Huť František ukrývá sklářskou archu Noemovu

Huť František, nejstarší sklářská huť na Sázavě, se přeměnila v centrum sklářského umění. Postavil ji slavný sklář Josef Kavalier a nový život jí vdechla nadace Josefa Viewegha. Huť František byla vyhlášena nemovitou kulturní památkou, protože je to jedna z mála dochovaných hutí v původním stavu.

Centrum sklářského umění v Sázavě, foto: Zdeňka Kuchyňová

Centrum sklářského umění se otevřelo v červnu 2014. S investicí 130 miliónů korun výrazně pomohly peníze z Evropské unie. Součástí je unikátní sbírka, kterou od Crystalexu, který se dostal do problémů, odkoupila Nadace Josefa Viewegha.

"Sbírka je ceněna kolem 20ti miliónů. Když to kupovali, tak byla hodnota kolem 8 miliónů," uvedla průvodkyně Martina Matoušková.

Návštěvníci se v expozici seznámí se sklem jako materiálem, mohou si sáhnout na sklářské píšťaly, suroviny, ze kterých sklo vzniká, jako je vápenec, soda, tavidlo nebo potaš. Pak přichází do takzvané Noemovy archy. Jedinečné dvoupatrové výstavní síně, kde je umístěna unikátní sbírka sklářských výtvarníků. Mimochodem, v této sklárně se vyráběl i plášť Nové scény Národního divadla.

V kurzech tu učí mistři skláři

Pavlína Čambalová, foto: Zdeňka Kuchyňová

V Centru sklářského umění se pořádají pobyty pro výtvarníky, kurzy pro širokou veřejnost, konference. Při mé návštěvě tu byla skupina studentů za zahraničí.

Jak vypadá mistrovská práce, předvedla Pavlína Čambalová, která měla skupinu na starosti. Sama patří k nejlepším současným rytcům skla. Je žačkou vynikajícího rytce skla Jiřího Harcuby, pracuje ve Vídni u firmy Lobmeyer a věnuje se vlastní výtvarné práci.

"Nejdřív musíme zjistit, kde je barevná vrstvička. A teď budu pomaloučku odebírat barvu tím rytím. Děláme tu kreativní formu rytí. Předem si nic nepřipravujeme. Škrábnu do destičky, vypadá to jako nos," přiblížila práci Pavlína Čambalová.

Hitem středověku bylo lesní sklo

Foto: Zdeňka Kuchyňová

Ještě v roce 2005 byla huť František zchátralá budova. Od té dobu udělali členové Nadace Josefa Viewegha obrovský kus práce. Sklárna zase dýchá životem a připomíná i historii a slávu českého skla. Jak uvedla průvodkyně Martina Matoušková, to se vyváželo do celého světa:

"První sklářské hutě u nás vznikly už v době středověku kolem 13. století, kdy je doložena sklárna na severu Čech v Chřibské. V záznamu je napsáno, že tato sklárna existuje už sto let. Sklářství má u nás hlubokou tradici. V době středověku tyto sklářské hutě vznikaly v pohraničí. Skláři si od majitele panství pronajali pozemek, a tam si postavili huť. Proč v lesích? Protože každá sklářská huť ke svému životu potřebovala ohromné množství dřeva, zejména k výrobě potaše. Když se dřevo v okolí spotřebovalo, tak se sklárna po třech či pěti letech sebrala a přestěhovala se za dřevem dál. To byly tzv. stěhovavé sklárny. Vyráběly sklo, které díky obsahu oxidu železa mělo takovou nazelenalou barvu, tak se mu říkalo lesní sklo."

Sklu se tehdy podřizoval celý život osady. Když se utavilo sklo, i kdyby to bylo ve dvě v noci, šla celé osada do huti pracovat.

Z Kavalíra se stal Kavalier

Foto: Zdeňka Kuchyňová

Sklářské řemeslo bylo tak specifické, že se veškeré znalosti o skle přenášely z otce na nejstaršího syna a je doloženo, že některá sklářská tajemství se opravdu nedostala za hranice českých zemí. Na Sázavsko, kde stojí i huť František přišlo sklo později. Roku 1835 dostal šikovný sklář František Kavalír nabídku postavit na Sázavě huť.

"Místo nejdříve odmítl, ale toto údolí se mu zalíbilo. Vrátil se sem a vybral si vlastní místo. Bylo to místo, které vlastnil mlynář Kácek, proto se tomuto místu říká Na Kácku. Postavil si huť sv. Prokopa, které místní lidé říkali Babička. Začal vyrábět sklo technické. Brzy získalo takový věhlas, že se začalo vyvážet do celého světa. František Kavalír se v cizině špatně vyslovovalo. Říkali mu pane Kavalier, takže se přejmenoval, a podnik je dodnes známý jako Kavalier."

Martina Matoušková, foto: Zdeňka Kuchyňová

Jak dodala Martina Matoušková, František Kavalír myl syna Josefa a ten postavil právě tuto huť František. V hale jsou díla vynikajících českých sklářů. Najdete tu krásné tavebné kobaltové sklo, které lité do písku vypadá jako chodník, srdce, vážící několik kilogramů, jehož hmotu musí sklář udržet na píšťale, a další zajímavé kousky. O tom, jaký je rozdíl, když se sklo vyrábí ručně, vás přesvědčí i vlastní sluch, ty ručně dělané totiž krásně zvoní.