Frank Malina
Raketový konstruktér Frank Malina v sobě výjimečným způsobem spojoval vědce, umělce, redaktora a humanistu. Celý svět znal jeho průkopnické práce při vývoji raket, jeho zásadní přínos ke kinetickému umění, jeho práci na vytvoření a vydávání časopisu Leonardo a jeho celoživotní snahu podporovat mezinárodní spolupráci na poli vědy, techniky a vizuálního umění.
Tak se s ním loučil v nekrologu šéfredaktor časopisu UNESCO Courier Sandy Kofler:
František Malina se narodil 2. října 1912 v Brenhamu v Texasu, kam jeho rodiče - lidoví muzikanti z Moravy - odešli před první světovou válkou. V roce 1920 se vrátili domů, doufali, že v Československé republice se jim bude žít lépe. Ve Frenštátě pod Radhoštěm si pronajali restauraci s hotelem. Malý Franta tam vychodil obecnou školu, ve Valašském Meziříčí jeden ročník gymnázia. Avšak podnik Malinům nevynášel, a proto se po pěti letech rozhodli k návratu do Texasu.
Po návratu z Moravy dokončil chlapec střední školu ve svém rodišti a na podzim 1930 nastoupil do Texaské vyšší zemědělské a strojírenské školy.
Avšak víc snil o kosmických letech. Dokonce o nich napsal ve škole větší úvahu. Zájem o lety do vesmíru v něm probudil Jules Verne. Jeho Cestu do Měsíce četl ještě na Moravě a nikdy na ni nezapomněl. Profesor mu proto doporučil, aby začal studovat na Kalifornském technickém institutu (California Institute of Technology - Caltech).
Na podzim 1934 se tedy zapsal Frank Joseph Malina ke studiu leteckého inženýrství na Caltech. Chtěl získat doktorský titul u profesora Theodora von Kármána, slavného aerodynamika maďarského původu.
V zimě 1935-1936 hovořil von Kármánův asistent William Bollay na semináři o raketovém letadle Eugena Sängera z Vídně.
Malinova skupina nebyla první, kdo se v Americe pokoušel konstruovat rakety. Od první světové války na nich pracoval profesor Robert Goddard na Clarkově univerzitě ve Worchesteru ve státě Massachusetts. Další nadšenci založili v dubnu 1930 na východním pobřeží Americkou meziplanetární společnost. Svou první raketu odstartovali v květnu 1933.
Malina nejprve postavil motor podle vzoru Meziplanetární společnosti. V červnu 1937 shrnuli členové skupiny své znalosti a zkušenosti do spisu, jemuž říkali "bible".
Zkoušky motoru v srpnu se nedařily, při pokusu o jeho zapálení zahalil štiplavý kouř celou laboratoř. Ostatní studenti je sarkasticky nazývali "klub sebevrahů". Vedení školy se polekalo. S tak nebezpečnými pokusy se musíte z budovy odstěhovat. Našli proto útočiště ve stržích pod Sierra Madre.
Jejich pokusů si všimly kalifornské noviny. Aby dodaly svým reportážím větší atraktivnosti, citovaly Malinovy výroky o tom, že právě rakety vynesou v nejbližších letech lidi do stakilometrových nadzemských výšek, do vesmíru.
Volné večery trávili raketoví inženýři v Pasadeně mezi přáteli, kteří neměli s jejich povoláním nic společného. Frank Malina s manželkou Lilian často navštěvovali chemika Sydneye Weinbauma, velkého milovníka hudby. U něj se setkávali s fyzikem Frankem Oppenheimerem, jehož bratr později vedl výrobu atomové bomby, i s dalšími vědci, výtvarníky a filmaři. Podle tvrzení novinářů W. L. Ryana a S. Summerlina v knize The China Cloud tato skupina dokonce založila buňku komunistické strany číslo 122. Podle zjištění FBI ji měl vést Weinbaum, který údajně vlastnil stranickou legitimaci číslo 1021 a používal krycí jméno Sidney Epson. Na těchto večírcích si návštěvníci pouštěli hudbu, diskutovali o vědě, politice a kultuře. Deseticenty hostitelům na občerstvení považovala tajná služba za členské příspěvky straně.
V roce 1940 obhájil Malina doktorskou dizertaci z aeronautiky. Přitom ještě stačil projednávat možnosti praktického používání raket s jednou leteckou továrnou, s Goddardem i s Národní akademií věd. Na žádost velitele vojenského letectva generála Henryho Arnolda hledala Akademie věd metody k usnadnění startu přetížených letadel. V lednu 1939 rozhodla, že bude financovat výzkum raketového pohonu, který povede von Kármán s Malinovou skupinou. Tento úkol dostal název Projekt číslo 1. Byl to první raketový program dotovaný americkým státem.
Vývoj raket pro letadla však považovali mnozí odborníci za čirou fantazii. Jeden vysokoškolský profesor vyčetl von Kármánovi: "Pletete se do řemesla Bucku Rogersovi!" Což byla postava známá v USA ze starších vědecko-fantastických příběhů. Slovo "raketa" mělo tak špatnou reputaci, že "klub sebevrahů" raději oficiálně používal termínu "jet" - volně přeloženo do češtiny to znamená "proudový pohon".
