Jan W. Drnek: Fotit divočinu je bezpečnější než jezdit v Praze po Jižní spojce
Tisíce kilometrů, cesty po Jižní Americe, Asii i Africe, a taky statisíce snímků má za sebou cestovatel a fotograf Jan William Drnek. 150 fotografií z Latinské Ameriky a z Afriky vystavuje až do června v Novoměstské radnici v Praze. Zachycuje na nich panorama krajin, divoce žijící zvířata i domorodé obyvatele s mimořádnou autenticitou. Přiznává, že na některé záběry musel čekat dlouhé hodiny. Na to, co ho přivedlo k fotografování divočiny, se Milena Štráfeldová Jana Drnka zeptala v dnešní rubrice Češi v zahraničí:
"Já rád fotografuju a hodně rád cestuju. Tak postupně během let jsme mapovali tu naši planetu a loni to vyšlo na Afriku."
Kde všude jste byli za divočinou?
"V Africe jsme byli v Namibii, v Zambii, v Zimbabve, v Malawi, v Tanzánii a v Keni."
Vy jste ovšem nebyli jenom v Africe. Fotil jste taky v Latinské Americe...
"Fotil jsem v Latinské Americe, to bylo rok předtím, a taky v Asii. Na dost místech na světě."
Kam vedla vaše vůbec první cesta za divočinou? A jaké to je - potkat se s divočinou?
"Úplně první delší cesta do exotiky byla v roce 1998. Bylo to na Srí Lanku a první dojem byli lidi, protože člověk se setká s jinou kulturou, s úplně jiným náhledem na život, na čas, na spoustu věcí."
Fotit divočinu se nám Středoevropanům pochopitelně zdá hodně riskantní. Je to nebezpečné?
"Když se u toho chováte rozumně, tak je to bezpečnější než jezdit třeba po Jižní spojce."
Co to znamená chovat se v divočině rozumně?
"Nesmíte riskovat. Když bychom vzali divočinu, třeba Afriku, zvířata, tak se nám často stává, že lidi vidí obrázky, jsou tam sloni, koukají na nás, a lidi říkají: ti jsou krásní, mohli jste si je pohladit? - No tak nemohli! To jsou samozřejmě divoká zvířata a musíte se chovat s velikým respektem k přírodě. A pak je šance, že to přežijete. Já mám takovou zkušenost, že je dobře, když nenarušíte jejich zónu, takže oni vás potom nevnímají jako vetřelce. Čili tam není ten kontakt."
Co znamená třeba u slonů nebo u lvů nenarušit jejich zónu? Z jaké dálky je můžete fotit nebo jak dlouho musíte být v jejich blízkosti, aby vás vůbec přijali?
"To je různé. Záleží na situaci, co se okolo děje, jestli tam jsou ještě další lidi, u slonů záleží, jestli tam jsou mláďata. Ale obecně, úplně nejblíž to bylo asi na čtyři metry. To už ale sloni šli na nás. To byl můj první a hodně nepříjemný zážitek. V tu chvíli je třeba se úplně ztišit, úplně zkamenět, nehýbat se, jenom zůstat."
Stalo se vám, že jste se někdy dostal do opravdu hodně nebezpečné situace?
"Byla jedna, to bylo ve chvíli, kdy jsme jeli večer a pospíchali jsme. Bylo to v Botswaně a náš řidič udělal to, že se rozjel proti slonovi, který se pásl u cesty. A ten slon se proti nám rozběhl. Tam už pak byla taková situace, že to zvíře zaútočilo, běželo proti nám, nějakých pět, deset metrů před autem - to byl hrozný pohled, vidět ty kly a oči, jak na vás běží - tak najednou ten slon otočil."
Co tam bylo pro vás nejnáročnější? Které zvíře se nejhůř fotí?
"To je teda těžká otázka..."
Jak dlouho jste třeba musel na ten snímek čekat?
