Finále vydává Vzdor i soucit Věry Chytilové

Tentokrát bude v Knihovničce Radia Praha řeč vlastně spíš o filmu než o literatuře. Prostřednictvím publikace Vzdor i soucit Věry Chytilové se přeneseme mezi filmaře a filmové publicisty, do Plzně na festival Finále, kde se letos celá jedna tématická řada projekcí věnovala dílům této slavné filmařky. A důvod? Životní jubileum, které prý Francouzi označují jako "jen čtyřikrát dvacet." Knihu připravili organizátoři Chytilové jako dárek.

Organizátoři festivalu českých filmů Finále uspořádali podvečerní projeci dokumentárního filmu o Věře Chytilové a pak měla následovat diskuse s režisérkou. Místo diskuse nastoupila herečka Vlasta Chramostová a přednesla ukázku z knihy Vzdor i soucit Věry Chytilové a pak se slova ujal autor knihy a dramaturg festivalu Jan Lukeš a uváděl jednotlivé spoluautory knihy a ti přinášeli gratulace. Byl mezi nimi i herec z některých filmů Chytilové Jan Šmid.

Schmid: "Já nevím co říct, to je skoro dojemné, Věro..."

Chytilová: "To mě nevarovali, že tady bude takovej teátr z toho..."

Schmid: "Ale je to pěkné, ne? Je pěkné si připomenout, protože člověk už na to zapomněl a ta doba je tak rychlá, co vlastně ta 60. léta byla. A bylo by možná čas se vrátit. A to bych ti přál a nám všem, aby nějaká nová 60. léta, samozřejmě současná, se uskutečnila, něco co by bylo trošku víc do hloubky než do šířky a mělo smysl a vrátila se myšlenka a vrátilo se chtění."

Chytilová: "A já jsem slyšela, že teď už vznikl nějaký film Proměny a to prý je velké překvapení a doufám, že to uvidím."

Festival Finále v loňském roce vydal knihu podobně upravenou jako je ta letošní, věnovanou tehdejšímu nedožitému výročí Evalda Schorma. Jana Lukeše se ptám, čím se letošní publikace liší. Je to opět sborník příspěvků s dobrovodným DVD.

Lukeš: "Abychom se nedrželi toho stereotypu, že oslovíme několik autorů a z jejich příspěvků to poskládáme, tak tentokrát jsme zvolili trochu jinou metodu. Sice jsme oslovili několik jejích spolupracovníků a přátel, dokonce obě její děti, ale zbytek té knihy tvoří autobiografické pásmo vzpomínek Věry Chytilové, které jsme nazvali Verastory podle jejího filmu Panelstory. To jsou útržky z jejího životopisu, které se nevešly do jejího portrétu v rámci Zlatých šedesátých a nám bylo líto..."

Tady vás musím přerušit. Zlatá šedesátá je televizní cyklus, který běží od letosního ledna, v němž jednou týdně představujete obsáhlým rozhovorem a filmem významnou vždy jednu osobnost českého filmu 60. let. To na vysvětlenou pro naše posluchače v zahraničí. A na to jsem se právě chtěl ptát, zda tu je souvislost mezi vznikem toho cyklu a té knihy.

Lukeš: "Zcela bezprostřední. My jsme do toho cyklu natáčeli s celkem 84 filmaři, kteří se etablovali v 60. letech. S každým jsme natáčeli nejmíň dvě, ale i pět, šest hodin, s Otakarem Várou jsme natočili asi osm hodin materiálu, takže když se to sestříhá do toho hodinového portrétu, tak samozřejmě spousta toho materiálu zůstane ještě stranou. A protože jsme nechtěli Věru Chytilovou obtěžovat, a mělo to být překvapení k narozeninám, tak jsme se rozhodli, že do té knihy zpracujeme ten nepoužitý materiál. A v té knize má to pásmo výhodu, že věra Chytilová se tam vyjadřuje i ke svým filmům ze 70. a 80. let, o svých aktivitách z 90. let, s kým točila, o své filmové koncepci. A příspěvky těch ostatních lidí ji zase nahlížejí zvnějšku a uvidíte, když to budete číst, oni do sebe zapadají, doplňují se, ozřejmují..."

Ty příspěvky je možné zadávat různým způsobem, vy jste ale nezvolili metodu přísně vzpomínkovou...

