Jak žili, jedli a umírali lidé pohřbení na slavném velkomoravském hradišti

Zkoumané kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá

Horní Počernice leží na samém okraji Prahy a prakticky na jejich konci, za železniční tratí, má své depozitáře a pracoviště Národní muzeum. V nové budově sídlí i antropologické oddělení, které skrývá i kostry lidí, pohřbených před mnoha staletími o více než 200 kilometrů jihovýchodním směrem. Na hradišti, kterému se možná říkalo Morava, nebo snad neslo jméno knížete Rastislava nebo se třeba jmenovalo úplně jinak. Dnes mu říkáme Mikulčice a o životě jeho obyvatel víme díky archeologům a antropologům, kteří ostatky našich předků zkoumají. Za těmi druhými se vypravíme v dnešním svátečním vysílání Radia Praha.

Sylva Kaupová připravuje kostní extrakt, foto: Martina Bílá
O stůl lehce ťukají kosti, které antropoložka Sylva Kaupová opatrně vytahuje z igelitového sáčku. Vyndává patní a hlezenní kosti, skládá nohy a podotýká, že v současné době se upustilo od dříve časté chemické konzervace. Vědci totiž v dnešní době daleko více používají chemické analýzy kostní tkáně nebo analýzu DNA, což by chemická konzervace značně komplikovala nebo dokonce znemožnila. Dnes se už kosti chemicky nekonzervují, pokud to není nezbytně nutné, tedy pokud by jinak nehrozilo, že se kost rozpadne.

Zatímco Sylva Kaupová kostru skládá, neodpustím si pod vlivem informací o absenci chemické konzervace dát k dobru oblíbenou historku, která kolovala (a možná ještě koluje) mezi studenty historie a archivnictví. Dramatický příběh o tom, že někdo při bádání v archivu chytl ze starých listin mor, jak doktoři nevěděli, o co jde a jak hrůzostrašné byly příznaky. Sylva Kaupová posílá ale zkazku, alespoň za kosterní pozůstatky, do společnosti městských pověstí s černou sanitkou v čele.

Sylva Kaupová s kostním extraktem připraveným ke zkoumání, foto: Martina Bílá
"Takovým jediným potenciálním nebezpečím, co se kosterního materiálu týče, jsou plísně. Týká se to hlavně kosterních pozůstatků nalezených v hrobkách, v nějakých uzavřených dutých prostorách, kde se ty plísně objevují opravdu často. Ty pak můžou být nebezpečné, potom se pracuje s odpovídajícími ochrannými pomůckami. To, že by někdo při práci s kosterním materiálem chytl mor, se opravdu nestává."

Kostra na stole před námi je tedy kompletně složena, alespoň nakolik to umožňuje její stav. Díváme se na někoho, kdo žil před více než tisícem let.

"Je to jedinec od tzv. druhého mikulčického kostela, to znamená, že byl pohřben na poměrně prestižním místě přímo v areálu mikulčického hradu u jednoho z těch nejstarších, nejdříve vybudovaných kostelů."

Je to muž nebo žena?

Kostní extrakt připravený ke zkoumání, foto: Martina Bílá
"Je to s velkou pravděpodobností muž."

Jak byl vysoký? Dokážete to nějak zjistit, i když se ta kostra nedochovala celá, což asi dost věci komplikuje?

"Odhadnout bychom to s nějakým rozmezím určitě dokázali. Nejčastěji se k odhadu výšky používají dlouhé kosti a z nich nejlépe reflektuje výšku postavy kost stehenní, kterou tady máme dobře zachovalou s oběma konci, takže změřením této kosti jsme schopni odhadnout výšku postavy. Používají se na to regresní rovnice, museli bychom si tu kostru proměřit a potom dát nějaké rozmezí, ve kterém se výška pohybovala."

Já jsem narážela na to, že se mezi lidmi o našich předcích traduje, že byli malincí. Když ale pak vidíme jejich kostry, ten pocit tak úplně nemáme. Je tedy pravda, že byli výrazně menší?

Zkoumané kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá
"Je to pravda v určitých obdobích. Výška postavy se v průběhu historie poměrně výrazně měnila. Co se týče toho velkomoravského období, tam se nejedná o populaci s nějakou výrazně malou výškou postavy. Zdá se, že životní podmínky byly tehdy relativně dobré a populace rozhodně není nějakým výrazným způsobem menší."

