevřela veřejnosti po smrti legendárního českého cestovatele Miroslava Zikmunda (zemřel v prosinci 2021). Ten ji koupil v roce 1953 a žil v ní téměř 70 let. Miroslav Zikmund s přítelem Jiřím Hanzelkou svými dobrodružnými výpravami přibližovaly celé generaci svět za železnou oponou.
Dvojice během dvou velkých výprav procestovala Afriku, Latinskou Ameriku, Oceánii a Asii. Vše detailně zaznamenali, zdokumentovali, aby z toho posléze vznikly dokumentární filmy, rozhlasové reportáže, knihy. Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka byli nejen přátelé, kolegové a partneři na cestách, ale také sousedé – Hanzelkova vila stojí hned za Zikmundovou vilou a je na ni výhled ze zahrady.
Samotná Zikmundova vila je krásná a nápadná – uvnitř i venku. Interiér upravil architekt Zdeněk Plesník v 50. letech poté, co vilu koupil Zikmund. Slovo má Dagmar Výlupková:
„Vila je jedinečná tím, že je zcela autentická. Miroslav Zikmund zde žil 70 let a interiér a nábytek jsou zachovány přesně tak, jak je navrhl a zanechal po své smrti. Hostil zde mnoho známých osobností, například Václava Havla, a myslím, že každý návštěvník zde zanechal výraznou stopu a místo má tak zvláštní atmosféru.“
V péči nadačního fondu
Nadační fond se po Zikmundově smrti snažil zachovat vilu tak, aby působila „dosud obydleným dojmem“. Místnosti jsou plné suvenýrů ze Zikmundových cest.
„Jak vidíte, jsme v místnosti, který je zařízená pro každodenní život. Chtěli jsme, aby návštěvníci viděli, jak to bylo, když zde bydlel pan Zikmund. Na návštěvu přišel herec Jaromír Hanzlík, který se ze srandy zeptal, kdy se pan Zikmund vrací z města – protože ta vila opravdu vypadá, jako by právě někde vyskočil a každou chvíli se vrátí.“
Ve vile se take nachází rozsáhlá knihovna s knihami v několika jazycích. Jak vysvětluje vedoucí Nadačního fondu Zikmundova vila Dagmar Výlupková, Hanzelka a Zikmund se na své cesty předem důkladně připravovali, studovali mapy a učili se jazyky míst, kam jeli.
„Pan Zikmund mluvil sedmi jazyky. Slyšela jsem – nevím, jestli je to pravda nebo ne –, že on a pan Hanzelka si mezi sebou rozdělili jazyky, které se potřebují naučit, než se vydají na cestu. Mluvili tedy obvyklými evropskými jazyky – anglicky, německy, francouzsky, španělsky, rusky – ale naučili se i méně běžné, neevropské jazyky.“
Dodává, že logistické schopnosti pana Zikmunda jsou vidět i na tom, jak vilu navrhl.
„Je vidět, jak pečlivě a důkladně se na své cesty připravoval – pan Zikmund byl velmi dobrý v plánování a organizaci, a je to vidět i na vile samotné. Dům je vzorem udržitelnosti – když se podíváte kolem sebe, dalo by se v něm bydlet i dnes. Design, funkčnost – je vyrobena tak, aby vydržela.“
Vila je k dispozici pro předem objednané prohlídky v určené dny, ale nejen to. Jak Miroslav Zikmund zamýšlel, slouží pro různé kulturní akce jako místo setkávání.
"Pan Zikmund nechtěl, aby se vila po jeho smrti proměnila v muzeum v klasickém slova smyslu. Chtěl, aby zde pokračoval kulturní život, aby se lidé scházeli a diskutovali, umělci, filozofové, historici. Takže ve vile pořádáme osobní setkání, přednášky a besedy, na které zveme známé lidi ze Zlínska nebo i z široké České republiky.“
Zikmundova vila, která je dalším příkladem zajímavé zlínské moderní architektury, vyzdvihuje také další dvě pozoruhodnosti Zlína – za prvé, kromě toho, že je centrem průmyslu, má i bohatý kulturní život, za druhé byl rodiště či domovem velkého počtu významných českých osobností. Kromě Baťových a Hanzelky a Zikmunda jej nazýval domovem i olympijský medailista Emil Zátopek a je rodištěm první manželky bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa Ivany Trumpové (roz. Zelníčkové).
Související
-
Zlínský kraj
Kraj podnikavých lidí. Tady vznikla firma Baťa, její obuv znají na celém světě. Kroměříž s nekrásnějšími zámeckými zahradami v Česku. Poutní místo Velehrad.
-
Poznejte kraje Česka
Praha je nejznámější a nejatraktivnější město Česka. Ale Česko zdaleka není jen Praha.
