Jak jsem potkal šampiony
Česká metropole žije v těchto dnech ještě pod dojmem vzácné návštěvy japonského císařského páru, který se u nás zastavil při své soukromé cestě po Evropě. "Zemi vycházejícího slunce", s níž nás pojí tradice dlouholetého přátelství, obchodní i kulturní výměny, naopak v minulosti navštívili prezident Václav Havel i jeho choť Dagmar Havlová a četní představitelé našeho společenského života. Slávou tam zazářili naši sportovci. Často tam jezdí umělci, ale i lidé jiných profesí. Nedávno mohl v Japonsku pobývat také jeden z nejpopulárnějších českých televizních sportovních komentátorů Jaromír Bosák, a vznikla z toho ještě začerstva i kniha, kterou nazval "Jak jsem potkal šampiony"...
"To je vlastně svědectví o pěti nedělích, které jsem prožíval v Japonsku a v Koreji prvních čtrnáct dní. Já jsem tam jel komentovat Mistrovství světa v kopané, a té práce bylo opravdu hodně, na mne vyšlo 17 zápasů komentovat. Taky jsem chtěl psát knížku, k tomu byly ještě nějaké fejetony pro Českou televizi, v jejíž barvách jsem tam jel, takže té práce bylo opravdu dost. Na druhou stranu jsem si ji vybral, takže si nemohu stěžovat. A je to vlastně můj pohled na věc - co jsem prožíval, co se mi líbilo, co se mi nelíbilo, co jsem si myslel, co se třeba změnilo v názorech během té doby. Každý ten den je uzavřená kapitola, samozřejmě že na sebe navazují, ale leckterá situace se změnila v průběhu dnů. Je to vyloženě subjektivní záležitost, není to literatura, je to deník, zápis toho, co se dělo. Mělo by to čtenáře potěšit, pobavit, něco mu třeba i prozradit ze zákulisí té televizní práce, které není na první pohled vidět a lidé ho moc neznají; takže já pevně doufám, že se to alespoň někomu bude líbit. Jednak jsou to postřehy ryze odborné, co se fotbalu jako takového týká, něco překvapilo, něco ne. Určitě překvapením bylo, že velké týmy se loučily velmi rychle - Argentina, Francie, Itálie.., a ty menší naopak postupovaly hodně daleko, ať už to byla Korea, Turecko, Senegal.., což asi málokdo čekal před zahájením šampionátu. Na druhou stranu překvapilo, jaké bylo divácké zázemí, protože Korejci i Japonci dokázali vytvořit skvělou atmosféru, samozřejmě i diváci z Evropy a odjinud, například z Jižní Ameriky, ale tentokrát jich nebylo tolik, protože ta cesta je drahá, a Japonsko i Korea jsou drahé země na přežití vůbec.
A co se týká těch mimofotbalových dojmů, tak jsem se dostal trošku pod kůži možná Japoncům, protože v Koreji nebyl na nic čas. Tam během čtrnácti dnů jsem jedenáctkrát komentoval, tam se nestíhalo vůbec se podívat okolo. Japonsko je země, kterou bych každému mohl doporučit na to, ať se tam podívá, protože je to kus historie, a je dobře vědět, co se tam děje. Já jsem měl také spoustu zkreslených představ, které jsem si opravil až tím pobytem na místě. Názor, že se tam domluvíte anglicky, je pravdivý tak ze dvou procent. Tam většina lidí nehovoří žádnou z nám dostupných evropských řečí. Do určité míry je to logické, protože oni by museli zvládnout úplně jinou abecedu, stejně jako my, kdybychom se učili japonsky, tak nám to dá asi také hodně zabrat; ale trošku mě překvapuje, ve chvíli, kdy přijdete do velkého mezinárodního hotelu nebo do mezinárodních institucí, kde personál vpodstatě není schopen kromě několika naprosto základních výrazů komunikovat v angličtině. Z toho vznikaly někdy problémy, prostoje, ale i když je člověk někdy naštvaný, tak se nemůže ani tak moc zlobit, protože oni jsou tak úžasně zdvořilí, a tak úžasně úslužní, že jim to nakonec stejně odpustíte. I tam potkáte spoustu bezdomovců, kteří si buď vybrali tuhle cestu, anebo prostě nemají práci, nemají z čeho žít. Ale je pravda, že speciálně v Japonsku je obrovská přezaměstnanost, což si nemyslím, že je dobře pro stát, protože doplácí na spoustu lidí, kteří jsou neproduktivní. Věc, kterou by u nás dělali dva lidé, tam dělá šest až sedm. V tom, si myslím, že přehánějí. Je to trošku daň tomu, že Japonsko, byť mělo v poslední době problémy ekonomické, je na tom pořád velice dobře, je to silná ekonomická země. Nebo skutečně se stane, že přijdete na letiště, a tam jsou lidé zaměstnaní jenom proto, aby vám otevírali dvířka, která se stejně otevírají sama. Takže to se mi moc nelíbí, s tímhle mám trošku problém.