To potvrzuje i vedoucí antropologického oddělení Petr Velemínský:

"V druhé polovině 9. století podle klimatologů začíná klimatické optimum, které trvalo až snad do začátku 12. století. Došlo k průměrnému oteplení. Můžeme samozřejmě zároveň předpokládat, že to podmínilo rozvoj zemědělství. Na základě archeologických výzkumů je také známo, že na jižní Moravě oproti předcházejícímu století zhoustla síť sídlišť, to bylo také podmíněno klimatem, souviselo s tím zemědělství, zkrátka všechno souvisí se vším. Můžeme tedy předpokládat, že výnosy zemědělství byly větší, lidé tak lépe přežívali, a to podmínilo i rozšíření populace."

A co se týče zmíněné výšky, obyvatelé Velké Moravy by se neztratili ani mezi dnešní populací. Muži měřili v průměru přes 170 cm, ženy pak 165 cm. Bohužel to, jaká mezi nimi převažovala barva vlasů či očí, se neví, ale na základě různých faktorů lze předpokládat, že naši předci vypadali velmi podobně, jako dnes my.

Co prozradí zuby

Zkoumané kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá
Výzkumy na bývalém významném velkomoravském hradišti probíhají od padesátých let 20. století, i když o tom, že lokalita je velmi zajímavá, se vědělo už dříve. Když výzkumy vedené akademikem Josefem Poulíkem začaly, byl k nim přizván i antropolog Milan Stloukal, který se pak v Národním muzeu dávným mikulčickým obyvatelům věnoval do devadesátých let. Dosud bylo na lokalitě vykopáno 2 500 koster. Dnešní vědci tedy mají na co navazovat a z čeho vycházet.

K našemu rozhovoru nad kostrou se připojuje druhá antropoložka, Petra Havelková. Připomíná, že zachovalost koster značně závisí na půdě, ve které byly uloženy, což samozřejmě platí i pro Mikulčice.

"Tam se ty kostry zachovávají poměrně dobře. Většina těch pohřebišť totiž byla na písečných dunách a v tom písku se kostry poměrně dobře uchovají. Nejhorší jsou situace, kdy byla část pohřebišť zalesněna a momentálně se nacházejí v lese. Když se tam pak kostry odkrývají, tak jsou často poškozeny drobnou zvěří, kořeny nebo tím, že je tam půda vlhčí. Překvapivé je, že speciálně v Mikulčicích se poměrně nejhůře dochovávají hrobky nejvýše postavených jedinců, protože byly uloženy v rakvích. Během času ty rakve zteřely a jak se propadlo to horní víko, tak tu kostru rozmáčklo, a tudíž ty nejhonosnější hroby z hlediska hrobové výbavy se v případě kosterního materiálu dochovají nejhůře."

Petra Havelková připravuje kosterní pozůstatky k výzkumu, foto: Martina Bílá
Pokračujeme ve zkoumání kostry, antropoložky mi ukazují další znaky, podle kterých jde nejspíše o muže a co se týče jeho věku, poukazují na zuby.

"Další, co můžeme v případě lebky použít, je obrus zubů,"říká Petra Havelková a ukazuje na jednotlivé zuby. Mně se nejpodezřelejší zdá jedna ze zbylých stoliček, jsem ale vedle, ta je prý právě ze všech nejzachovalejší. Horší je to jinde.

"Zde je vidět, že je chrup v poměrně špatném stavu a abraze zubů je poměrně veliká. Je to dáno používáním zubů, žvýkáním a záleží to i na úhlu skusu a na tom, v jakém stavu jsou ostatní zuby. Pokud na jedné straně budeme mít zánět, tak se preferuje druhá strana, tím pádem je pak někdy obrus nerovnoměrný. Už z těchto zubů je patrné, že jde o staršího jedince. Existují pak i další znaky, na kterých můžeme sledovat věk, to jsou tzv. degenerativní změny. Jsou to změny, které vyloženě souvisí se stárnutím, s užíváním kostry. Můžeme se třeba podívat na obratlová těla, kdy nám na jejich okrajích narůstají osteofyty. Tyto změny se mohou objevit u jedinců nad 35 let, u těch mladších bývají sporadicky."

Takže tady ten muž se dožil více než 35 let?

"Soudíme-li z toho, jak vypadá jeho kostra, tak určitě."

Zkoumané kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá
Muž, který před námi leží, byl tedy podle všeho starší. Jenže co to vlastně v době raného středověku znamenalo a jakého věku se vůbec lidé dožívali? Pro odpověď na tuto otázku si Petra Havelková bere na pomoc výzkumy už zmíněného Milana Stloukala a poukazuje na různé tabulky a grafy.

