I české řády a vyznamenání mají svou „paní Columbovou“
28.říjen je už tradičně dnem, kdy se udělují státní vyznamenání. Nemají hodnotu jen pro své nositele, ale i pro sběratele. Jedním z nich je právník Vladimír Jašek. Medailemi a řády se začal zabývat dříve, než paragrafy.
"To byla vlastně náhoda. Já jsem jako chlapec sbíral všechno možné a měl jsem bratra, který byl činný v oblasti starožitností a restauroval starožitný nábytek. Proto, když jsem byl v Praze, tak jsem často chodil do obchodů a dělalo mi dobře, že vidím podobné věci, na kterých on pracuje. Tehdy byl v Celetné ulici speciální obchůdek, kde byly řády a vyznamenání. Já jsem tehdy omylem do toho obchodu vstoupil, protože tam byl boční vchod a vešel jsem do takové malé místnosti, kde byly vitríny plné řádů a vyznamenání. Zůstal jsem stát úplně v úžasu. V tu chvíli jsem věděl, že to je ono a tam to začalo. Někdy ve třinácti čtrnácti letech."
Jaký byl váš první řád?
I.republika
Signum laudis je jedno z nejznámějších vyznamenání. Je to vyznamenání rakouské. Když bychom se podívali do doby o skoro 100 let zpátky, do doby, kdy monarchie končí, jak to vypadalo s řády v nové republice?
"S rakousko-uherským dědictvím se nová republika vypořádala poměrně striktně. Byly zakázány šlechtické tituly i rakousko-uherská vyznamenání. Vznikl s tím problém, najednou řády nebyly, ale bylo potřeba někoho ocenit. Pro legionáře tak byl zřízen československý válečný kříž, byla zřízena některá vojenská vyznamenání, třeba československá revoluční medaile. Poté, co na Slovensku proběhly boje s Maďary, tak taky vzniklo pamětní vyznamenání, ale jinak mělo Československo problém. Republika totiž neměla v prvních letech své existence žádný řád. Když pak došlo k mezistátním návštěvám, třeba v rámci spojeneckých dohod, tak zahraniční státníci mohli našeho prezidenta nebo členy vlády vyznamenat, ale my jsme neměli vůbec nic. Proto bylo v roce 1922 přistoupeno k tomu, že byl zřízen dodnes exitující Řád bílého lva. Ten byl za I. republiky, to je rozdíl oproti dnešku, určen pro zahraniční státní příslušníky. Byl zřízen podle francouzského vzoru Čestné legie, takže to mělo 5 tříd plus 2 medaile. V roce 1924 byl pak zřízen ještě řetěz, tzv. kolona, což byl zvláštní stupeň pro hlavy státu. I. republika byla poměrně skoupá, co se vyznamenání a udělování řádů týče. Pro nějaké ´běžné´ zásluhy v podstatě nebyl řád, co by se uděloval. V první etapě byly ty řády vojenské, pro bojovníky z I.světové války, ale to, co vidíte dneska, že prezident 28. října vyznamená někoho za civilní zásluhy, tak to tehdy neexistovalo. Problém vznikl i za II. světové války, když měla exilová vláda v Londýně vojáky, kteří bojovali ve Francii, měla piloty, kteří létali v RAF, ale neměla nic, čím by je vyznamenala. Proto byl založen Československý válečný kříž, vznikla Pamětní medaile československé armády v zahraničí, medaile Za chrabrost."
Protektorát
"Naše exilová vláda byla v zahraničí, to jsme už zmínili. Existoval systém říšských vyznamenání, ať už za válečné nebo civilní zásluhy. To mohl člověk dostat železný kříž, záslužný kříž nebo jiné věci. Pokud vím, tak vláda v protektorátu, to tedy není moje specializace, udělovala orlice různých stupňů, odkazovalo se v názvu na svatého Václava. Nějaká forma ´ocenění´ tedy byla a záleželo na přístupu jednotlivého občana, jak se k věci postavil. Dneska se o tom hovoří jednoduše, ale těžko říct, v jaké situaci by člověk byl, kdyby dostal nabídku, chtěl by ji ale odmítnout, a tak vyjádřit svůj postoj. Já s těmi otázkami, jak by se člověk v určité situaci zachoval, mám i trošku konkrétní zkušenost v rodině. Strýc schovával parašutisty v kostele svatých Cyrila a Metoděje. A když dneska čtu zpětně literaturu věnovanou tomu tématu a uvědomuji si, že lidé riskovali sebe i celé své rodiny, tak si neumím představit, jak bych se zachoval."