Na druhou stranu je vidět, že oni si té práce váží. Tam potkat někoho vysloveně stávkujícího, se moc nestává. Oni jsou zvyklí, na rozdíl od nás - první je práce a pak všechno ostatní. Pracovat 10 až 12 hodin šestkrát v týdnu pro ně není problém. Pro ně je to priorita, je to náplň toho života jejich. Je zajímavé, že je to rozdílné u mladších a starších. Ti starší jsou přece jenom vychovaní v tom duchu. Ti mladí, kteří trošku nasákli už Západem, jezdí studovat a 'hltají' hamburgery a americké filmy, ti už přece jenom začínají pochybovat o těch naprosto tradičních hodnotách, tak možná se bude Japonsko i v tomto měnit. Ale byla by škoda, kdyby se měnilo právě v tom, že by lidé přestali uznávat tu vzájemnou slušnost a vstřícnost, to by byla asi chyba. Něco by se klidně měnit mohlo, ale tophle zrovna ne."
Tolik Jaromír Bosák, který však především ve svém asijském deníku "Jak jsem potkal šampiony" svérázným a osobitým způsobem, v živých barvách, popsal první světový fotbalový svátek 21. století - Mistrovství světa v kopané 2002.
Japonsko bude v roce 2005 zemí, kam se soustředí pozornost celého světa v souvislosti s konáním Světové výstavy EXPO Aichi. Ačkoli do jejího začátku 25. března je ještě daleko, přípravy už jsou v plném proudu. Práci v těchto dnech zahájila i Kancelář generálního komisaře české účasti, jímž byl zvolen na lednovém zasedání vlády Vladimír Darjanin. Původně operní režisér, působící v Národním divadle, Laterně Magice, v České i Slovenské televizi, který si před revolucí vyzkoušel i dlouhodobý pobyt mimo vlast, o tom, i o svém jmenování generálním komisařem, Radiu Praha řekl...
"Já jsem studoval v západním Berlíně a potom jsem tam byl v angažmá, když ještě Německa a Berlín byly rozděleny. Byl to mimořádně důležitý pobyt pro moji budoucnost, jednak z pohledu toho, že jsem už žil před skončením socialismu v naší zemi nějakou dobu v kapitalismu a pochopil jsem, že každá kůrka má dvě stránky. Jeden moudrý antický básník řekl, že po třicítce, čtyřicítce se nemá měnit povolání, a já se toho držím. Já myslím, že můj zájem byl enormní o divadlo a kulturu od mládí, a pouze jsem přešel z oblasti umělecké pozice do oblasti managementu, ale myslím si, že právě naopak to mi pomáhá rozpoznat, co je kvalitní, a co je méně kvalitní v té oblasti kultury. Jsem přesvědčen, že jediným a výrazným podnětem bylo to, že jsem byl generálním manažerem výstavy 'Deset století architektury', která podle mého soudu byla mimořádně úspěšná, a ukázala Čechům i cizincům, že Česká republika není jenom fenoménem fotbalu a hokeje, ale také architektury a kultury jako takové."
Velkolepý výstavní projekt "Deset století architektury", který organizovala společnost DaDa ve spolupráci se Správou Pražského hradu, a který probíhal od dubna do října 2001 v prostorách Pražského hradu, navštívilo téměř 156 tisíc lidí. Významným počinem byl i stejnojmenný cyklus vysílaný po šest let na obrazovce České televize, a také nový cyklus "Mistrovská díla z českých sbírek", který vysílá Česká televize od ledna tohoto roku. Vladimír Darjanin je jako producent podepsán pod více než 300 filmy různé metráže. A co je jeho nejdůležitějším úkolem v nové funkci generálního komisaře české účasti na Světové výstavě EXPO v japonském Aichi..?