"Zde jde vidět znázornění úmrtnosti, týká se to přímo Mikulčic. Z grafu je patrné jednak to, že muži se v podstatě v té době dožívali vyššího věku než ženy. Nejčastější interval úmrtí byl mezi 40. a 50. rokem, zatímco u žen to bylo spíše mezi 30. a 40. rokem."

Teď je to úplně naopak. Ženy se dožívají delšího věku než muži. Je ta brzká úmrtnost způsobena porody?

"Úmrtí při porodu bylo určitě silným faktorem. U mužů, pokud byla zrovna válka nebo jiné boje, byly častějšími příčinami úmrtí zranění z bojů. U obou pohlaví to velice často byly záněty, které následně vedly ke smrti. Vidíme také velice vysokou úmrtnost novorozenců a malých dětí, čímž nám to posouvá střední délku života. Ta mikulčická byla okolo 28 let, ale je to způsobeno tím, že jde o průměr, tedy když mnoho dětí zemřelo, tak se tento údaj samozřejmě snižuje."

Se zuby, o kterých byla řeč, souvisí i další poznatky, které antropologové mají. Na jednu zajímavost upozorňuje Sylva Kaupová:

Petra Havelková zkoumá kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá
"Zuby mají pro nás totiž jednu úžasnou vlastnost: vytvářejí se během prvních let života, v dětství, a na rozdíl od kosti, která se neustále obměňuje, se jejich chemické složení v průběhu dalšího života nemění, proto nám tam zůstává zachován signál výživy v prvních letech života. Odebráním vzorků ze zubů jsme schopni detekovat, zda a jak dlouho byl ten jedinec kojen."

Jaký byl průměr. Dneska se mluví většinou o roce...

"Co se velkomoravské populace týče, tak průměrný věk odstavení dítěte byl vyšší. Nejdříve jsme zaznamenali odstavení dítěte v jednom až dvou letech. Zaznamenali jsme také rozdíly mezi venkovskou populací a populací mikulčického centra. Zatímco se zdá, že na venkově byla jedna předepsaná norma, kdy děti byly kojené zhruba do dvou let věku, a v průběhu třetího roku života docházelo k odstavení, tak v samotných Mikulčicích pozorujeme mnohem větší variabilitu. Věk odstavení se pohybuje od jednoho roku až po tři až čtyři roky. Délka kojení mohla být tedy opravdu dlouhá."

Čím si to vysvětlujete? Nedostatkem jiné stravy nebo třeba antikoncepčními účinky kojení?

"Myslíme si, že právě v areálu hradu nedostatek jiné stravy asi nehrál důležitou roli, i když samozřejmě v jiných historických populacích to tak být mohlo. Jedním z vysvětlení, o kterém jsme uvažovali, je právě antikoncepční účinek kojení nebo i nově vzniklé křesťanské normy, které předepisovaly mimo jiné i sexuální abstinenci v průběhu kojení. To znamená, že i toto mohlo mít vliv na individuální rozhodnutí žen, zda kojit nebo nekojit. Z etnografických výzkumů se ví, že velký vliv na rozhodnutí, zda kojit nebo odstavit, má i zdravotní stav dítěte. Děti, které špatně prospívají, jsou často nemocné, jsou obvykle kojeny déle."

A úplně poslední poznámka k zubům. Petr Velemínský podotýká, že stomatologům by naši předci dělali radost. Zubní kaz totiž nebyl mezi velkomoravskou populací tak rozšířen, jako mezi tou dnešní.

Středověký jídelníček z Mikulčic

Zmíněné zuby a míra jejich obroušení souvisejí s jídlem, a tak se dostáváme k výzkumu, kterému se věnuje Sylva Kaupová. Zabývá se totiž stravou našich velkomoravských předků a používá k tomu izotopové analýzy kostní tkáně. V ruce teď drží jedno malé žebro a popisuje, co se s ním při výzkumu děje:

"Odřízneme si vzorek o hmotnosti zhruba půl gramu. Půl gramu po očištění, to znamená zhruba centimetr žebra. Následně musíme vzorek očistit od povrchových nečistot. Dalším krokem je nadrcení kostní tkáně, abychom usnadnili tu samotnou extrakci kolagenu. To provádíme ručně, pomocí hmoždíře a tloučku, nebo pokud je kost dobře zachovaná, a tedy i nesmírně pevná, tak nastupuje sofistikovanější technika a máme na to speciální mlýnek, který nám pomáhá tu kost nadrtit," vysvětluje antropoložka a v nově zřízené laboratoři předvádí přístroj, na jehož horní části je umístěna kovová miska s kuličkou uvnitř. Délka mletí závisí na kvalitě tkáně. Trvá to od několika sekund po několik minut. Vzorek se pak přesype na navažovací papír a odtud do zkumavky nebo do kádinky, ve které se dále zpracovává.

