Eva Njili Novotná: V naší školce se neučí

Paní Eva Njili Novotná na procházce s vnoučaty

Česko opustila v roce 1983 a nyní se již 35 let věnuje dětem předškolního věku v Tunisku. Jak se liší tuniské jesle a školky od těch českých? Více v 10. dílu seriálu Češky v Africe.

Rodinné foto | Foto: soukromý archiv Evy Njili Novotné

Svého manžela jsem potkala u bazénu, kam jsem chodila plavat s dětmi v rámci praxe na střední pedagogické škole. On zase studoval tělovýchovu na Karlově univerzitě a docházel do stejných lázní trénovat. Po dvou letech chození jsme se vzali a v roce 1983 jsme se v mých devatenácti letech odstěhovali do Tuniska.

Arabsky jsem se naučila díky dětem

Kelíbia | Foto: Wael Ghabara,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 3.0

První tři roky jsme strávili ve městě Sbiba, kde v tehdejší době cizinci nebyli vůbec běžní. Děti se na mě dívaly jako na zjevení. Mé začátky v Tunisku se vyznačovaly tím, že jsem většinu času trávila sama doma. Neuměla jsem arabsky a ani jsme tam neměli žádné přátele či rodinu. Po třech letech jsme se kvůli mému prvnímu těhotenství vrátili do manželovy rodné Kelíbie, přímořského města na severu Tuniska. A díky narození dcery jsem přišla do kontaktu s československou ambasádou a postupně se začal rodit nápad založit jesle.

Závěrečná školní besídka | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

V Kelíbii existovaly státní školky, ale žádné jesličky. Spolu se švagrovými jsme si pronajaly dům, získaly povolení a začaly provozovat první jesle ve městě. Právě díky interakci s dětmi a spolupráci se švagrovými jsem se konečně naučila arabsky. První rok jsme začínaly s pěti dětmi ve věku dvou let. Po dvou až třech letech k nám lidé začali dávat i maličké děti od dvou měsíců, protože se rozkřiklo, že se o naše svěřence umíme postarat.

Paní učitelky v tuniském kroji po skončení školní besídky | Foto: soukromý archiv Evy Njili Novotné

Řízení jeslí byla náročná práce, kde se člověk celý den nezastavil. Musela se připravit umělá výživa pro miminka, být neustále ve střehu a vymýšlet program pro batolata. Já byla jediná, kdo měl technické vzdělání, a proto jsem zajišťovala veškeré odborné vedení. Časem se vše rozrůstalo a po 14 letech jsem se rozhodla i pro pronájem školky, protože mi bylo líto, že děti v předškolním věku musely nastoupit do jiných školek. O další čtyři roky později jsem si otevřela svou vlastní školku. Nyní máme ve školce přibližně sto dětí a sedm paní učitelek. Já jsem ředitelka a učitelka v jednom, ale brzy už školku povede dcera, která se k mé velké radosti rozhodla pokračovat v mé práci.

Děti ze školky paní Njili Novotné mají úspěchy v mezinárodních soutěžích | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Český předškolní systém je fantastický

Účast asociace při oslavách tradičního oblečení | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Největší výzvou jsou v Tunisku prostory školek. Dříve existovaly státní školky, které mívaly pěkná a rozlehlá venkovní prostranství, kde se děti mohly vyřádit. Postupem času ale stát začal pronajímat státní školky soukromým osobám, které často neměly dostatečné pedagogické vzdělání. Provozování školek se stalo lukrativní činností, jejíž cílem nebylo zajistit kvalitní péči a výuku, ale vydělat peníze. Soukromníci navíc začali otevírat úplně nové školky, které provozovali v obyčejných domech. Asi není třeba dodávat, že běžný rodinný dům neodpovídá potřebám dětí ve školce. Prostory byly stísněné, stejně tak byly malé i zahrady s minimem prostoru ke hře.

Setkání asociace školek s asociací Green Team | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

V Česku mají děti mnohem větší možnosti, ať už ve školkách či ve volném čase. Stačí se podívat na česká hřiště, která jsou báječná. Děti již od brzkého věku vylezou úplně všude, zatímco v Tunisku na tohle děti nejsou zvyklé a nejde jim to tak dobře. Neexistují tu oplocená hřišťátka, která v České republice považujeme za samozřejmost. Tuniská maminka si tak nemá kde v klidu sednout na lavičku a nechat děti běhat a prozkoumávat. Moje dcery si hrávaly na ulici, lítaly před domem a po sousedství, ale ani tohle již není možné, protože jsou všude auta a člověk neustále musí dávat pozor na provoz. Děti jsou zvyklé na pohyb autem, kdy pendlují mezi domovem, školkou a nákupním centrem, chodit pěšky zkrátka není možné. Česko je pro děti opravdovou pohádkou.

