Jak žili, jedli a umírali lidé pohřbení na slavném velkomoravském hradišti
Horní Počernice leží na samém okraji Prahy a prakticky na jejich konci, za železniční tratí, má své depozitáře a pracoviště Národní muzeum. V nové budově sídlí i antropologické oddělení, které skrývá i kostry lidí, pohřbených před mnoha staletími o více než 200 kilometrů jihovýchodním směrem. Na hradišti, kterému se možná říkalo Morava, nebo snad neslo jméno knížete Rastislava nebo se třeba jmenovalo úplně jinak. Dnes mu říkáme Mikulčice a o životě jeho obyvatel víme díky archeologům a antropologům, kteří ostatky našich předků zkoumají. Za těmi druhými se vypravíme v dnešním svátečním vysílání Radia Praha.
Zatímco Sylva Kaupová kostru skládá, neodpustím si pod vlivem informací o absenci chemické konzervace dát k dobru oblíbenou historku, která kolovala (a možná ještě koluje) mezi studenty historie a archivnictví. Dramatický příběh o tom, že někdo při bádání v archivu chytl ze starých listin mor, jak doktoři nevěděli, o co jde a jak hrůzostrašné byly příznaky. Sylva Kaupová posílá ale zkazku, alespoň za kosterní pozůstatky, do společnosti městských pověstí s černou sanitkou v čele.
Kostra na stole před námi je tedy kompletně složena, alespoň nakolik to umožňuje její stav. Díváme se na někoho, kdo žil před více než tisícem let.
"Je to jedinec od tzv. druhého mikulčického kostela, to znamená, že byl pohřben na poměrně prestižním místě přímo v areálu mikulčického hradu u jednoho z těch nejstarších, nejdříve vybudovaných kostelů."
Je to muž nebo žena?
Jak byl vysoký? Dokážete to nějak zjistit, i když se ta kostra nedochovala celá, což asi dost věci komplikuje?
"Odhadnout bychom to s nějakým rozmezím určitě dokázali. Nejčastěji se k odhadu výšky používají dlouhé kosti a z nich nejlépe reflektuje výšku postavy kost stehenní, kterou tady máme dobře zachovalou s oběma konci, takže změřením této kosti jsme schopni odhadnout výšku postavy. Používají se na to regresní rovnice, museli bychom si tu kostru proměřit a potom dát nějaké rozmezí, ve kterém se výška pohybovala."
Já jsem narážela na to, že se mezi lidmi o našich předcích traduje, že byli malincí. Když ale pak vidíme jejich kostry, ten pocit tak úplně nemáme. Je tedy pravda, že byli výrazně menší?
To potvrzuje i vedoucí antropologického oddělení Petr Velemínský:
"V druhé polovině 9. století podle klimatologů začíná klimatické optimum, které trvalo až snad do začátku 12. století. Došlo k průměrnému oteplení. Můžeme samozřejmě zároveň předpokládat, že to podmínilo rozvoj zemědělství. Na základě archeologických výzkumů je také známo, že na jižní Moravě oproti předcházejícímu století zhoustla síť sídlišť, to bylo také podmíněno klimatem, souviselo s tím zemědělství, zkrátka všechno souvisí se vším. Můžeme tedy předpokládat, že výnosy zemědělství byly větší, lidé tak lépe přežívali, a to podmínilo i rozšíření populace."
A co se týče zmíněné výšky, obyvatelé Velké Moravy by se neztratili ani mezi dnešní populací. Muži měřili v průměru přes 170 cm, ženy pak 165 cm. Bohužel to, jaká mezi nimi převažovala barva vlasů či očí, se neví, ale na základě různých faktorů lze předpokládat, že naši předci vypadali velmi podobně, jako dnes my.
Co prozradí zuby
K našemu rozhovoru nad kostrou se připojuje druhá antropoložka, Petra Havelková. Připomíná, že zachovalost koster značně závisí na půdě, ve které byly uloženy, což samozřejmě platí i pro Mikulčice.
