Hostivař

Při našem pravidelném cestování dnes zůstaneme v Praze a vydáme se do její 15. městské části. Její součástí je Hostivař. Místo, kde, jak říká její starosta, je téměř vše - je tu známá hostivařská přehrada, historické stavby, sídliště, rodinné domky i vesnice.

Když jsem se blížila k Hostivaři, přemýšlela jsem, jak vůbec vzniklo její jméno a to byla i moje první otázka pro Marii Zdeňkovou, která je zároveň kronikářkou městské části.

"Podle chytrých knížek a historiků údajně název získala podle jakéhosi Hostivara, což měla být přezdívka vlivného muže spojená s činností a Hostivar pro hosty, což údajně staročesky znamenalo cizince, vařil nebo je varoval a chránil. První písemná informace o Hostivaři je v Kosmově kronice už z roku 1068. Tam se uvádí, že přemyslovská knížata - bratři panujícího knížete Vratislava II., což byli Konrád, Ota a Jaromír, se rozložili se svými vojsky na lukách u Hostivaře, neboť panovník chtěl pominout rodové závazky a dosadil na uvolněný biskupský stolec svého oblíbence. Spor nakonec dopadl dobře a Přemyslovec Jaromír byl zvolen biskupem."

Komu Hostivař v průběhu staletí patřila?

Potom v roce 1577 koupil tvrz a dvůr Hostivař nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka. Takže to byl nejvýznamnější majitel Hostivaře a tvrze a z jeho znaku pochází i polovina znaku současné městské části."

Dnes se jí říká Toulcův Dvůr. Toto pojmenování statku zůstalo po Františku Toulcovi, který zde byl za 1. republiky nájemcem. A zřejmě proto, že byl dobrým hospodářem a vlídný k lidem, nese areál jeho jméno dodnes. Rozlehlá usedlost nyní patří městu a je tam ekologické středisko. To zahrnuje i farmu s domácími zvířaty a velký sad. Navíc se zaměstnanci Toulcova dvora starají o obnovu starých řemesel i tradic regionu. Už 9. rokem se tu pořádá masopust, dožínky a podobné slavnosti. Jednou z nejstarších dominant Hostivaře je kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Má románské jádro a jeho vznik je datován mezi 11. až 13. století. Ještě více do minulosti sahá hradiště Šance, archeologická památka z 6. až 5. století před naším letopočtem. Dochované zbytky valů ještě dnes vykazují stopy po silném žáru. Z toho se dá usuzovat, že bylo kdysi vypáleno.

V Hostivaři žila a žije řada známých osobností. Nejvýznamnějším rodákem je prvorepublikový ministerský předseda Antonín Švehla. A Marie Zdeňková o něm napsala knížku, ve které se zaměřila na historii jeho života a vztah ke zdejšímu místu. Podařilo se jí získat staré fotografie i vzpomínky pamětníků.

"Žil v letech 1873 až 1933 a před 3 roky, kdy měl kulatá výročí jak narození, tak úmrtí, městská část Praha 15 vydala knížku Antonín Švehla a Hostivař, do které bylo zúročeno vše, co se podařilo za mnoho let sehnat. Ačkoliv byl Švehla druhým nejvýznamnějším mužem čs. republiky, kterou jako jeden z pěti mužů pomohl založit, tak vlastně celý život žil ve svém rodinném statku a Švehlův statek je dodnes v památkové zóně staré Hostivaře."

Jsou tu pamětníci, kteří na něj ještě dodnes vzpomínají?

Dodnes je celkem čilý, přestože je mu přes 90 let. A teď si vzpomínám, že mi vyprávěl, že když byl asi 8 letý chlapec, tak si s kamarádem hráli na Botiči a za Antonínem Švehlou jezdíval prezident Masaryk z nedalekých Koloděj. Jezdíval ke Švehlovům zadem přes zahradu do dvora. S koněm musel přejet Botič, ale tenkrát bylo po dešti, břehy byly kluzké a kůň se začínal plašit. Ti chlapci mu pomohli, vedli koně za uzdu, aby se nebál a prezident jim zasalutoval. Oni pak zjistili komu vlastně pomohli, a byli z toho nadšení."

V Hostivaři i dnes žije řada zajímavých osobností - například akademický malíř Jaroslav Chudomel, který svými pastely rád maluje hostivařská zákoutí. Bydlí tu i známý astronom Jiří Grygar či herečka Jiřina Bohdalová a řada dalších. Hostivař prochází za poslední roky obrovskou výstavbou - v místním lesoparku vznikl sportovní areál, 9-ti jamkové golfové hřiště a řada dalších věcí. A toto vše se snaží zachytit i Marie Zdeňková, která píše kroniku městské části Praha 15.

"Kroniku píšu 14 let a v podstatě jsem k tomu přišla přirozenou cestou, protože jsem si psala i rodinnou kroniku a věnuji se trošku genealogii a podobným záležitostem. Asi proto, že jsem měla úhledný rukopis, tak jsem byla k této činnosti vyzvána hned po nástupu na radnici a myslím si, že je to práce, která člověka nesmírně obohacuje, protože se setkávám se spoustou zajímavých lidí, snažím se ještě podchytit všechny žijící pamětníky, abych získala co nejvíc informací, které člověk může získat z autentických pohledů. Beru to tak vážně, že dodnes, přestože takových kronikářů už moc není, píšu kroniku ručně a věnuju se tomu."

To je obrovská kniha, vážila jste ji někdy?

"Nevážila, ale je přeměřená, protože to se všechno dává Národnímu archivu tyto informace. Má 800 stran a píšu šestou knihu."