Poprvé úspěšně startovalo letadlo s pomocnými raketami 12. srpna 1941. O dvanáct dnů později vynesly rakety stroj do vzduchu úplně samy, bez vrtulového pohonu. Raketu Private-A vystřelili 1. prosince na vojenském cvičišti Camp Irwin v Mojavské poušti.
V létě 1943 předali zpravodajští důstojníci von Kármánovi tři fotografie francouzského pobřeží. Profesorův štáb na nich identifikoval startovací rampy pro rakety takové velikosti, jaké dosud neznali. Na základě toho požádalo letectvo Malinu, aby navrhl projekt řízené rakety dalekého doletu.
První plány na ni poslal do Pentagonu 20. listopadu 1943. Von Kármán ve svých memoárech zdůraznil: Je to první americký projekt dálkové rakety. A dodejme - je to také první dokument, který nese v záhlaví název dnes světoznámé Laboratoře proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory - JPL).
Dva měsíce nato objednala armáda u JPL výrobu rakety. Projekt ORDCIT, jak tento úkol nazvali, předpokládal vytvoření reaktivní střely, která na vzdálenost 110-160 kilometrů dopraví nálož těžkou 450 kilogramů.
V rámci tohoto projektu postavili kalifornští inženýři celou sérii menších raket. Private A, dlouhou 2,4 metru a poháněnou motorem na tuhé pohonné hmoty, vypustili na vzdálenost 17,7 kilometru v prosinci 1944.
Během zpáteční cesty si mladý inženýr uvědomil, že už existují technické předpoklady pro zkonstruování výškové sondážní rakety. Rychle načrtl její charakteristiky: měla by vynést 11,5 kilogramu meteorologických aparatur do výšky 30 kilometrů. Pentagon tento návrh, pojmenovaný WAC-Corporal, schválil.
V létě 1945 navrhli pracovníci JPL konstrukční prvky rakety. Měla být 5 metrů dlouhá a 300 kilogramů těžká. Od 29. září ji začali zkoušet na nově vybudované raketové střelnici White Sands v Novém Mexiku.
11. října dosáhla Malinova raketa rekordní výšky 71 628 metrů. Na základě těchto zkušeností vyvinuli větší sondážní raketu Aerobee. Používá se dodnes.
Malina vzpomínal: "Po zkouškách rakety WAC-Corporal a s detailními informacemi o výkonech německé V-2 se začaly naše úvahy obracet ke konkrétním možnostem kosmického letu. Spolu se Summerfieldem jsme začali studovat problém ,úniku' ze Země pomocí rakety. Naše závěry jsem předal 3. ledna 1946 americkému ministerstvu obrany."
Na sklonku roku 1946 Malina svou raketovou kariéru ukončil - vzdal se funkce ředitele JPL. Od podzimu minulého roku začala tajná policie FBI rozkrývat sítě sovětské špionáže v USA, jejíž členové se rekrutovali z místních komunistů. A on se obával, že by mohl být rovněž nařčen z vyzvědačství. Nakolik bylo toto podezření odůvodněné, nevíme.
Pracovníci UNESCO v Paříži mu nabídli, abych začal pracovat u nich. Přestěhoval se tedy do Francie.
Před tím se rozvedl s Lilian. Později přijal do úřadu UNESCO jako svou sekretářku Angličanku Marjorii, která za války dosáhla u vojenského letectva RAF hodnosti majora. Brzy se do sebe zamilovali a v roce 1949 se vzali. Narodili se jim dva synové - Roger a Alan. Tantiémy od Aerojetu, který se stal jednou z vedoucích amerických raketových firem, zajišťovaly rodině vysoký životní standard.
V UNESCO, organizaci OSN pro vědu a umění, vedl Malina řadu projektů. Týkaly se jak výzkumu suchých oblastí planety, tak využívání moderní výpočetní techniky.
Přesto Malina svět kosmických letů neopustil. Koncem padesátých let patřil mezi zakladatele Mezinárodní astronautické akademie, výběrové organizace odborníků.
Pravidelně se účastnil každoročních kongresů Mezinárodní astronautické unie. Od roku 1960 tam organizoval sympozia věnovaná laboratořím na Měsíci a na Marsu. A profesoru Rudolfu Peškovi z Prahy pomohl založit sekci SETI (Search of Extraterrestrial Intelligence), na jejíž zasedáních se vedly diskuse o možnosti zachytit signály mimozemských inteligencí.
Po odchodu z UNESCO v roce 1953 nastoupil Frank Malina na novou cestu - pustil se do rozvíjení kinetického umění, stal je jedním z jeho průkopníků. První výstavu těchto pohyblivých, neobyčejně kouzelných obrazů, které využívaly žárovky nejrůznějších velikostí a barev, uspořádal v Paříži v roce 1955. Měla obrovský úspěch, a proto s ní jezdil po celém světě. V Praze ji v roce 1966 zahajoval Jan Werich.
Frank Malina zemřel v Paříži 1. ledna 1981 ve věku devětašedesáti let.