"Tam se ty kostry zachovávají poměrně dobře. Většina těch pohřebišť totiž byla na písečných dunách a v tom písku se kostry poměrně dobře uchovají. Nejhorší jsou situace, kdy byla část pohřebišť zalesněna a momentálně se nacházejí v lese. Když se tam pak kostry odkrývají, tak jsou často poškozeny drobnou zvěří, kořeny nebo tím, že je tam půda vlhčí. Překvapivé je, že speciálně v Mikulčicích se poměrně nejhůře dochovávají hrobky nejvýše postavených jedinců, protože byly uloženy v rakvích. Během času ty rakve zteřely a jak se propadlo to horní víko, tak tu kostru rozmáčklo, a tudíž ty nejhonosnější hroby z hlediska hrobové výbavy se v případě kosterního materiálu dochovají nejhůře."
"Další, co můžeme v případě lebky použít, je obrus zubů,"říká Petra Havelková a ukazuje na jednotlivé zuby. Mně se nejpodezřelejší zdá jedna ze zbylých stoliček, jsem ale vedle, ta je prý právě ze všech nejzachovalejší. Horší je to jinde.
"Zde je vidět, že je chrup v poměrně špatném stavu a abraze zubů je poměrně veliká. Je to dáno používáním zubů, žvýkáním a záleží to i na úhlu skusu a na tom, v jakém stavu jsou ostatní zuby. Pokud na jedné straně budeme mít zánět, tak se preferuje druhá strana, tím pádem je pak někdy obrus nerovnoměrný. Už z těchto zubů je patrné, že jde o staršího jedince. Existují pak i další znaky, na kterých můžeme sledovat věk, to jsou tzv. degenerativní změny. Jsou to změny, které vyloženě souvisí se stárnutím, s užíváním kostry. Můžeme se třeba podívat na obratlová těla, kdy nám na jejich okrajích narůstají osteofyty. Tyto změny se mohou objevit u jedinců nad 35 let, u těch mladších bývají sporadicky."
Takže tady ten muž se dožil více než 35 let?
"Soudíme-li z toho, jak vypadá jeho kostra, tak určitě."
"Zde jde vidět znázornění úmrtnosti, týká se to přímo Mikulčic. Z grafu je patrné jednak to, že muži se v podstatě v té době dožívali vyššího věku než ženy. Nejčastější interval úmrtí byl mezi 40. a 50. rokem, zatímco u žen to bylo spíše mezi 30. a 40. rokem."
Teď je to úplně naopak. Ženy se dožívají delšího věku než muži. Je ta brzká úmrtnost způsobena porody?
"Úmrtí při porodu bylo určitě silným faktorem. U mužů, pokud byla zrovna válka nebo jiné boje, byly častějšími příčinami úmrtí zranění z bojů. U obou pohlaví to velice často byly záněty, které následně vedly ke smrti. Vidíme také velice vysokou úmrtnost novorozenců a malých dětí, čímž nám to posouvá střední délku života. Ta mikulčická byla okolo 28 let, ale je to způsobeno tím, že jde o průměr, tedy když mnoho dětí zemřelo, tak se tento údaj samozřejmě snižuje."
Se zuby, o kterých byla řeč, souvisí i další poznatky, které antropologové mají. Na jednu zajímavost upozorňuje Sylva Kaupová:
Jaký byl průměr. Dneska se mluví většinou o roce...
"Co se velkomoravské populace týče, tak průměrný věk odstavení dítěte byl vyšší. Nejdříve jsme zaznamenali odstavení dítěte v jednom až dvou letech. Zaznamenali jsme také rozdíly mezi venkovskou populací a populací mikulčického centra. Zatímco se zdá, že na venkově byla jedna předepsaná norma, kdy děti byly kojené zhruba do dvou let věku, a v průběhu třetího roku života docházelo k odstavení, tak v samotných Mikulčicích pozorujeme mnohem větší variabilitu. Věk odstavení se pohybuje od jednoho roku až po tři až čtyři roky. Délka kojení mohla být tedy opravdu dlouhá."
Čím si to vysvětlujete? Nedostatkem jiné stravy nebo třeba antikoncepčními účinky kojení?
