Ivana Cinková: Náplní mé práce jsou nosorožci a traumatizovaní psi
O práci s nosorožci snila od malička. Teď je už šest let zkoumá v největších jihoafrických rezervacích a ve volných chvílích trénuje týrané psy v místním útulku.
Do Afriky jsem chtěla okamžitě poté, kdy jsem slyšela o lvici Else. Později jsem se dostala ke knihám o afrických zvířatech od Josefa Vágnera a zamilovala si nosorožce. Začala jsem si o nich shánět všechny možné informace a po letech jsem nevyhnutelně šla studovat zoologii. Nosorožci byly mým hlavním studijním zájmem, bakalářskou práci jsem dělala o nosorožcích v královodvorské zoo a diplomová práce mě zavedla do Jihoafrické republiky, protože jsem je chtěla zkoumat v jejich přirozeném prostředí.
Nyní v JAR žiju už šest let, pokračovala jsem tu ve výzkumu na svůj doktorát a post-doktorát. Výzkum jsem dělala pod hlavičkou jihoafrické University of KwaZulu-Natal spolu s Univerzitou Palackého, která nyní stále pokračuje ve financování projektu. Nejdříve jsem žila uprostřed různých rezervací a nyní jsem kvůli Covidu v Pretorii, protože pandemie velmi negativně ovlivnila financování národních parků a chod výzkumných a ochranářských projektů se velmi zpomalil a omezil. A protože teď nemůžu pracovat v terénu, tak se kromě analýzy dat a psaní vědeckých článků věnuji i práci s týranými a agresivními psy v jednou z místních soukromých útulků.
Nosorožci jsou mnohem společenštější, než byste čekali
Spousta lidí z krátké návštěvy zoo často získá dojem, že nosorožci jsou spíš samotáři, co nic moc nedělají a většinu času leží na zemi a líně pokukují. Já se zabývám konkrétně nosorožci tuponosými, kteří jsou ze všech druhů nosorožců nejvíc společenští. Je neuvěřitelně zajímavé, jak si udržují vztahy ve své skupině, mají různé kontaktní hlasy, navzájem si předávají vzkazy nebo komunikují skrze pachy. Díky pachu jsou schopni zjistit nejen to, že se do jejich revíru zatoulal nějaký nosorožec, ale i to, jestli ho znají nebo zda je to samice či samec. A třeba díky speciálnímu hlasu určenému pro říji si vybírají partnera.
Je neuvěřitelné, že mám možnost studovat tato krásná zvířata přímo v Africe. Za těch šest let v Jihoafrické republice jsem žila v různých rezervacích, včetně roku a půl v parku Hluhluwe-iMfolozi, což je jeden z nejkrásnějších jihoafrických parků. Je tam nádherná příroda i zvířata a není tam tolik turistů jako v jiných známějších parcích. V rámci své práce se často pohybuji sama a pěšky, takže mám možnost opravdu zažít tento svět a vidět ho jinýma očima.
Uvíznout uprostřed stáda slonů nebo zapadnout v písku
V každém parku byly pro výzkum trochu jiné podmínky. V parcích, kde je velké množství slonů a lvů jsem se většinou musela pohybovat autem a při stopování mě doprovázel ozbrojený strážce parku. V jiných parcích jsem se pohybovala bez problémů sama a pěšky. Zásadní je, že se člověk umí spolehnout sám na sebe, přece jen jste sami uprostřed rozhlehlého parku plného zvířat.
Myslím, že člověk to musí mít částečně v sobě. Já se třeba zvířat vůbec nebojím, a ani jsem se nikdy nebála. Když jsem poprvé přijela do Jihoafrické republiky na výzkum k mé diplomové práci, tak jsem první tři měsíce pracovala se stopařem, který mě naučil základy toho, jak stopovat a jak se chovat v buši. Zbytek jsem se pak naučila za pochodu. Porozumění chování v buši je hodně o tom, že víte, co se děje. Co daná situace znamená pro to zvíře, na které narazíte. Cítí se ohrožené? Chrání si teritorium? Pomůže třeba vědět, jakou má sociální organizaci a jak se běžně chová. Nosorožci tuponosí třeba nejsou tak temperamentní, a proto je lepší je v krizové situaci zaplašit. Naopak nosorožci dvourozí jsou agresivnější a špatně vidí, tam je zase lepší odvést jejich pozornost, třeba hozením kamene do strany nebo vyskočit na strom. V žádném případě by se nemělo utíkat.
