Historický ústav AV ČR musel po r. 1989 projít zásadními změnami

r_2100x1400_radio_praha.png

Desítky odborných publikací a sborníků, edice unikátních rukopisů a historických dokumentů, vydávání časopisů, které mají více než stoletou tradici, ale i přes sto tisíc bibliografických záznamů na internetu nebo řada učebnic pro základní a střední školy - to vše zahrnuje činnost současného Historického ústavu Akademie věd ČR. Ústav, který v dobách totality patřil k těm nejpoplatnějším tehdejšímu režimu, se musel počátkem 90. let vypořádat s jeho ideologickým dědictvím a znovu získat mezinárodní prestiž.

Nyní spolupracuje s nejvýznamnějšími zahraničními univerzitami a vědeckými pracovišti a na loňském světovém kongresu historických věd v australském Sydney se mu podařilo prosadit jako jedno z témat mezinárodního výzkumu politickou kulturu ve střední Evropě od středověku až do současnosti. Na podrobnosti o činnosti ústavu jsem se zeptala jeho ředitelky Prof. Svatavy Rakové:

"Historický ústav má své dědictví, to znamená, že pokrýval celou škálu historie od 9. do 20. století, téměř až do současnosti. Nemohl samozřejmě provést nějakou radikální personální proměnu, nemohl vyloučit všechny lidi a zase přijmout naprosto nové, ti ani nebyli k dispozici. A v této situace Prof. František Šmahel jako zakladatel ústavu po r. 1989 vytvořil koncepci, že Historický ústav musí sloužit veřejnosti a musí se ujmout těch úkolů, které nemohou provádět vysoké školy. To jsou zejména oblasti ediční činnosti, slovníků, encyklopedií, oborových lexikonů, bibliografií a dalších služeb, učebnic, veřejných vystoupení, přípravy televizních a rozhlasových vystoupení a podobných popularizačních aktivit. A k tomu samozřejmě specializované výzkumné projekty, které navazují na úkoly našeho výzkumného záměru."

Můžete v této souvislosti vypíchnout alespoň některá témata nebo období, kterým se věnujete speciálně?

Budova Historického ústavu Akademie věd, foto: www.hiu.cas.cz
"Jsou to zejména církevní dějiny, christianizace, rekatolizace, specializované problémy, kterým se věnují lidé, kteří zkoumají středověk a raný novověk. Potom z období novějších dějin je to transformace české společnosti v 19. století, zejména myšlenkové procesy, ideové proudy, nacionalizace, růst národního uvědomění, ale i velmi zajímavé modernizační proudy. To jsou například dopady technických inovací, reklamy, masové společnosti, tedy dopady těchto vnějších faktorů na myšlení českého národa. Pro 20. století, to meziválečné období, jsou to zejména práce, které se věnují mezinárodnímu postavení Československa v souvislosti s mnichovskou krizí a s koncem demokracie. Objevují se tu pořád otázky PROČ? Bylo-li Československo zvláštním případem, tím vzorným žákem demokracie ve střední Evropě, proč tedy tento vzorný žák skončil tak, jak skončil? A také otázky poválečného vývoje vztahu k našim německým a polským sousedům, ale i církevní dějiny."

Vaše bádání končí v podstatě polovinou 20. století. Proč?

"Bylo to na základě delimitace, která byla provedena po r. 1990, když vznikl samostatný Ústav pro soudobé dějiny. Bylo zřejmé, že vypořádání se s komunistickou minulostí je tak závažným tématem, že si vyžádá zřízení zvláštního ústavu. To není v moci Historického ústavu. Upřímně řečeno, právě to osobnostní obsazení lidmi, kteří se zabývali nejnovějšími dějinami, bylo natolik problematické, že tam byla ta potřeba očisty největší. Byla provedena nikoliv dramaticky, striktně, ale přeci jenom zásadní delimitací. Nový ústav musel napřít všechny své síly na zkoumání poměru k zahraničním státům, zejména k Sovětskému svazu, potom již Rusku, na bádání v ruských archivech. A to už vedl Ústav pro soudobé dějiny. To naprosto respektujeme a jsme tomu rádi a velmi dobře s nimi spolupracujeme."