"Myslíme si, že právě v areálu hradu nedostatek jiné stravy asi nehrál důležitou roli, i když samozřejmě v jiných historických populacích to tak být mohlo. Jedním z vysvětlení, o kterém jsme uvažovali, je právě antikoncepční účinek kojení nebo i nově vzniklé křesťanské normy, které předepisovaly mimo jiné i sexuální abstinenci v průběhu kojení. To znamená, že i toto mohlo mít vliv na individuální rozhodnutí žen, zda kojit nebo nekojit. Z etnografických výzkumů se ví, že velký vliv na rozhodnutí, zda kojit nebo odstavit, má i zdravotní stav dítěte. Děti, které špatně prospívají, jsou často nemocné, jsou obvykle kojeny déle."
A úplně poslední poznámka k zubům. Petr Velemínský podotýká, že stomatologům by naši předci dělali radost. Zubní kaz totiž nebyl mezi velkomoravskou populací tak rozšířen, jako mezi tou dnešní.
Středověký jídelníček z Mikulčic
Zmíněné zuby a míra jejich obroušení souvisejí s jídlem, a tak se dostáváme k výzkumu, kterému se věnuje Sylva Kaupová. Zabývá se totiž stravou našich velkomoravských předků a používá k tomu izotopové analýzy kostní tkáně. V ruce teď drží jedno malé žebro a popisuje, co se s ním při výzkumu děje:
"Odřízneme si vzorek o hmotnosti zhruba půl gramu. Půl gramu po očištění, to znamená zhruba centimetr žebra. Následně musíme vzorek očistit od povrchových nečistot. Dalším krokem je nadrcení kostní tkáně, abychom usnadnili tu samotnou extrakci kolagenu. To provádíme ručně, pomocí hmoždíře a tloučku, nebo pokud je kost dobře zachovaná, a tedy i nesmírně pevná, tak nastupuje sofistikovanější technika a máme na to speciální mlýnek, který nám pomáhá tu kost nadrtit," vysvětluje antropoložka a v nově zřízené laboratoři předvádí přístroj, na jehož horní části je umístěna kovová miska s kuličkou uvnitř. Délka mletí závisí na kvalitě tkáně. Trvá to od několika sekund po několik minut. Vzorek se pak přesype na navažovací papír a odtud do zkumavky nebo do kádinky, ve které se dále zpracovává.
"Následně podstupuje sérii chemických lázní za přesně definované teploty a dalších vnějších podmínek, jejichž účelem je vyizolovat z té kosti danou složku, která nás zajímá. Nejčastěji je to bílkovinná složka, to znamená kolagen. Po absolvování této série chemických lázní máme vzorek kolagenu rozpuštěný ve slabě koncentrované kyselině chlorovodíkové."
"Bylo pro nás poměrně překvapením, že ryby, které my jsme také schopni detekovat, na tom izotopovém signálu, netvořily velkou část jídelníčku na Velké Moravě. Je to s podivem vzhledem k poloze samotného mikulčického hradiště, které leželo přímo na řece Moravě, a je to zajímavé i v souvislosti s historickým obdobím. Nacházíme se v době, kdy na Velkou Moravu přichází nové náboženství, přichází křesťanství a s ním i celá řada nových pravidel včetně postních zvyklostí, kdy po značnou část roku byla zapovězena konzumace masa s výjimkou ryb. Byli jsme zvědaví, zda se nám podaří zjistiti, jakým způsobem se nová pravidla promítla do chování v reálném životě. Nebylo ale na Velké Moravě společně s postupující christianizací, že by narůstala konzumace ryb. Lidé se v podstatě stravovali stále stejně. Jediné, co jsme byli schopni pozorovat, je, že vyšší procento ryb konzumovali lidé pohřbení v elitních hrobech uprostřed chrámových lodí. Ty hroby uvnitř kostelů jsou tradičně připisovány kněžím, u kterých se dá přísnější dodržování postních regulí předpokládat, nebo také elitním vrstvám - zakladatelům kostelů a členům jejich rodin. Možná tyto elitní vrstvy šly v tomto příkladem a konzumovali ryby ve větším množství, ale pokud bychom brali populaci jako celek, tam to tedy pozorováno není."
Asi měli tenkrát lidé ještě jiné starosti, než zabývat se postními jídly.
