Docela přijatelný kompromis

r_2100x1400_radio_praha.png

Česká republika má za sebou další překážku na cestě do Evropské unie. V pátek uzavřeli její vyjednavači ostře sledovanou a kontroverzní kapitolu o volném pohybu osob. Jak uvádí Zdeněk Vališ, výsledek sice nemůže v Česku vyvolat pocit uspokojení, nicméně jde o pragmatický kompromis.

I po vstupu Česka do Evropské unie budou Češi nadále potřebovat v zemích unie pracovní povolení a toto omezení může trvat až sedm let. Přijetí bruselského postoje, pravda, nezhoršuje nynější situaci. Nepřinese ztrátu žádného z práv, které čeští zájemci o práci v zahraničí už mají. Nová zaměstnanecká práva ale získají Češi později, což znamená, že Česku a dalším nováčkům bude odložena účast na jedné ze čtyř svobod, na kterých stojí vnitřní trh Evropské unie: tedy svoboda pohybu osob, kapitálu, služeb a zboží. Češi si také ještě pár let počkají, než se budou moci vydat do současného unijního prostoru bez pasu v kapse, neboť ani po vstupu do společenství se Česko nestane členem tzv. schengenské dohody, jinými slovy, nepadnou hranice mezi nováčky a starými členy unie. Jejím rozšířením se evropské integrační společenství rozdělí v tomto ohledu v podstatě na státy dvou kategorií: plnoprávné a neplnoprávné. Žádný zázrak v obratu v jednáních o volném pohybu osob nemohl samozřejmě nikdo očekávat.

Už dávno vzala za své někdejší euforická představa nejrůznějších idealistů o tom, že po vstupu do unie, se Češi budou moci automaticky pohybovat v prostoru na západ od Šumavy stejně volně jako v Česku. Evropská integrace je o všem možném, nejméně ze všeho však odpovídá intelektuálskému snění. Jde naopak o úporné obchodování až handlování, ve kterém se na misce vah ocitají hodně reálné zisky a ztráty. Ke cti české vlády a jejích vyjednavačů s Bruselem budiž řečeno, že ačkoli je ve vyjednávacím souboji hráčem mnohem nižší váhové kategorie, nevzdává se nikdy předem ve snaze zalíbit se, nedělat potíže a ukázat rádoby vstřícnou tvář.

Rovněž jednání o volném pohybu osob ukončila Praha pragmaticky teprve ve chvíli, kdy by další protahování rozhovorů bylo už jen směšnou fraškou. Proti přijetí dočasného nevýhodného systému Česko jít nemohlo. To by byl přímo donquijotský postup. Praze tedy nezbylo nic jiného, než v rámci předem daného omezení hrát s Bruselem tvrdě o detaily. V tomto případě se čeští vyjednavači chopili stejných zbraní, které proti nim vytáhla unie. Výsledkem páteční dohody je tak zpřísnění a omezení vůči cizincům, kteří by naopak chtěli pracovat v Česku. Na rozdíl od Maďarska, Slovenska a Lotyšska, které kapitolu o volném pohybu osob už uzavřely před několika měsíci, si Praha vynutila na Bruselu mimořádnou výjimku.

Češi si totiž podle dohody mohou uzavřít svůj pracovní trh před kýmkoliv, dokud bude kterýkoliv člen Evropské unie uplatňovat pracovní omezení vůči komukoliv. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že pokud například Německo zruší během sedmileté lhůty pracovní omezení vůči všem novým členům unie, ale bude ho uplatňovat dál třeba jen vůči Polsku, může Česko dál uplatňovat pracovní omezení vůči jakékoliv unijní zemi. Je přirozeně jasné, že ve hře o volný pohyb osob se sbírají především vnitropolitické body. A to jak na straně některých zemí unie, tak v případě Česka. Zejména Německo a Rakousko se obávají přílivu levných pracovních sil z nových členských zemí, a totéž ale platí i pro Česko. Říká se tomu národní zájem, ale jen potichu a v kuloárech. Na druhé straně nic se nejí tak horké, jak se uvaří. A česká diplomacie už řadu měsíců vyvíjí horečné úsilí přesvědčit co nejvíce zemí unie, aby proti Česku žádná omezení neuplatňovaly. Takový příslib prý už Praha dostala od Nizozemska, Dánska, Švédska a Irska. Dalších čtyři až pět zemí to zatím zvažuje.