Hrabal by slavil své devadesáté narozeniny, určitě by zašel do automatu Svět na pivo
Bohumil Hrabal, autor ohromujícího pozorovacího talentu a především strhujícího vypravěčského stylu, se stal za svého života vedle Milana Kundery světově nejznámějším soudobým českým prozaikem. Zemřel před sedmi lety. V neděli by se dožil devadesáti let. Podle literárních vědců, se kterými se sešel Mikuláš Kroupa, jsou Hrabalovy knihy tolik oblíbené, protože v nich dokázal neobyčejně zajímavě vyprávět příběhy, které se občas přihodí každému z nás.
Bohumil Hrabal miloval pivo a hospůdku Svět, kde pravidelně sedával a kam ho chodili okukovat jeho čtenáři. Jeho milovaným domovem byla pražská Libeň, a vesnička kousek od Prahy Kersko, kam jezdil na chalupu, a také Nymburk, město jeho dětství. Hrabal svoji lásku k Libni vysvětloval: "Ten pokoj na Hrázi Věčnosti v čísle dvacet čtyři jsem si zamiloval k zbláznění. Pamatuji se, když jsem jezdil do Nymburka k rodičům na neděli, když jsem se vracel vlakem do Libně, už z nádraží jsem utíkal, a když jsem zase konečně odemknul a byl jsem ve svém chudičkém pokoji, byl jsem neskonale šťasten ... Věčnost mi sedala jako hezká holka na klíně a já jsem s ní tak dlouho, dlouho laškoval, až jsem si na ni zvyknul ... Proto ten můj trvalý, sakrální vztah k Libni ..."
"V každém případě patří Bohumil Hrabal mezi nejvýznamnější občany pražské Libně. Je světoznámý, patří společně s Kunderou k nejpřekládanějším českým autorům vůbec. Jezdí sem mnoho turistů, kteří jdou po jeho stopách. Nejčastěji navštěvují synagogu, kde Hrabal působil. Jdou do legendární ulice Na Hrázi, kde je kontroverzní Hrabalova zeď. Hrabal zachytil atmosféru, která zde ještě přetrvává. Atmosféru pražské periferie, zasněných koutů, procházek, hospůdek, svérázných lidí. Sžil se s Prahou 8, tak nastala ta úzká vazba mezi Hrabalem a Libní."
Vysvětluje Tomáš Květák, šéf kulturního odboru Prahy 8. Bohumil Hrabal nebyl nijak nevzdělaný, studoval práva, velmi rád četl literaturu všeho druhu. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 se stal úředníkem notářství, pak dělníkem a výpravčím na dráze. Po válce působil jako agent pojišťovny a obchodní cestující. Jako brigádník Spojených oceláren Kladno utrpěl těžký úraz, po kterém byl nucen změnit zaměstnání a nastoupil ve sběrně starého papíru v Praze. Snad díky svému novému zaměstnání se seznámil s mnoha postavičkami staré Libně, kteří se mu staly inspirací pro své knihy. Začal psát sám pro sebe a pro několik přátel. Sestavoval své samizdaty, originál a čtyři kopie, které nechal kolovat mezi známými. Strojopisy jeho textů se dostaly až k rukám Jiřího Koláře, jenž zařadil hned pět textů do almanachu Život je všude. V roce 1963, tedy v jeho devětačtyřiceti letech, mu vyšla první kniha, povídkový soubor Perlička na dně, která získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel za nejlepší dílo roku. Následovaly další - mimo jiné Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky a Postřižiny. Kvůli omezenému publikačnímu prostoru vycházela řada jeho knih v zahraničí nebo v samizdatech, například Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota a trilogie Svatby v domě. Později se zaměřil na psaní těžko zařaditelných textů, stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy jako například Listopadový uragán. "Hrabalův vstup do veřejné sféry české kultury po prvních vydaných knížkách je natolik přesvědčivý, že jeho mimořádné kvality uznala i naše odborná kritika a brzy na to také zahraniční. Nad kuriózním domkem v ulici Na Hrázi zazářila hvězda první velikosti. .... Jestliže Hrabal uměl objevit perličku na dně u všech svých pábitelů, dovedl stejně mistrovsky posbírat perličky i v zaprášených zákoutích a zatuchlých hospůdkách libeňských uliček a v podobě básníkova humanistického poselství je vyslat nejen do celé naší země, ale dnes již i do vzdálených kontinentů, " napsal o Hrabalovi Josef Zumr, literární vědec, který zahajoval výstavu k 90. výročí jeho narození. Co je vlastně tak přitažlivého na knihách Bohumila Hrabala, čím dokázal oslovit tolik lidí po celém světě, zeptal jsem se Tomáše Květáka.
"Je to asi ten diskurz prostého života, který se dostal do literatury 20. století a zobrazil se také ve filmech v druhé polovině 20. století, je to důraz na drobného člověka a jeho starosti. Zároveň byl Hrabal vzdělaný právník, sečtělý, znal dobře filozofii. Jeho dílo prolíná jakási reflexe života, ale i filozofických sentencí. Je velmi blízký lidem, uvažování lidí 20. století. Asi i v tom zachycování příběhů, které prožíváme někdy každý z nás, i tím je nám blízký. Kromě toho také velmi dobře psal po literární stránce."
V rámci několikatýdenních oslav Hrabalovy devadesátky by měl být v legendární ulici Na hrázi položen základní kámen Centra Bohumila Hrabala. Podle sdružení Serpens, které na jeho vzniku spolupracuje s radnicí Prahy 8, má v centru být malé knihkupectví se všemi dostupnými Hrabalovými knihami, malý výčep i malá galerie děl umělců spjatých s jeho dílem či přímo s ním. Hrabalova devadesátka by se měla částečně odehrávat i v bývalém automatu Svět. Ve výloze legendárního bufetu se budou během několika dní promítat ve smyčce povídka Věry Chytilové Automat Svět a filmové dokumenty o tomto významném českém spisovateli.
