Ekologické zemědělství a výroba biopotravin nejsou pro zlatokopy

Už podruhé bylo září vyhlášeno v České republice za Měsíc biopotravin a ekologického zemědělství. Podle odborníků by měl v příštích pěti letech růst český trh s biopotravinami až o 30 procent ročně. Česko je v této oblasti jedničkou mezi novými členskými zeměmi Evropské unie. Většinu starých zemí unie ale musí ještě v lecčems dohánět. Jak jsou na tom čeští ekologičtí farmáři a producenti potravin, to zjišťoval Zdeněk Vališ.

Zdeněk Perlinger, foto: Autor

Ekologicky se dnes v tuzemsku hospodaří na šesti procentech zemědělské půdy. A to je více než činí průměr v Evropské unii.

"Rakušáci mají vyšší procento než my a Němci nižší."

Říká předseda Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO Zdeněk Perlinger. Cílem Ministerstva zemědělství je dosáhnout v roce 2010 desetiprocentního podílu. Na toto číslo ale pohlíží Perlinger s jistou dávkou nedůvěry.

"Rozhodně nejsem zastánce nějakého příkazu, že by na základě rozhodnutí mělo do roku X být deset procent. To musí v sedlácích nějakým způsobem vyrůst. Oni se musí sami přesvědčit, protože ekologické zemědělství se nedá dělat z nějakého befelu nebo jenom pro kšeft."

Perlinger zároveň poukazuje na fakt, že u nás na rozdíl od západní Evropy je zatím v ekologickém zemědělství málo orné půdy.

"Devadesát procent tvoří jenom louky, deset procent je orná půda. My bychom potřebovali, aby to bylo 40 : 60, nebo alespoň 60 : 40."

Navíc se také stává, že tráva z těchto ekologických luk nakonec skončí ve výkrmnách konvenčního zemědělství, a pokud je na loukách dobytek, na biomasu či bioklobásách si nakonec často pochutnají jinde.

"Na loukách vyprodukují farmáři zástavový skot, který potom vyvezou. I když je to produkováno v biokvalitě, tak v takovém dobrém případě si to dá spotřebitel někde v Itálii nebo v Řecku."

Tím se ale možná dostáváme k největšímu problému, který tíží české ekozemědělce. Zdeněk Perlinger srovnává s Německem.

"V Bavorsku i v Sasku jsou v každé vesničce jatka, nějaká výrobna, řeznictví. U nás drobné provozy, které vznikly po revoluci, kvůli legislativě a přístupu některých úředníků, veterinářů či hygieniků, zanikly, protože si producent, sedlák, řekl, že než by měl o další tři kontroly víc, raději to maso prodá na normální jatka. Rozhodující rozdíl je tedy ve zpracovatelských místech."

Chybí nejen drobní zpracovatele. Chybí také podpora investic do větších zpracovatelských podniků, běžná v západní Evropě. Ani většina zpracovatelů konvenčních zemědělských surovin nejeví velkou ochotu vyčlenit část své výrobní kapacity pro ekozemědělce. Podle Otakara Jiránka ze společnosti Country Life na Berounsku to přitom v zahraničí funguje.

"Výrobní linka musí být certifikována také pro produkci bio. V zahraničí to řešili tak, že když byly stroje vyčištěny na víkend, tak v pondělí se na lince odjela šarže bio a zbytek týdne se jely konvenční suroviny. Toto u nás zatím moc není vidět."

Biopotraviny, vyrobené z produktů ekologického zemědělství, jsou u nás oproti konvenčním potravinám dražší o 40 až 350 procent. Je to samozřejmě způsobeno náročnějším způsobem výroby a zpracování s velkým podílem ruční práce. Svou roli hrají i vyšší náklady na distribuci malých šarží. Jenže biopotraviny zdražuje rovněž právě nedostatek zpracovatelských kapacit v Česku. Zvyšují se tím náklady na dopravu. Otakar Jiránek uvádí názorný příklad.

"Tady třeba nemáme zatím specializované mlýny na bioprodukci, mimo PRO-BIA ve Starém Městě pod Sněžníkem, a ani tam nejsou s to vyrobit všechny druhy mouky v patřičné kvalitě, kterou pak potřebují ekopekaři. Proto třeba pro naši pekárnu dovážíme část mouky z Rakouska, a to z obilí, které jsme si vypěstovali na naší farmě."

Přesto se nakonec všichni odborníci shodují v názoru, že celkově má české ekologické zemědělství a výroba biopotravin před sebou docela dobrou perspektivu. Na rozdíl od ostatních nových členských zemí Evropské unie je už v Česku vybudovaný trh s ekoprodukty a skoro polovina spotřebitelů se s nimi už nějakým způsobem setkala, i když pravidelně kupují výrobky s označením bio jen asi tři procenta spotřebitelů. To mohou ekologičtí sedláci a ekoproducenti v jiných nových zemích unie Česku zatím jen závidět. Musí se orientovat hlavně na vývoz, protože u nich doma zná biopotraviny mnohem méně spotřebitelů. A jak připomíná předseda Svazu ekologických zemědělců Zdeněk Perlinger, závidět mohou mnohým českým ekologickým farmářům i v západní Evropě.

Otakar Jiránek, foto: Autor

"Máme velkovýrobní výhodu, speciálně v příhraničních oblastech. Jde o bývalé státní statky, kde se hospodářství privatizovala. Farmář má potom běžně k dispozici třeba tisíc hektarů zemědělské půdy. Na takové rozloze se už investuje daleko lépe, než na dvacetihektarové farmě někde v Bavorsku. V tom bych viděl výhodu českých farem."

Od příštího roku by se navíc měla zvýšit státní podpora ekofarmaření. Bez dotací se nikde v Evropě neobejde klasické zemědělství, natož ekologické. A stát by měl pomoci i s propagací biopotravin tak, jak je to běžné v západní Evropě. Na reklamní kampaně supermarketů, hypermarketů či diskontů nemohou samozřejmě ekoproducenti ani pomyslet.

"V našem svazu je zhruba 700 rolníků. Náš rozpočet ve srovnání s rozpočtem supermarketů je tak denní nebo dvoudenní. A od toho se odvíjejí i reklamní záležitosti. Oni jsou někde úplně jinde."

I když ekologické zemědělství a výroba biopotravin už jako celek nejsou ztrátové, rozhodně zatím nejde o nějakou ekonomicky lukrativní podnikatelskou činnost. Jak podotýká Otakar Jiránek ze společnosti Country Life, člověk z toho nezbohatne.

"Je to spíše taková investice do budoucnosti. Není to o zlatokopectví."