"Karel Louda. V kostele byl kostelníkem Václav Ornest a bratr mé babičky si vzal jeho dceru. Bydleli přímo vzadu v kostele. Když 18. června ráno v kostele probíhal zásah německých jednotek a boj, tak byli okolo 5. hodiny ráno zatčeni. Byli pak popraveni v rámci té velké skupiny spolupracovníků v říjnu 1942 v Mauthausenu."
1948
Předpokládám, že dalším milníkem v oblasti řádů, medailí a vyznamenání vůbec, je rok 1948.
"Většinou to bylo: prezident propůjčuje. Mohl to ale předávat i předseda vlády. Když Ludvík Svoboda nemohl vykonávat svou funkci, tak se vlastně změnil i text dekretů. Do té doby propůjčoval prezident, bylo tam, já propůjčuji. Já mám dekrety z roku 1973-74 k titulu Hrdina socialistické práce, tam už je formulace, že prezident propůjčuje a pod tím je podpis předsedy vlády."
Existovaly nějaké mantinely nebo kritéria na to, kdo se mohl stát Hrdinou socialistické práce?
"Ono se to vyvíjelo. Já jsem v tom sbírání dosáhl poměrně velikých úspěchů a podařilo se mi shromáždit řadu věcí, a tak mám možnost srovnávat jednotlivé roky. Je tam vidět zajímavý vývoj. Můžete se podívat i do matriky v Kanceláři prezidenta republiky. V těch prvních letech, třeba v roce 1960, těch titulů bylo osm. Do poloviny sedmdesátých let to pak zase bylo osm maximálně deset. Těmi příjemci byli úderníci, Gagarin nebo třeba vynálezci. Třeba starší generace si může pamatovat seriál Inženýrská odysea, kde se vytvořil nějaký ten tkací stroj, jelo se na veletrh a Japonci to okopírovali. Skutečně ale existuje vynálezce, pan Václav Rohlena, který v roce 1973 dostal titul Hrdina socialistické práce za vynález bezvřetenových tkacích strojů, to je přímo v tom dekretu. Od sedmdesátých let nastala inflace. Počty titulů narůstaly, dostávalo je až 15 lidí ročně, v osmdesátých letech pak vidíte třeba i to, že hrdiny socialistické práce se stávali i funkcionáři, kteří titul dostali k narozeninám. Najednou tam vidíte jména jako Vasil Biľak, Jozef Lenárt. Zajímavé je také to, když pak vidíte i přímo ta vyznamenání. Ono tam došlo i k takové kvalitativní inflaci. Když se podíváte na vyznamenání Řád Klementa Gottwalda z padesátých let, tak ta krabička je perfektně na desetiny milimetru zpracovaná, je to taková kvalitně udělaná věc. Když pak vidíte totéž z konce osmdesátých let, tak už je to takové odfláknuté. Státní znak už není na krabičce ve zlatě, už je to ve stříbře, výřez pro dekoraci není přesný, už se to tam viklá. I tak kvalita se snižovala, když vidíte vyznamenání z konce osmdesátých let a sedmdesátých, tak třeba kvalita smaltu je úplně jiná."
"Tady bychom mohli vytvořit několik kategorií. Mohlo by se to týkat složení těch vyznamenaných i dějin řádů. Kuriózní byl Řád socialismu. To byl nejvyšší řád zřízený v roce 1951 za mimořádné zásluhy v oblasti budování socialismu. Existují dva kusy. Číslo 1 dostal Klement Gottwald z titulu své funkce, podle tehdejších předpisů prezidentu republiky náležely veškeré dekorace všech vyznamenání, která existovala. Na Pražském hradě je uložen dokument, podle kterého se soudruhu prezidentovi zasílá dekorace s číslem 1. Číslo 2, jediný udělený kus, protože Gottwald to měl z titulu funkce, dostal tuším někdy v červenci 1951 Rudolf Slánský. V Rudém právu najdete oslavné články o tom, jak byl vyznamenán. A ejhle, o několik měsíců později byl zatčen a o rok později popraven. Tím se ten řád v podstatě zdiskreditoval, takže se přestal udělovat. Místo něho byl zřízen Řád budování socialistické vlasti, který se dával v letech 1953-55. A právě Řád budování socialistické vlasti je jednou z nejvzácnějších dekorací, o které se ví, že existuje, ale v podstatě ji nikdo neviděl. Já jsem jej na jedné přednášce označil za paní Columbovou tuzemské faleristiky, tedy vědy o řádech a vyznamenáních, protože všichni vědí, že existuje, ale nikdo ho neviděl."