"Následně podstupuje sérii chemických lázní za přesně definované teploty a dalších vnějších podmínek, jejichž účelem je vyizolovat z té kosti danou složku, která nás zajímá. Nejčastěji je to bílkovinná složka, to znamená kolagen. Po absolvování této série chemických lázní máme vzorek kolagenu rozpuštěný ve slabě koncentrované kyselině chlorovodíkové."

Antropologická laboratoř, foto: Martina Bílá
Tím jeho cesta ještě nekončí, absolvuje i další procedury, včetně pobytu v přístroji, kde je minimální tlak a teplota okolo -110 stupňů Celsia. Nakonec ve zkumavce zůstane bílá hmota, čistá bílkovina, která se všeho nejvíce připomíná chomáček vaty. Vzorky se pak pošlou do specializované laboratoře a čeká se na výsledky. Z nich pak v případě obyvatel Velké Moravy dosud vědci vyčetli např. to, že strava našich předků byla založena na obilovinách, objevilo se proso, a značnou část jídelníčku tvořily živočišné bílkoviny.

"Bylo pro nás poměrně překvapením, že ryby, které my jsme také schopni detekovat, na tom izotopovém signálu, netvořily velkou část jídelníčku na Velké Moravě. Je to s podivem vzhledem k poloze samotného mikulčického hradiště, které leželo přímo na řece Moravě, a je to zajímavé i v souvislosti s historickým obdobím. Nacházíme se v době, kdy na Velkou Moravu přichází nové náboženství, přichází křesťanství a s ním i celá řada nových pravidel včetně postních zvyklostí, kdy po značnou část roku byla zapovězena konzumace masa s výjimkou ryb. Byli jsme zvědaví, zda se nám podaří zjistiti, jakým způsobem se nová pravidla promítla do chování v reálném životě. Nebylo ale na Velké Moravě společně s postupující christianizací, že by narůstala konzumace ryb. Lidé se v podstatě stravovali stále stejně. Jediné, co jsme byli schopni pozorovat, je, že vyšší procento ryb konzumovali lidé pohřbení v elitních hrobech uprostřed chrámových lodí. Ty hroby uvnitř kostelů jsou tradičně připisovány kněžím, u kterých se dá přísnější dodržování postních regulí předpokládat, nebo také elitním vrstvám - zakladatelům kostelů a členům jejich rodin. Možná tyto elitní vrstvy šly v tomto příkladem a konzumovali ryby ve větším množství, ale pokud bychom brali populaci jako celek, tam to tedy pozorováno není."

Asi měli tenkrát lidé ještě jiné starosti, než zabývat se postními jídly.

Kostra prozradí fyzickou námahu i nemoci

Aby se člověk ve středověku mohl najíst a antropologové to pak po staletích sledovat, musel často vykonat řadu nelehkých činností - lovem počínaje a vařením konče. A fyzická činnost jej provázela pořád. Bylo nutné kácet stromy, nosit dřevo, stavět, starat se o domácnost nebo jezdit na koni. Na to, jak se fyzická zátěž projevila na kostře, se ve svém výzkumu zaměřuje Petra Havelková. Sleduje svalové úpony, protože používáním svalu, může docházet k deformování úponu. Dnes bychom mohli jako příklad použít známý tenisový loket. Tenis se sice v Mikulčicích nehrál, ale fyzické aktivity bylo dost, ostatně kostry to i po letech dokazují.

"Když bych to vzala z toho nejobecnějšího hlediska, že existovali jedinci na hradě a v jeho zázemí, tak projevy zátěže na kostře byly mnohem výraznější v zázemí, kde jsme i předpokládali, že byla činnost náročnější. Zatímco na hradě takové projevy zátěže nebyly. Velice zajímavé je srovnání mužů a žen v těchto dvou prostředích. V zázemí se potvrdilo to, co jsme předpokládali, změny na svalových úponech byly výraznější u mužů, kde se i obecně předpokládá, že mají větší fyzickou zátěž. Na hradě, na pohřebišti kolem baziliky, což je takové top místo mikulčického hradu, tak tam byly projevy zátěže vyšší u žen než u mužů."