Lukeš: "My jsme zvolili kombinovanou metodu. Chtěli jsme, aby tam byla vyjádření spolupracovníků, takže je tam Kateřina Irmanovová nebo Jan Schmid, ale aby tam zároveň bylo vidět i rodinné zázemí, což jsou pohledy obou těch dětí. A to myslím je strašně důležité, protože kolik máme filmařek? Tedy dnes už je jich spousta, ale v té době byla Věra Chytilová jediná. Pak po ní přišla Drahomíra Vihanová, ale myslím, že v té kontinuitě její dráhy, v té dlouhodobosti a zároveň v tom, že měla i rodinu, měla i děti, že dokonce v té nejhorší době na začátku 70. let postavila veliký dům, vilu, a to v době, kdy byla z filmu více méně vypuzena, že to všechno je důkazem její agility, energie, schopnosti překonávat nejrůznější překážky, před kterými si řada jejích mužských kolegů klekla na kolena. A když si to tak promítnete, ona žádný kompromis neudělala. Ona i v těch 70. a 80. letech točila filmy, o kterých nikdo nemohl říct, že tomu režimu lezou do zadku. Naopak ho kriticky reflektovaly a dnes na přehlídce to jenom dokazují."

Překvapení se vydařilo, ani syn a dcera Chytilové, zúčastnění ve sborníku, tajemství neprozradili.

Chytilová: "Jsem překvapená, jsem zaskočená, jsem omráčená a nezasloužím si to, je to trapný... - A mám teda radost,"

řekla režisérka. Režisér Jiří Krejčík, který loni oslavil na festivalu devadesátiny, přečetl z neodeslaneho dopisu:

Krejčík: "Přeji vám vše nejlepší do dalších let. Mohu vás z vlastní zkušenosti ujistit, že do devadesátky to doslova ulítne jako mráček na obloze. Jelikož vše nejlepší nás nikdy nepotká, přeju vám alespoň něco trochu dobrého a hlavně nic ošklivého a zlého. Srdečně Jiří Krejčík."

Režisérku Věru Chytilovou mnozí označují za kontroverzní, provokativní osobnost. Čím si toto označení vysloužila? Vysvětluje Jan Lukeš:

Lukeš: "Protože si nebere servítky o věcech, které ji štvou. A zároveň je to i v poetice jejích filmů. Je to nervní styl, nervní poetika, která nemusí každému vyhovovat. Jsou lidé pomalejší, klidnější, kterým to rychlé měnění záběrů a rychlý střih může lézt na nervy. Nicméně ona sama tam říká, že když byla nevím už s kterým filmem v Indii, tak že indickému divákovi její filmy nevyhovovaly, že jí pak říkali, že to nestíhají. - Rozhodně jsme nechtěli stavět žádný pomník, i když si věry Chytilové velmi vážíme, ale váíme, že to je filmařka zároveň velmi konfliktní, při natáčení velmi dynamická, což nemusí kažndému vyhovovat. V k nize se objeví i to, jak kameramani pod její vládou někdy docela trpí, protože ona je rychlá, chce hned zachycovat každý okamžik měnící se situace, kdežto takový Jaromír Šofr naopak potřebuje svůj čas. Ale i třeba Štěpán Kučera se tam vyjadřuje, že jak má maminku rád a chce jí pomáhat, tak že už by s ní moc nechtěl natáčet, protože jeho styl, podobně jako styl jeho tatínka a manžela Věry Chytilové Jaroslava Kučery, je spíš právě pomalejší, založený na větším rozmyslu. Kdežto Věra Chytilová, ta ještě není jeden záběr hotov, už obrací kameru na druhou stranu."

Její tatínek byl legionář. My si je dnes spojujeme s osobní vazbou na ideály, abstraktní hodnoty a myšlenky republiky a vlastenectví. Napadlo mě, jestli v tom není určitá souvislost s tím, že její filmy taky apelují na morální hodnoty.

Lukeš: "Bezpochyby. To vlastenectví, které dneska mnozí považují za překonaný fenomén, to v té rodině vždycky hrálo velkou roli, a i když ona to neproklamuje, nikdy se nehlásila k takovým vznešeným ideálům, tak v jejích filmech je to kontinuálně obsaženo. A už jenom v tom, že odsud neemigrovala, ačkoliv jí tu emigraci nabízeli, že byla rozhodnutá filmy točit tady i za cenu, že o ně bude muset velmi bojovat. Ty filmy mají přece ten náboj, že chtějí zem, která je přeci moje vlastní, dostat do stavu, která mi bude vyhovovat. Ne těm, kteří se tu chopili moci nebo kteří sem přijeli třeba na tancích."

Jan Lukeš a Ivana Lukešová editorsky připravili publikaci nazvanou Vzdor i soucit Věry Chytilové. Po sborníku Věra Chytilová mezi námi, který vydalo nakladatelství Camera obscura je to další publikace o první dámě českého filmu. Třetí by měla letos ještě následovat, bude to klasická monografie a jejím autorem je publicista Tomáš Pilát.