Drobná omezení?

Čechům, Polákům a Maďarům je poslední dobou stále častěji připomínáno, že se brzy stanou členy prestižního spolku, i když s nějakými drobnými omezeními. Optimismem hýřil při své nedávné návštěvě v Praze také šéf Evropské komise Romano Prodi. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, ona omezení znamenají spíše statut druhořadých členů.

Budoucí noví členové Evropské unie se mají smířit s chystaným verdiktem, který zní: vaši občané ve starých zemích unie hezkých pár let práci nedostanou. Praze, Varšavě a Budapešti to Brusel oznamuje po jedenácti letech neustálého ujišťování o dychtivém očekávání návratu ztracených synů do velké evropské rodiny. Někteří západoevropští politici možná mysleli svá slova dokonce vážně, zejména v prvních euforických letech po pádu komunismu. Při zpětném ohlédnutí, ale mnozí pozorovatelé docházejí k poznání, že Brusel po celou dobu hrál s dnešními kandidátskými zeměmi spíše hru na kočku a myš a že se mu to stále dokonale daří.

Je samozřejmě plným právem unie definovat si podmínky přijetí. Vždyť její jednotlivé země musí v souvislosti s rozšiřováním překonávat mimo jiné některé politicko psychologické bariéry, mající svůj výraz v zásadě o košili, která je bližší než kabát. Něco jiného bylo přijímat třeba Řecko či Portugalsko v dobách studené války a něco jiného je připustit členství v elitním klubu stejným chudákům v době, kdy pocit vnějšího ohrožení pominul. Proto se docela hodí, když Česko, Polsko či Maďarsko chtějí po určitou dobu chránit třeba svou půdu před hromadným vykupováním bohatšími zahraničními investory. To je diskriminace, říkají úředníci v Bruselu, když vy nedovolíte nakupovat půdu, my zase budeme trvat na zákazu volného pohybu pracovních sil.

Což o to, handl by to mohl být na první pohled oprávněný. Otázkou je, zda je skutečně možné házet dnes oba problémy na jednu hromadu. Nedávno zveřejněné průzkumy vcelku přesvědčivě dokazují, že snaha Čechů pracovat za hranicemi země byla patrná v prvních čtyřech letech po listopadu 1989. Lidé byly prostě fascinováni magickými markami a šilinky, které před tím mohli získat převážně jen na černém trhu. Po počáteční euforii zájem Čechů, pověstných nechutí cestovat za prací, opadl a lidé se rádi vrátili k rodině, ke svým domkům, zahrádkám a hospůdkám a mnozí začali sami podnikat. Jak rovněž ukázal průzkum, v drtivé většině vůbec netouží po vstupu země do unie pracovat někde v zahraničí. Nějakých pět tisíc českých zedníků, které by do Německa či Rakouska mohly přilákat lepší platové podmínky, by tamější trh práce rozhodně neohrozilo.

Naproti tomu v případě skupování půdy jde přece jen o delikátnější záležitost. Z debaty u kulatého stolu mezi českými zemědělci a rakouskými novináři, kterou minulý týden uspořádala v Třebíči Agrární komora, například vyplynulo, že mnoho rakouských zemědělců by rádo koupilo pozemky na jižní Moravě. Půda je totiž v Česku nepoměrně lacinější než v zemích unie. Až se ale Česko přiblíží svými výdělky rakouským či německým poměrům, mohli by domácí zájemci o půdu jen smutně konstatovat, že na ně už nic nezbylo. Argument, že český zemědělec bude mít přece možnost koupit si nějaký pozemek třeba v Portugalsku, zavání poněkud černým humorem.

I kdyby ale Češi nakonec uznali, že dočasný zákaz prodeje půdy cizincům je protievropský, vše nasvědčuje tomu, že Brusel se své podmínky mnohaletého zákazu volného pohybu pracovních sil nehodlá vzdát. Víceméně naznačuje, že chudáci mají zůstat i po vstupu do unie jen druhořadými členy. Členy, kterým zůstane jen volný pohyb zboží a kapitálu. Pak si ovšem někteří lidé mohou položit otázku, zda Česko v této chvíli vůbec potřebuje vstupovat do unie. Vždyť podobný stupeň volnosti by přece stačila vytvořit širší celní unie.