Dohnat a předehnat

Václav Havel, foto ČTK

Oficiální návštěvu v Itálii využil prezident Václav Havel mimo jiné k tomu, aby se nebývale kriticky vyslovil k některým konceptům Evropské unie. Část pozorovatelů ho dokonce s jistou nadsázkou označila v této souvislosti za spojence Václava Klause. Jak uvádí Zdeněk Vališ, prezidentova slova mohou skutečně vyznívat rozporně.

Václav Havel v Itálii, foto ČTK
Evropa má podle Havla šanci předvést, jak se mnoho různorodých národů může dobře spojit v jedno velké demokratické soustátí. Může se ale i ostatnímu světu stát inspirací, když na vlastním příkladu předvede, že se na tomto světě dá žít dobře i tehdy, kdy důraz na duchovní a etické hodnoty převáží nad důrazem na tvorbu zisku nebo růst hrubého domácího produktu. V tomto ohledu prezidentova slova nijak nevybočují z jeho známých myšlenkových postojů. Havel ale většinou dokáže něčím překvapit. V Itálii si tentokrát vzal na paškál proces, potvrzený na nedávném summitu Evropské unie v Barceloně, tedy snahu unie předehnat do roku 2010 Spojené státy. Tento záměr se Havlovi moc nelíbí. Závodění prý prozrazuje potřebu nadřadit se nějaké jinakosti a vyznívá jako projev evropského velikášství. Prezidentův mluvčí se vzápětí pokusil zmírnit dopad Havlových slov a posunout je do trošku jiné polohy. Ačkoli se názory českého prezidenta rozcházejí se záměry Evropské unie, politický rozpor v tom prý není. Jak uvedl mluvčí, jde o rozpor čistě filosofický.

Ať už to ale Havel myslel jakkoliv, leckdo mu může nadhodit vnitřní rozpor v jeho postoji. Prezidenta a nejen jeho musela přirozeně znechutit formulace o dohnání a předehnání, která jako by byla převzata z řečnické výbavy komunistických vládců. Havlovi ale navíc vadí, že zase někdo vyhlašuje cíl být nejlepší a nejsilnější ze všech. A klade otázku proč? Na to je ovšem jednoduchá odpověď: no přece proto, aby byl nejlepší a nejsilnější ze všech! Na tomto principu je postaven veškerý život na této planetě, na tomto principu je postaven trh, dělají to firmy, dělají to ale i sportovci. Ti samí sportovci, které Havel nekritizuje, ale naopak jim posílá blahopřejné telegramy a přijímá ve své vile.

Soutěživost je prostě hnacím motorem růstu a vede k vyšším výkonům. Evropané by tedy mohli českému prezidentovi položit otázku, zda jim navrhuje, aby vyklidili dobrovolně pozice z globálního trhu a aby se nechali zvenčí ekonomicky vysávat. I běžnému občanovi je přece jasné, že chce-li mít Evropa při řešení politických problémů rovnocenný hlas s Amerikou, musí se ve stejné váhové kategorii pohybovat i hospodářsky. Filosof Havel se dostává do rozporu ještě v jiném směru. Na jedné straně obhajuje zvláštnosti evropských zemí, krajinu, sídla, způsob života, tedy jinakost. Jak ale tuto jinakost zachovat, když na druhé straně prezident odmítá potřebu vyrovnat či nadřadit se jinakosti americké, tedy ekonomické síle Ameriky? Evropská jinakost nepodepřená mohutnými hospodářskými základy je iluzí. Havlův odpor k ekonomickému růstu, v podstatě antikapitalismus, má ale ještě jeden důsledek. Silně diskredituje jeho politické spojence v očích mnoha pravicových voličů.