Inspirace hollywoodského komponisty
Bojiště země, Ronin, Splinter – všechny tyto filmy provází hudba českého rodáka ze Zlína Elii Cmírala. Patří k předním tvůrcům hollywoodské filmové hudby. Na špičku se dostal i díky tomu, že jak říká, stále se snaží hledat nové cesty. Ve Spojených státech poskytl rozhovor spolupracovníkovi RPI Ájovi Bufkovi.
Je v podstatě stejná jako dříve, jen s novou a výkonnější technologií, která mi nabízí nové pracovní postupy a zajímavá řešení. Ale ne vše nejnovější je pro mne to nejlepší, jsem v tom dost konzervativní. Vím jak psát hudbu a přestože se neustále objevují dokonalejší software i hardware, není potřeba mít vždy to nejmodernější. Stále používám některé starší záznamy, protože dostatečně splňují svůj účel a není třeba je vyměňovat.
Změnila se i produkční forma?
Určitě. Díky ekonomické krizi v roce 2008 studia postupně zrušila své menší nezávislé produkce. Např., Fine Line a další, které byly dynamické a produkovaly širší žánr filmů. Hollywood dnes především klade důraz na velkofilmy realizované za stamilióny dolarů. Televizní produkce proto nahradily tu střední filmovou kategorii. A to velice kvalitně. Naplňuje mě to tvůrčím optimismem.
Jaký vliv to má na konkurenci ve vašem oboru?
Skoro každá universita v USA má dnes obor filmové hudby, je to atraktivní obor. Ale množství práce je omezené a neroste. K tomu je potřeba dodat, že dnešní technologie umožňuje lidem i bez hlubšího hudebního vzdělání psát filmovou hudbu, nebo vlastně jakoukoliv hudbu. Ona je tato situace podobná i v jiných oborech. Například s Apple iphone můžete natočit velmi zajímavé nejen klipy, ale třeba i slušný dokument. Tato situace se nedá samozřejmě změnit, musíme se adaptovat a najít nové formy jak se umělecky plně vyjádřit.
Myslím, že jsem to již někde řekl dřív, prostě dívám se mnohokrát na film bez hudby. Mám vždy pocit, že si film sám řekne, co potřebuje, jen to vyhmátnout. On někdy šeptá tak, že musíte napínat ucho. Rád o tom s režisérem hovořím, vyptávám se, co si myslí o celkovém konceptu, jaké tempo hudby se mu líbí, a co v určitých klíčových scénách atd. Je důležité si vytvořit spojovací most, kde si navzájem rozumíme. Taky se mi často v noci zdá o hudbě celkově nebo o určitých scénách. Někdy spíše konceptuálně jindy i dost podrobně. Prožívám dramata filmu, tragedie a lásky hrdinů, jednoduše řečeno s projektem zcela žiju, ve studiu, při nákupech, v autě, v tělocvičně atd.
Vzbudíte se a okamžitě si zapíšete noty?
Co vás udržuje v kondici?
Co to znamená pro komponování?
Kde berete inspiraci?
Inspirace je všude kolem nás. Impulsy z vnějšku i v sobě. Mám pocit, že mám nastavený nějaký radar nebo takový hromosvod, který zaznamená ty nečekané impulsy. Může to být cokoliv, třeba skřípající brzdy v okolo jedoucím autě. Myšlenka v knize, kterou čtu. Úryvek hudby nebo akord v radiu auta, který se stane jiskrou, co něco zažehne. Mimochodem v autě je často jediný čas, kdy poslouchám hudbu a to výhradně klasiku.
K čemu byste to přirovnal?
Například na výstavě obrazů, mám pocit, že jsem brzo zahlcen a najednou jeden z toho množství na mne zapůsobí, zajiskří. Ve Vídni na výstavě, přestože tam byla spousta krásných pláten, to byl Klimtův Polibek. Stál jsem před ním dlouho bez dechu a nemohl se odtrhnout. Na výstavě Muchovy Slovanské Epopeje z dvaceti krásných děl to byl zase umírající Komenský, který mnou zachvěl. Je to jako ten jeden jediný tón či akord. Ta jiskřička. Jako téma violoncell v první větě Dvořákovy 8 symfonie, nebo Pizzikatova pasáž v Largu Deváté. Něco co jsem nevyhledával, a co ve mně něco pohne, něco zajiskří. Ale abychom si to nepletli s tím, co se nám jen líbí, to je zcela jiná věc.