"Záleží na tom, co chcete fotit. Takže někdy čekáte dlouho. Jednou jsme chtěli dělat hrochy a trvalo nám několik hodin, nežli jsme přišli na určité zákonitosti. Někdy čekáte dlouho. Stalo se nám, že jsme viděli lvici, jak se připravovala k lovu. Tak to trvalo dvě hodiny."
Vy máte i řadu krásných snímků lidí. Slyšela jsem ale, že až na jednu jedinou výjimku to byly skutečně momentky, že to nebyly nijak aranžované snímky. Je to tak?
"Jsou to momentky. Protože když jezdíte v divočině - teď mám na mysli Asii, já jsem projel Indii vlakem a místní dopravou - a ve chvíli, kdy lidi zjistí, že vyndaváte foťák, tak se začnou chovat nepřirozeně a je po focení. Čili já se to snažím dělat různě z úkrytu."
Jak s lidmi komunikujete, pokud je potřeba?
"Já se vždycky snažím naučit v místním jazyce základní slova. V Africe je to obtížné, protože těch kmenů a etnik je tam tolik! Čili tam je základní řeč angličtina. A pokud oni nemluví, je třeba si sehnat nějakého tlumočníka."
Kam jste se vlastně vydal vůbec nejdál? Máte to změřené?
"Změřené to nemám, ale myslím, že nejdál je Patagónie. To je vlastně konec světa."
Co vás ještě čeká?
"Co mne čeká, co se týče focení a cestování? Teď si chci jet do Indie odpočinout, tak na měsíc. Opravdu odpočívat."
Neříkejte, že nebudete fotit!
"Nebudu! Nebudu, opravdu. Je to takový můj sen, někam jet a nevzít si s sebou fotoaparát. A jenom odpočívat. Jakmile mám fotoaparát, tak se u focení dostávám do takového zvláštního stavu excitace. Příjemného, ale nejsem schopen dělat nic jiného. Nejsem dokonce schopen se v tu chvíli soustředit na okolí. Proto s sebou musím vždycky vozit asistentky, protože někdo mi musí hlídat věci. Jakmile stojím za tím foťákem, tak vidím jenom to, co mám před sebou. Nevnímám okolí. Čili mně by se stalo, že hned první den by mne asi okradli."
Odhadnete, kolik jste už nafotit snímků?
"Celkově to bude několik set tisíc. To víte, těch dobrých je tam pochopitelně pomálu. V Africe to loni bylo třicet tisíc. A tam v podstatě záleží na tom, co fotíte, jak často fotíte. Když třeba dělám panorama, jeden obrázek, tak na něj padne několik set cvaknutí."
Jaká je vaše nejvyšší meta? Co byste nejraději vyfotil, aby to byl exkluzivní snímek?
"Já se snažím, aby z těch fotografií vyzařovala buď nějaká silná emoce, případně aby tam byl zachycený genius loci, ten duch místa. Aby to nebyl jenom pohlednicový obrázek. Některé obrázky takové jsou, ty krajiny. Ale o co se snažím, když je to možné, aby tam byl duch toho místa."
Ještě se zeptám na závěr: na cestách jste předpokládám musel natrefit i na nějaké Čechy?
"To natrefíte vždycky! To je taková hezká věc. Ať jste kdekoliv po světě, nestalo se mi nikdy v životě, že bych jednou, dvakrát, třikrát nenarazil na Čechy. I v Patagonii. A co bylo třeba hodně pěkné, loni jsme byli v kráteru Ngoro Ngoro, v kempu jsme si chtěli připravit zálohování a vedle zásuvky najednou slyším, jak někdo mluví česky. ´Dobrý den a odkud jste? - My jsme u Prahy, z Čelákovic. - Nepovídejte, my jsme taky z Čelákovic!´ My jsme byli skoro sousedi a potkali jsme se v NgoroNgoro. Poprvé."
