Hrádek u Nechanic přibližuje vládu Harrachů
Nedaleko Hradce Králové stojí jeden z našich nejmladších zámků - Hrádek u Nechanic. Zajímavou legendou je obestřeno zdejší houpací křeslo. Návštěvníci tu najdou i unikátní hodiny, které údajně existují na světě jen ve dvou exemplářích a řadu dalších věcí.
"Z jejich výtěžků si mohl František Arnošt Harrach dovolit postavit tento zámek ve stylu ve stylu anglické romantické gotiky, jako je třeba přestavěna Hluboká. Také spolu se zámkem Hluboká patří Hrádek k nejvýznačnějším v tomto stylu na našem území. Nábytek, obložení stěn, portály a jiné předměty, ty sem nechali Harrachové převézt z celé Evropy. To vše dotvořili naši řemeslníci z okolí."
Jak uvedl kastelán Jan Kábrt, Hrádek se v současné době mění. Jeho žlutá fasáda dostává opět červenou barvu, jakou měla za Harrachů. A i když je zámek poměrně mladý, má i svoji tajemnou pověst. V salonu hraběte dodnes stojí houpací křeslo. Sedí se v něm sice pohodlně, ale když se člověk pořádně rozhoupe, není schopen z křesla vstát. Často volal hrabě na pomoc služebnictvo, až ho jednou v křesle našli mrtvého. Prý tu na výročí smrti obchází duch Františka Arnošta Harracha a usedá do křesla. Také se říká, že když se v patře, kde křeslo stojí, začnou ozývat záhadné zvuky, znamená to, že někdo zemře.
Křeslo naštěstí během naší návštěvy nezavrzalo a tak jsme se bez bázně mohli pustit do prohlídky zámku. Jeho první reprezentační místnost zdobí krásný barokní portál, který sem byl dovezen Harrachy ze zámku z Rakouska.
"Přišli jsme do rytířského sálu. Ten sloužil tzv. rodové reprezentaci. To znamená, že pán domu se svojí rodinou tu vítal hosty a seznamoval je s historií svého rodu. První písemná zmínka o něm je z roku 1277. To bratři Beneš, Jan a Bohuslav v jedné listině svědčili Rožmberkům, u kterých dříve Harrachové sloužili v jižních Čechách."
"Dříve bývaly v majetku císaře Leopolda I. a ten je dostal od ruského cara Petra. Harrachové je získali na aukci v Norimberku v 18. století. Jsou zajímavé tím, že když na nich odbíjí celá, tak orlice začne mávat křídly a klapat zobákem. Při chodu hodin pohybuje očima. My je ukazovali malým dětem tak dlouho, až orlice doklapala. Je to krásná hodinářská práce ze 17. století. Mají být údajně dvoje na světě. Ty druhé v petrohradské Ermitáži."
Harrachové šli nicméně s dobou a na jejich zámku jsou i jedny z prvních digitálních hodin, které byly vyrobeny v Anglii roku 1930. Naopak nejstarší předmět na zámku je v kapli. Je to románská kropenka z ostrova Torcello u Benátek a je z přelomu 10. a 11. století. Zajímavá je i harrachovská knihovna. Čítá na 5,5 tisíce svazků, uvedl kastelán Jan Kábrt.
"Tato knihovna je zajímavá a vzácná hlavně tím, že zde je hodně knížek v českém a slovenském jazyku a to nebývalo zvykem ve šlechtických knihovnách. Zasloužil se o to hlavně syn zakladatele zámku Jan Nepomuk Harrach, který i když byl Rakušanem, tak měl kladný vztah k českému národu. Patřil k tzv. státoprávní šlechtě české. Podporoval zde obrozenecké hnutí v druhé polovině 19. století."
Že šli Harrachové s dobou dokládá i vytápění zámku. Reprezentační místnosti byly vytápěny vháněním horkého vzduchu do otvorů v podlahách a někde ve zdech. Topilo se tu zásadně dřevem a zámek obsluhovalo 7 kotelen. Když tu Harrachové nebyli, tak se o zámek a přilehlý park staralo 18 lidí. Posledním majitelem byl Jan Nepomuk Harrach.
"Když Hitler přišel k moci a zabíral Sudety, tak dostal strach o svůj majetek, protože ho měl hlavně v pohraničí. Nechal se přesvědčit a vzal si německé občanství. To se mu stalo ovšem osudným, protože na konci 2. světové války musel nastoupit do wehrmachtu, nastoupil na západní frontu, tam byl raněn a na následky zranění zemřel v americkém zajateckém táboře v Německu 12. května, tedy pět dní po skončení 2. světové války. Jeho paní se musela hned odstěhovat na svůj rodový zámek Rohrau pod Vídní u maďarských hranic."
Jan Harrach je tu se svojí manželkou Stephanií zachycen na fotografii. Stejně jako jejich syn, který roku 1961 zemřel ve dvaceti letech při automobilové nehodě a rod tak vymřel po meči. Z Hrádku u Nechanic se naštěstí nestal internát, ani tu nesílilo JZD a dále sloužil veřejnosti. Proto se zde z 90. procent dochovalo vše v původním stavu.