To je různé, každý je svým způsobem náročný a přináší různé problémy. Jsou to výzvy k úspěšnému řešení. Někdy to může být omezený rozpočet v rozporu s tím, co by si film zasloužil, jindy časové omezení a vědomí, že mi to nedá možnost se plně filmu věnovat, jak bych chtěl, nebo neshody mezi producenty o hudebním stylu atd.
Nejneobvyklejší hudební nástroj, který jste použil ve filmu?
Bylo jich několik. Určitě nejznámější bylo uvedení arménského nástroje duduk do filmové symfonické hudby. Zní velice smutně. Použil jsem ho v Roninovi. Režisér Frankenheimer si tehdy přál, aby zvuk odrážel hrdinství, smutek, samotu a umocnil tím postavu, kterou hrál Robert De Niro.
Proč vás zlákal Hollywood?
Je jednoduší nahrávat filmovou hudbu s jedním sólistou anebo šedesáti členným souborem?
Ve velkém orchestru je spousta malých nedokonalostí, které jsou součástí celku a to je krásné, takový malý organizovaný chaos. Jsou krásou zvuku orchestru. Když máte sólistu, nebo malé komorní těleso, všichni musí být skvělí, protože se za nic nemůžou schovat.
Jak vypadá záznam vaší tvorby?
Jsou různé postupy a zaleží to na projektu. Určité hledání konceptu a směru hudby je hned na začátku. Pokud se jedná o tradiční psaní, dávám přednost klasickému piánu. Pod jeho zvukem si mohu představovat jakýkoliv instrument a propojovat ho v duchu s ním. Pokud převládá elektronika nebo zvukový design, tak to řeším samozřejmě přes počítač. Mnoho věcí si můžu v hlavě představovat i přehrávat.
Umět řemeslo, být sám sebou, zůstat při zemi, být připraven a věřit si, vždy odvést tu nejlepší práci. Neupínat se na úspěch, ten není cíl. Poslouchat své vědomí a pokračovat, aby vše provedli podle nejlepších znalostí a možností. To platí nejen pro Hollywood a skladatele.
Forman, Passer a další čeští režiséři pokaždé odmítli při rozhovorech odpovědět na otázku“co dalšího připravujete“? Jste podobně pověrčivý?
Co se týče kinematografie, kráčím v jejich stopách. Rád bych, ale uvedl dva vlastní vysněné projekty. První je autorské album se dvěma orchestrálníma suitami s rumunským virtuosem na panovu flétnu Gheorghe Zamfirem. Obě suity vznikly z velkého emočního impulsu a jsou věnované lásce, naději, životu, radosti a snu. Rád bych je nahrál v Praze, pokud to bude možné. Druhý projekt je balet na téma vývoje umělé inteligence. Napsal jsem libreto ilustrované Marii Madlou Hruzou. Libreto je inspirované otevřeným dopisem od Stephena Hawkinga, ve kterém před tímto vývojem varuje. Pro tento projekt hledám vhodnou baletní skupinu a divadelní sál.
Elia Cmíral vystudoval Pražskou konzervatoř, elektronickou hudbu "music concrete" ve Stockholmu a obor filmové skladby na USC v Los Angeles. Do povědomí divácké veřejnosti se dostal díky spolupráci s režisérem Martinem Donovanem na britském snímku Apartment Zero. Ke kultovnímu filmu Ronin legendárního tvůrce Johna Frankenheimera složil rozsáhlou symfonickou hudbu. Poetičtější notu rozehrál v díle Ivana Passera Strom přání. Komponoval také pro vědeckofantastický film Bojiště Země s Johnem Travoltou a science fiction snímek Stigmaty, k thrillerové trilogii Pulse, mnoha cenami oceněnému horroru Splinter, rakouskému filmu Lacrimosa a nedávno dokončené polskému dramatu Safe Inside atd. Dohromady je jich dnes už víc než 50.