Kostra prozradí fyzickou námahu i nemoci
Aby se člověk ve středověku mohl najíst a antropologové to pak po staletích sledovat, musel často vykonat řadu nelehkých činností - lovem počínaje a vařením konče. A fyzická činnost jej provázela pořád. Bylo nutné kácet stromy, nosit dřevo, stavět, starat se o domácnost nebo jezdit na koni. Na to, jak se fyzická zátěž projevila na kostře, se ve svém výzkumu zaměřuje Petra Havelková. Sleduje svalové úpony, protože používáním svalu, může docházet k deformování úponu. Dnes bychom mohli jako příklad použít známý tenisový loket. Tenis se sice v Mikulčicích nehrál, ale fyzické aktivity bylo dost, ostatně kostry to i po letech dokazují.
"Když bych to vzala z toho nejobecnějšího hlediska, že existovali jedinci na hradě a v jeho zázemí, tak projevy zátěže na kostře byly mnohem výraznější v zázemí, kde jsme i předpokládali, že byla činnost náročnější. Zatímco na hradě takové projevy zátěže nebyly. Velice zajímavé je srovnání mužů a žen v těchto dvou prostředích. V zázemí se potvrdilo to, co jsme předpokládali, změny na svalových úponech byly výraznější u mužů, kde se i obecně předpokládá, že mají větší fyzickou zátěž. Na hradě, na pohřebišti kolem baziliky, což je takové top místo mikulčického hradu, tak tam byly projevy zátěže vyšší u žen než u mužů."
Jste schopni říct, co ty ženy dělaly?
"To jsme právě řešili, protože činnost u žen se nedá moc konkretizovat, náplň totiž byla velice různorodá. Na základě archeologických nálezů můžeme předpokládat, že jednou z nejčastějších činností mohly být činnosti vedoucí k přípravě jídla - nanošení vody, dřeva, ale i tkaní a příprava keramiky, už sama příprava keramické hlíny byla sama o sobě poměrně náročná činnost."
To se bavíme pořád o vysoce postavených ženách?
Antropologové se nezajímají jen o to, co člověk dělal za života, ale i o to, jakými nemocemi trpěl, nebo co vedlo k jeho konci. Co se dá z kostry zjistit, vysvětluje Petr Velemínský:
"Konkrétní možnosti, které kosterní antropologie může o konkrétních nemocech zjistit, jsou omezené. Co my můžeme sledovat: zranění, která se poměrně jednoduše poznají. Většinou se už na první pohled pozná zlomenina kostí, můžeme to potvrzovat také rentgenologickým vyšetřením. Další jsou pak sečná a vůbec bojová zranění. Druhou takovou větší oblastí jsou zánětlivá onemocnění. Zde ale můžeme hodnotit pouze nespecifické záněty. Vidíme, že ten zánět člověk prodělal, ale nemůžeme to spojit s konkrétním onemocněním.
To se netýká ani tak Velké Moravy, ale když vezmeme specifické záněty, tak lidstvo bylo sužováno třemi chorobami - syfilis, ta byla až pozdější, lepra a tuberkulóza. Syfilis je spojena s novověkem, ale co se týče lepry, tak byl nedávno na Velké Moravě geneticky ověřen případ, kdy měl jedinec lepru."
Byl to jedinec? Nebylo to tedy leprosárium?
"Byl to jedinec. Na kostře se našly změny, které odpovídají případu lepry a taky tuberkulózy. Ona totiž bakterie tubery a lepry jsou si podobné, tedy mycobacterium leprae a mycobacterium tuberculosis. Na našem území, tedy na území střední Evropy, se v minulosti častěji vyskytovala tuberkulóza."
A zachytit se dají i některá nádorová onemocnění, pokud tedy nezpůsobila destrukci samotné kosti.
Výzkumy zdaleka nekončí
Kostry, na kterých jsme si dokumentovali dnešní povídání, byly na konci zase zabaleny a jako puzzle uschovány do krabic. Kostře muže, o kterém byla především řeč, stačila pouhá jedna krabice, kostra druhého, mladšího muže zabrala dvě pečlivě popsané bedničky. Pravděpodobnost, že je zase za nějaký čas opustí a pomůžou vědcům k dalšímu poznání svého života a doby, je velká.
Jaké metody budou mít antropologové v následujících letech k dispozici a jaké možnosti jsou ještě před nimi, to se zatím neví. Jisté je, že nezodpovězených otázek nabízí život našich velkomoravských předků mnoho.