"Mojí snahou je inspirovat uměleckou veřejnost, aby přinášela mimořádné nápady. To samozřejmě bude mít svůj průběh dle zákona o výběru veřejných zakázek a musím říct, že po mé návštěvě v Japonsku jsem přesvědčen, že ten prostor pro český pavilón, a způsob, jak oni to organizují, je tak dokonalý, že mojí povinností je, to dokonale zorganizovat na české straně. Já bych byl rád, kdyby to ovlivnilo takové vnímání EXPa, jako že je to něco mimořádně důležitého pro vrcholně kulturně politickou reprezentaci české republiky v zahraničí, kde máme mimořádnou možnost vydat po umělecké stránce zprávu o stavu České republiky a předat ji celémuý světu."
Od výstavy, která nás teprve čeká, a jejímž hlavním tématem bude "Moudrost přírody - zaměřena bude na životní prostředí, přírodní a energetické zdroje, růst světové populace a zásobování lidstva potravinami, přičemž česká strana byla oslovena, aby v Aichi udělala navíc semináře o klasické hudbě a kultuře - se teď vraťme zpět do současnosti a do Prahy: V Národní galerii v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí jsou k vidění kresby tužkou, oleje, ale i sochy a skicáky, v nichž pacovský rodák Jan Autengruber, který žil v letech 1887 až 1920 a patřil v období před první světovou válkou k významným senzualistickým malířům podobizen a figur, zachytil první inspirace pro svá pozdější plátna a kresby. O výstavě, nazvané "Dílo", hovoří její spoluautor doktor Vojtěch Lahoda...
"Obsahuje dílo až do jeho smrti, do roku 1920. Autengruber od roku 1906 působil v Mnichově, kde nejenomže studoval, ale také tam žil přibližně do roku 1911 až 1912, kdy také přijížděl tu a tam do Prahy nebo do rodného Pacova. V roce 1913 se dostává do Itálie, kde zase s určitými přestávkami působí díky stipendiu Klárovy nadace do roku 1915, kdy je vlastně vyhoštěn, a v jeho ateliéru potom zůstává řada věcí. Takže ten obraz o Autengruberovi, jaký máme dnes, je svým způsobem fragmentární, protože něco zůstalo v Německu, ne málo věcí, a daleko ještě větší část, a možná závažnější, zůstala v Itálii. Později se účastní ještě fronty, narukoval, byl však vyreklamován, a působí v roce 1917 v Jindřichově Hradci, kde se podílí na restaurování fresek. Pak se usazuje po svatbě v Praze. Ne však na dlouho, protože v roce 1920 umírá po zápalu plic; předtím už měl operaci krku, takže je to jakési vyústění těchto problému, a je mu 33 let. Jeho dílo je tedy v té době daleko známější v Německu než v Čechách, což se de facto nezměnilo ani po jeho smrti. První retrospektivní výstava byla v roce 1935 a ohlasy u nás byly takové spíše rezervované. Byla tam jistá neschopnost zařadit ho do kontextu českého umění, což je samozřejmě problém, protože on v tom kontextu českého umění příliš nepůsobil. Teprve řada menších výstav, které mu věnoval Pacov - Muzeum Antonína Sovy - jaksi ho připomínalo, samozřejmě jen na té místní úrovni, takže se do širšího povědomí příliš nedostal. Tato výstava byla iniciována díky daru dcery malíře Jana Autengrubera, která věnovala sérii více jak čtyřiceti kreseb Národní galerii právě z toho pozdního období krátce před smrtí, s těmi biblickými symbolickými motivy, kde ztělesňuje svou vlastní existenciální tíseň a vlastně takovou tu poválečnou tíseň lidstva, jakým způsobem bude pokračovat po těch hrůzách války. A tyto kresby samozřejmě jsou tu také vystaveny, ne všechny, část z nich, takže to byl takový bezprostřední impuls k tomu, aby se ta výstava ukázala,"
uvedl k výstavě "Jan Autengruber - pozdní dílo" v Národní galerii v Praze její spoluautor doktor Vojtěch Lahoda.
Cenné jsou především grafiky Karlštejna z roku 1784, zachycující hrad před velkou přestavbou a zajímavé detaily. Návštěvníci výstavy se seznámí s různými slohy, renesancí počínaje, romantismem konče. A uvidí zde i tvrze nebo zříceniny, které již neexistují nebo jsou zdevastované. Expozice, ke které Národní muzeum vydává i barevný katalog se 190 výtvarnými díly dokumentujícími 111 hradů a tvrzí, potrvá do 25. srpna.
