Dvořákova opera Vanda na Pražském jaru
Letošní mezinárodní hudební festival Pražské jaro měl v programu vedle populární řady, chrámových koncertů, recitálů, komorní hudby a orchestrálního cyklu také několik oper. Jednou z nich byla nová hokejová opera "Nagano" soudobého skladatele Martina Smolky, ale ostatních šest, jak informuje Evelina Himalová, zůstalo u klasiky.
Ze světových titulů byla na programu takzvané divadelní řady Pražského jara Bizetova "Carmen", pravděpodobně nejpopulárnější a nejčastěji uváděná opera všech dob, kterou pro Státní operu Praha spolu s francouzskou dirigentkou Claire Levacher-ovou v původní verzi s prózou nastudoval režisér Zdeněk Troška, a dále pak Mozartův "Don Giovanni", jehož v obnovené režii Ladislava Štrose, pod dirigentskou taktovkou Leopolda Hagera, uvádí Stavovské divadlo.
Protože do programu festivalu zasáhl letos - vzhledem k významným výročím českých hudebních velikánů, končícím v letopočtu čtyřkou - i projekt nazvaný "Česká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultury", je přirozené, že většina operních produkcí byla věnována české tvorbě, i když z valné části rovněž s participací zahraničních umělců. Jedná se o "Čerta a Káču", Dvořákovu operu na libreto Adolfa Weniga podle stejnojmenné lidové pohádky Boženy Němcové, a dva skladatelské odkazy Leoše Janáčka: "Výlety páně Broučkovy", které hudebně nastudoval slavný britský dirigent Sir Charles Mackerras, a "Její pastorkyňu"či "Jenůfu", jak je pod tímto jménem hlavní hrdinky příběhu ve světě známější. Všechny zmíněné české opery nabídlo festivalovým návštěvníkům k zhlédnutí pražské Národní divadlo, stejně jako svůj poslední počin sezóny - unikátní scénické provedení Dvořákovy tragické opery "Vanda" o pěti dějstvích, na libreto Františka Zákrejse a Václava Beneše-Šumavského, s námětem z polského dávnověku. Tato, v pořadí čtvrtá, skladatelova opera se řadí k jeho závažným dílům, bohužel v českých divadlech opomíjeným. Od premiéry v roce 1876 se dočkala pouhých tří dalších nastudování, přičemž to poslední - v roce 1991 v Národním divadle - bylo pouze koncertní. Naposledy jevištně byla provedena - také ve "zlaté kapličce" - roku 1929. Ke spolupráci na současné inscenaci byl přizván znalec a propagátor české hudby v zahraničí německý dirigent Gerd Albrecht, který tento titul před časem nahrál na CD a mnohokrát uvedl na světových scénách. O tom, co pro něho "Vanda", ale především její "duchovní otec" - Dvořák - znamená, řekl při premiéře uskutečněné 13. května v rámci programu Pražského jara.
"Ještě v době, kdy jsem býval dirigentem České filharmonie, jsem na jedné tiskové konferenci prohlásil, že Dvořák není českým skladatelem, nýbrž světovým - podobně jako Bach, Mozart, Beethoven anebo Brahms. Protože - podle mne - to, co je národní, není tak důležité, jako skutečnost, že se jedná o génia světového významu. Tehdy mi bylo vyčítáno, že vám chci ukrást vašeho Dvořáka, ale nebyla to pravda. Nechtěl jsem vám ho ukrást, jenom jsem ho chtěl ještě více pozdvihnout, o další kategorii výš, blíže směrem k nebi. O 'Vandě' jsem se dočetl v Dvořákově životopise. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že árii hlavní ženské postavy z této opery, kterou miloval, mu zazpívala nad hrobem jeho dcera. Tehdy mne dílo začalo zajímat, ale nikdo z mých přátel o něm nic nevěděl. 'Vanda'? - 'Nevíme'. 'Neznáme'. 'Zřejmě to bude nějaká raná opera z jeho mládí', říkali. To byl pro mne ten impuls, vytáhnout zapomenuté dílo z propadliště času, a pokusit se ho znovu oživit."
"Zdá se, jako by se nad touto operou vznášel černý mrak neštěstí," pokračoval dirigent Albrecht ve vzpomínání na to, co se mu k "Vandě" podařilo vypátrat. "Samotná premiéra před 128 lety prý byla katastrofa. Dvořák byl z toho nešťastný. I její uvedení v roce 1929 v Národním divadle zjevně zůstalo bez úspěchu, protože měla pouze tři reprízy. Jedno nastudování v telegrafickém stylu provedl v roce 1950 Československý rozhlas. Ale ani to, stejně jako zmíněné koncertní provedení o 41 let později - v roce 1991, se nesetkalo s valným přijetím."
Současná "Vanda" by podle dirigenta konečně měla nastolit obrat k lepšímu. Kdo na ni do pražského Národního divadla přijde, uslyší ji sice také ve zkrácené podobě - celá by trvala déle než čtyři hodiny, ale vůbec poprvé v autentické verzi. To proto, že partitura zachycující poslední muzikologické výzkumy, vyšla tiskem teprve v roce 1997.
Dodejme, že s novou inscenací 1. června pražské Národní divadlo úspěšně hostovalo ve vídeňském "Zlatém sále" Musikvereines (Golden Saal des Musikvereines), a bylo to vůbec poprvé, co se zde první česká operní scéna představila.
