Evropa už konečně potřebuje jednotnou energetickou politiku

Plyn, plyn, plyn. Toto téma zaměstnává už dva týdny evropské politiky, odborníky i širokou veřejnost. Krize, která vypukla je dnes mnohem ostřejší, než ta, které Evropa čelila před dvěma roky. Zároveň je ale také příležitostí zahájit už konečně rázné kroky vedoucí k větší energetické bezpečnosti Evropy. Více už se dozvíte v ekonomické rubrice Zdeňka Vališe.

Foto: ČTK

Závislost Evropské unie na ruském plynu je obrovská. Pro některé země, například pro Slovensko či Bulharsko stoprocentní. Současná krize ale zároveň ukázala, že stejným, ne-li ještě větším problémem, může být otázka tranzitu plynu do Evropy. Česko má v tomto ohledu, třeba právě oproti Slovensku, jednu zásadní výhodu. Země není závislá jen na dodávkách přes Ukrajinu. Máme připojení také ze severu, z Německa, odkud do Česka přitéká převážně plyn z Norska. Analytici se stále dohadují, co stálo v pozadí současné krize. Většinou se ale shodují v názoru, že hádka s Ukrajinou, kolik dluží za plyn, přišla Moskvě vhod. Expert na mezinárodní politiku a hospodářství Petr Robejšek z Hamburku také připomíná, že taktizovat se zřejmě pokoušela také Ukrajina.

„Každopádně je pro Moskvu docela zajímavé ukázat, že je opět tady, že má sílu, že má určitou vydírací kapacitu. Neměli bychom ale zapomenout na možné ukrajinské motivy, které mohou hrát svou možná dokonce významnější roli na této krizové situaci, než ruské motivy.“

S tím souvisí i často kladená otázka, kdo je tedy hlavním viníkem vzniklé situace. Podle Petra Robejška je stanovení přesného podílu viny těžké.

„Ta motivační situace je opravdu značně nepřehledná. Na obou stranách jsou dobré motivy pro udržení dodávek na normálním stavu a zároveň i dlouhodobé nebo střednědobé dobré motivy pro omezení dodávek. Je samozřejmě dobře představitelné, že ukrajinská vláda používá tu krizovou situaci k tomu, aby si naklonila, dejme tomu, západní státy k jejich ochotě pomoci splácet ukrajinský dluh vůči Rusku nebo připlatit či dokonce zaplatit modernizaci ukrajinské trasy plynovodu. Jestliže opravdu hledáme motivy, tak bych řekl, že momentálně má více motivů dělat potíže Ukrajina než Rusko.“

Martin Říman, foto: ČTK

Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman po jednáních s Ruskem a Ukrajinou řekl deníku Právo, že se nedá říci, kdo je viníkem. A Říman si myslí, že se to nikdy nedozvíme. Ať tak či onak, dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že Evropská unie potřebuje dohodnout se konečně na společné energetické politice Zatím se o energetické bezpečnosti starého kontinentu diskutovalo až moc akademicky. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg považuje za směšné, když je Unie schopná určit, která marmeláda se smí nazývat marmeládou, která zavařeninou a která džemem, ale doposud nemá energetickou politiku. Energetikou se má zabývat březnový summit Unie. Jiří Schneider z pražského Institutu bezpečnostních studií ovšem upozorňuje, že vytvoření evropského trhu s plynem nelze dosáhnout v krátkém časovém horizontu.

Ruský premiér Vladimir Putin při návštěvě společnosti Gazprom, foto: ČTK

„Není to záležitost, kterou lze vyřešit ze dne na den. Spousta odborníků a Evropská komise si je ve svých dokumentech vědoma toho, že vytvoření evropského trhu znamená dvě věci. Za prvé vytvoření společného prostředí s určitou harmonizací regulace, samozřejmě co nejmenší regulace. Za druhé vytvoření fyzického propojení, což není jednoduchá záležitost. Znamená to posílit vazby vnitřní severojižní. Některé země jsou napojeny pouze na jeden plynovod a je to samozřejmě znát. To jsou tedy věci, které nelze vyřešit ze dne na den. Ta krize by ale mohla dát nový impuls k tomu, že by si Evropská unie uvědomila, že je potřeba investovat nejen do dopravních koridorů, ale i do koridorů energetických uvnitř Evropské unie.“

Po první lekci před dvěma roky vznikl plán na plynovod Nabucco. Ten má přivést plyn ze Střední Asie a zároveň obejít Rusko. Ruský plynový gigant Gazprom na to reagoval plynovodem vybudovaným společně s italským gigantem ENI. Ten má vést jižní cestou stejně jako Nabucco, ale s ruskou náplní. Německo zase vytvořilo společný projekt na severní plynovod, který obchází Ukrajinou, Polsko a Pobaltí. Šéfem v tomto podniku je bývalý německý kancléř Bernard Schröder. Dnes je situace taková, že Nabucco má zpoždění, zatímco ruské roury se staví podle plánu. Až budou naplněny plynem, přestane být pro Rusko tranzit přes Ukrajinu zajímavý. A pak může Moskva kohoutky pro tamní roury kdykoliv uzavřít, popřípadě v nich dodávat jen méně plynu. Pro některé země Evropské unie by to pak byla katastrofa. I tento fakt by měl podle analytiků probudit Evropskou unii z letargie. A jak říká hospodářský expert Petr Robejšek z Hamburku, také bude muset Evropa zvážit i jiné alternativy.

„Myslím, že bude existovat určitá ochota tímto směrem přemýšlet, i když vůbec nepřeceňuji schopnost evropských vlád jednat jednotně. Ten tlak samozřejmě vyvolá určitou ochotu přemýšlet o tom, jaké jsou alternativy. Myslím třeba, že jedna schůdná, i když určitě ne bezprostřední, je zabývat se otázkou tekutého plynu, který by trošku uvolnit tu závislost na potrubí. Zároveň je tu samozřejmě i otázka kompenzace dodávek plynu tím, že se používají jiné zdroje energie. Velmi nepopulární a přesto velmi účinná, důležitá a nevyhnutelná je atomová energie nebo reaktivizace těžby uhlí. To všechno jsou ale otázky, které se musí právě provádět a řešit v klidu, ne v okamžiku, kdy je nouze, protože v tu chvíli nic z toho nepomůže. A toto je zásadní strategická chyba politiky nejen u nás, ale po celé Evropě.“

Je zřejmé, že současná krize povede k dalšímu oslabení pozic odpůrců jaderné energetiky. Také česká Strana zelených to nebude mít u širší veřejnosti vůbec jednoduché při vysvětlování svých postojů k jaderné energetice či ke zvýšení těžbě uhlí. Ministr průmyslu Martin Říman, který je jinak příznivcem jaderné energetiky, nicméně v deníku Právo připomněl, že plyn se zkrátka všude nedá elektřinou nahradit.