Těžko se říká, které zvíře je nejnebezpečnější, často to může být třeba jedovatý had. Nikdy se mi nestalo, že bychom si v prekérních situacích neporadili normálně, často stačí zvířata obejít nebo odehnat.
Mockrát se mi stalo, že jsem uvízla uprostřed stáda slonů nebo jednou jsem musela sama přespat v buši. Auto mi zapadlo v písku, neměla jsem s sebou ten den vysílačku a telefonní signál nebyl. Celý den jsem se snažila auto vyhrabat z písku, ale nic nepomohlo. V noci jsem slyšela v blízkosti lvy a slony, ráno jsem pokračovala v pokusech vyjet s autem, až jsem se nakonec rozhodla jít pěšky hledat signál. Šla jsem přes poledne, protože to je největší vedro a zvířata většinou spí nebo jsou velmi málo aktivní.
Přeplněné útulky a utrácení psů ve velkém
Krátce poté, co jsem si uvědomila, že můj pobyt v Pretorii nebude jen na krátkou dobu jako přestupní můstek mezi rezervacemi, jsem začala jako dobrovolník pomáhat v místním útulku. Vybrala jsem si práci s traumatizovanými a týranými psy, kteří nevěří lidem. Situace psích útulků v Jihoafrické republice je poněkud odlišná od České republiky a spousta psů je po krátké době utracena. „Pro-life“ útulků, které pracují se psy a snaží se jim najít adoptivní rodiny, je podstatně méně, většinou jsou soukromé a mají obrovský nedostatek financí, často závisí na dobrovolné práci jejich provozovatelů. V takové situaci nezbývá čas a peníze na dlouhodobou práci s problematickými psy, a právě proto jsem se tomu začala věnovat.
Je úžasné vidět, že psi, kteří jsou agresivní nebo se hrozně bojí, mohou být za pár měsíců tréninku adoptovaní. I přesto, že jsem v českém útulku nikdy nepracovala, tak si troufám říct, že u nás se neutrácejí psi v takovém stylu jako v Jihoafrické republice. Tady je úplně jiný kontext a mnohem více toulavých a pouličních psů. Vztah lidí ke psům je také různorodý, od stejného stylu jako u nás až po přístup chudých lidí, kteří berou psi jako volně se pohybující jednotky, které se občas přijdou najíst zbytků a rozhodně se nehladí či netrénují. Dějí se tu také nelegální psí zápasy, moc podrobností o tom nevím, ale v útulku máme několik psů, kteří k nám takto došli. Psi, kteří bojovali i psi, kteří jsou využívaní jako „tréninkový materiál“ pro bojové psy.
S covidem narostlo množství psů v útulcích, protože obrovské množství lidí přišlo o práci. Mnoho lidí se muselo přestěhovat a nemělo kapacitu na to vzít s sebou své psy. Nebo najednou neměli dost peněz na jejich krmení. I já sama si nedávno adoptovala jednoho psa z útulku, byla to láska na první pohled. Pluto byl týraný a náš tým ho našel na ulici, jméno má podle postavičky z kresleného seriálu díky svým velkým uším. Pojmenoval ho tak náš tým, který ho našel. Podle nepsané tradice nalezené psy pojmenovává ten, kdo je najde a přiveze do útulku.
Práce s týranými psy mě ohromně naplňuje a baví. V Jihoafrické republice plánuji zůstat, protože divoká zvířata jako tady člověk v Česku prostě mít nebude. Samozřejmě plánuji návrat do rezervací, ale určitě budu pokračovat i v práci se psy, protože má velký smysl a je jí opravdu nedostatek. Co se týče mé výzkumné práce s nosorožci, tak bych se nyní ráda více zaměřila na ochranářství a nahlédla do spravování národních parků. Pytláctví je reálná věc, která se bohužel stále děje, i když v posledních dvou letech čísla zabitých nosorožců klesla. I já zažila to, že někteří mí nosorožci, které jsem pozorovala, byli zabiti.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
