Izolace je posiluje

Není žádným tajemstvím, že i po nadcházejících volbách zůstane deset až patnáct procent voličských hlasů v podstatě zablokováno. Budou odevzdány komunistické straně, jejíž koaliční potenciál je nulový. Zdeněk Vališ si tedy klade otázku, nakolik je tento stav ještě racionálně zdůvodnitelný.

Logo KSČM
Postoj nekomunistických politiků ke komunistům je už řadu let schizofrenní a pokrytecký. Na jedné straně má země zákon o protiprávnosti komunistického režimu a politici tvrdí, že komunisty nelze oddělit od jejich nenávistné ideologie a totalitní minulosti. Na straně druhé zde existuje legální komunistická strana, jejíž stanovy schválilo ministerstvo vnitra, a musí tedy být zhruba stejně demokratická jako všechny ostatní legalizované strany. Ti, kdo rozhlašují opak, zatím nepřinesli nějaké důkazy o tom, jaké totalitní praktiky komunisté používají, v čem nerespektují demokratickou ústavu, či které body komunistického programu směřují k potlačení základních svobod.

Všechny hlavní politické strany si sice uložily zákaz spolupráce s komunisty. Přitom na komunální úrovni je už dávno spolupráce všech parlamentních stran s komunisty zcela běžná a komunisté mají po celé zemi asi 400 starostů. V krajském městě České Budějovice se s komunisty spojila čtyřkoalice a sociální demokracie dokonce za účelem vystrnadění ODS z městské rady. A ačkoli se tím samozřejmě žádná strana veřejně nechlubí, je známo, že i v parlamentních kuloárech sondují poslanci všech stran stanoviska komunistů nebo se je snaží získat k tiché podpoře svých návrhů. Komunistické hlasy už také mnohokrát rozhodly o přijetí či zamítnutí některých zákonů. Je na omylu ten, kdo se domnívá, že z komunistických hlasů těží výhradně sociální demokracie, popřípadě ještě lidovci. Vůbec nejsou výjimkou třeba případy, kdy komunisté hlasují proti sociálním demokratům spolu s ODS. Přesto stále při veřejných rozpravách znějí z úst politiků tautologické formulky typu: komunisté jsou totalitní, protože jsou komunisté. Je to svým způsobem mentální problém, který by se dal nazvat syndromem minulé války. Tak jako armády bývají vždy dobře připraveny na minulou válku, tak jsou čeští politici dobře připraveni na minulý komunistický puč. Dnes už dobře víme, jak měly nekomunistické strany v letech 1945 až 1948 bránit demokracii. Hlavně nepouštět komunisty do vlády a naivně nespoléhat na demokratické procedury.

Co má ale proboha dnešní Česko společného s tehdejší dobou? Všechno je úplně jiné. Především existuje jiný poměr sil ve světě. Představa, že by komunisté začali vyzbrojovat lidové milice, znárodňovat a krátit dodávky papíru opozičnímu tisku, je z říše fantasmagorie. Pokud ale přesto zůstávají komunisté, coby strana s patnáctiprocentní voličskou podporou, pro někoho noční můrou, existuje na to vcelku jednoduchá léčba. Nejlepším způsobem, jak je zbavit voličské přízně, by bylo vyvést komunisty z jejich současného ghetta. Právě izolace v ghettu je nejvíce posiluje. Nenesou za nic odpovědnost, nejsou tudíž na rozdíl od jiných stran v očích voličů zkorumpovaní mocí. Už při minulých volbách způsobilo menší zděšení zjištění, že komunistům dalo své hlasy relativně velké procento mladých lidí ve věku mezi 18 až 21 lety. Jednoduše si s komunisty poradil Francois Mitterrand ve Francii začátkem osmdesátých let. Dal jim ve vládě čtyři ministerská křesla. Ve volbách o čtyři roky později získali komunisté o třetinu hlasů méně.