Jste schopni říct, co ty ženy dělaly?

"To jsme právě řešili, protože činnost u žen se nedá moc konkretizovat, náplň totiž byla velice různorodá. Na základě archeologických nálezů můžeme předpokládat, že jednou z nejčastějších činností mohly být činnosti vedoucí k přípravě jídla - nanošení vody, dřeva, ale i tkaní a příprava keramiky, už sama příprava keramické hlíny byla sama o sobě poměrně náročná činnost."

To se bavíme pořád o vysoce postavených ženách?

Petr Velemínský, foto: Martina Bílá
"Ano. Právě na tomto základě usuzujeme, že je možné, že ženy v zázemí, v předhradí i na hradě tyto činnosti vykonávaly rovnoměrně. Je možné, že ty ženy nebyly privilegované v tom směru, že by se na hradě o nic nestaraly, nic nedělaly, ale že je možné, že vykonávaly stejnou činnost, jakou vykonávaly ženy v podhradí. Možná ne třeba v takové míře, ale stejně jako ženy v podhradí nebo v zázemí měly na starost domácí krb."

Antropologové se nezajímají jen o to, co člověk dělal za života, ale i o to, jakými nemocemi trpěl, nebo co vedlo k jeho konci. Co se dá z kostry zjistit, vysvětluje Petr Velemínský:

"Konkrétní možnosti, které kosterní antropologie může o konkrétních nemocech zjistit, jsou omezené. Co my můžeme sledovat: zranění, která se poměrně jednoduše poznají. Většinou se už na první pohled pozná zlomenina kostí, můžeme to potvrzovat také rentgenologickým vyšetřením. Další jsou pak sečná a vůbec bojová zranění. Druhou takovou větší oblastí jsou zánětlivá onemocnění. Zde ale můžeme hodnotit pouze nespecifické záněty. Vidíme, že ten zánět člověk prodělal, ale nemůžeme to spojit s konkrétním onemocněním.

To se netýká ani tak Velké Moravy, ale když vezmeme specifické záněty, tak lidstvo bylo sužováno třemi chorobami - syfilis, ta byla až pozdější, lepra a tuberkulóza. Syfilis je spojena s novověkem, ale co se týče lepry, tak byl nedávno na Velké Moravě geneticky ověřen případ, kdy měl jedinec lepru."

Byl to jedinec? Nebylo to tedy leprosárium?

"Byl to jedinec. Na kostře se našly změny, které odpovídají případu lepry a taky tuberkulózy. Ona totiž bakterie tubery a lepry jsou si podobné, tedy mycobacterium leprae a mycobacterium tuberculosis. Na našem území, tedy na území střední Evropy, se v minulosti častěji vyskytovala tuberkulóza."

A zachytit se dají i některá nádorová onemocnění, pokud tedy nezpůsobila destrukci samotné kosti.

Výzkumy zdaleka nekončí

Kostry, na kterých jsme si dokumentovali dnešní povídání, byly na konci zase zabaleny a jako puzzle uschovány do krabic. Kostře muže, o kterém byla především řeč, stačila pouhá jedna krabice, kostra druhého, mladšího muže zabrala dvě pečlivě popsané bedničky. Pravděpodobnost, že je zase za nějaký čas opustí a pomůžou vědcům k dalšímu poznání svého života a doby, je velká.

Zkoumané kosterní pozůstatky, foto: Martina Bílá
"Můžeme doufat, že ve všech oblastech dojde k určitému posunu a možná, že u těch biologických a přírodovědných metod budou větší možnosti, že budeme moci zjistit více informací. Antropologie pořád především stojí na té klasické morfologii, tedy a na stavbě kostí a metrickém hodnocení. To je pořád základ. My ale můžeme doufat, že nám pomůžou ty fyzikálněchemické metody a tam ty možnosti mohou být větší. Na druhou stranu těžko říct. Když se před dvaceti lety začínala aplikovat a využívat genetika v oblasti minulých populací, tak se taky věřilo, že bude rutinní záležitostí geneticky odhadnout pohlavní příslušnost u koster z těch historických pohřebišť. A dosud se tak nestalo," uzavírá, Petr Velemínský.

Jaké metody budou mít antropologové v následujících letech k dispozici a jaké možnosti jsou ještě před nimi, to se zatím neví. Jisté je, že nezodpovězených otázek nabízí život našich velkomoravských předků mnoho.