Místo školy hrou psaní a počítání

Děti jsou během posledního roku ve školce stužkovány a obdrží pamětní list | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Trend soukromých školek způsobil i odklon od ideální pedagogické péče pro předškolní děti. I přes zpřísnění předpisů se nahromadila praxe vedení školek jakožto malých škol. Děti se tak běžně učí psát a počítat už od tří let, místo hraní a zkoumání celý den sedí a trénují psaní. Není překvapivé, že je to pak ve škole nebaví, protože program první třídy zvládly už ve školce.

Naštěstí ale ne všechny školky a rodiče razí tento způsob výuky. V naší školce se učí děti hrou. Věřím, že je důležité, aby děti chodily do školky bez pocitu, že chodí do školy. Naše školka je jedna z mála, kde nepožadujeme školní uniformu nebo zástěrku. A právě třeba různorodé oblečení pak využíváme ke hrám, děti se tak snáze naučí barvy. Věřím, že existuje přímá souvislost mezi šťastnými, veselými a úspěšnými lidmi a jejich předškolním vzděláním.

České učitelky na studijní stáži v Kelíbii ve školce paní Njili Novotné | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Děti by měly mít univerzální právo na volnou hru a pohyb, o což jsou bohužel v Tunisku ochuzené. Paní učitelky z Česka, které mě navštívily, si uvědomily, že si nyní mohou opravdu vážit českého systému. Mým snem je pořídit si velký pozemek, který bude oplocený a děti si v něm budou moci podle libosti hrát. I díky tomu jsem založila asociaci školek a doufám, že se nám tento projekt podaří prosadit.

Návštěva pana velvyslance ve školce | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Asociace vznikla i kvůli osvětě. Hlavní osvětou je ale má vlastní praxe, která se postupně dostává i do dalších školek, protože mnohdy jejich ředitelé a ředitelky v naší školce dělali stáž, měli u nás děti nebo sledovali naše programy. Díky tomu roste počet zařízení, ve kterých se snaží učit děti hrou. Zásadní jsou i rodiče, protože bez jejich souhlasu a podpory by to nešlo. Já i rodiče vidíme, že děti od nás jsou jiné než ty z jiných školek, kde je hry pomálu.

Bez manžela bych podnikání nezvládla

Vnoučata paní Evy Njili Novotné | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Život v Tunisku se za 38 let, co tu žiji, hodně změnil. Dříve byli lidé velmi otevření a milí, manželova rodina mě okamžitě přijala, předsudků bylo naprosté minimum. V osmdesátých letech samozřejmě ještě nebyl internet a místo Skypu se psaly dopisy. Občas nebylo k dostání základní zboží, život byl celkově pomalejší, lidé srdečnější a v životě člověka byla důležitá celá komunita. Po revoluci v roce 2011 se tohle změnilo a lidé začali žít izolovaněji v menších rodinách a pospolitost přestala hrát tak velkou roli.

U moře | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

Za tehdejší relativně klidný přechod z Československa vděčím hlavně svému muži, protože mě na nadcházející změnu skvěle připravil. Nemaloval mi život v Tunisku růžovými barvami, znal českou mentalitu a věděl, jak vše zařídit, abychom to zvládli. Před čtyřiceti lety byl život v Tunisku úplně něco jiného, nyní je tady víceméně evropský styl života. Můj manžel připravil na můj příchod i svou rodinu, takže vše šlo docela hladce. Jsem mu vděčná i za to, že mě podporoval v podnikání. Bez jeho pomoci bych opravdu nemohla vést jesle a školku, protože občas musel jít rodinný život stranou. Někdy jsem neuvařila nebo jsem třeba neměla čas uklidit. Vlastně i naše děti byly vychované spíše ve školce než u nás doma.

Prázdniny doma na kolech | Foto:  soukromý archiv Evy Njili Novotné

I přesto, že jsme ze začátku mluvili s manželem česky a naše dcery i první čtyři vnoučata mluví česky, tak nyní je našim domácím jazykem arabština. Francouzsky také rozumím, ale mluveným slovem nevládnu. Celá naše rodina zůstala v Tunisku, do Česka jezdíme jen na návštěvy. Před lety jsme jezdili pouze jednou za čtyři roky, protože cestování nebylo tak jednoduché jako v současné době, a navíc to bylo pro čtyřčlennou rodinu velmi drahé. Jsem moc ráda, že nyní můžeme jezdit častěji a naši čeští příbuzní jezdí každoročně navštěvovat nás. Za dva roky plánuji jít do důchodu a doufám, že si konečně užiji Česka více, i když náš domov zůstane nadále v Tunisku.

Konec školního roku během koronavirové pandemie | Foto: soukromý archiv Evy Njili Novotné
Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčové slovo:

Související

  • Češky v Africe

     Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.