Jana Peterková: Redaktorská práce včera a dnes

Dnes se podíváme do minulosti naší stanice společně s kolegyní Janou Peterkovou, která v zahraničním vysílání pracuje od roku 1967. Přes tři desetiletí byla hlavní náplní její práce programová výměna se zahraničím.

"Já jsem hodně času trávila v terénu, s magnetofonem, který vážil více než 5 kg. Vím, že i den před porodem jsem ho táhla domů. A potom jsme všechny magnetofonové pásy ručně stříhali. Měli jsme velké stroje, střihačky, které buď měly nůžky, nebo ne, a nosili jsme si svoje vlastní. Při tom krátkém reportážním pásmu jsme vykonali stovky střihů... lepily se takové slepky a tím jsme to dávali k sobě. Každý špatný nádech, když se mi to nelíbilo, vracela jsem to zpět... čili nesmírná trpělivost. Ty pořady, které měly pět šest stran, nebo pro UNESCO když jsem dělala pořad třeba o haškovi, ten měl deset stran, tak jsem to mnohokrát přepisovala, protože pouze v tom přepisu jsem viděla gramatické, stylistické, věcné chyby daleko líp. Ten redaktor byl v jedné pozici a pak ten pořad předával jakoby těm tvůrcům. To byli tehdy režisér, technik, hlasatelé. Protože většinu těch pořadů tehdy načítali hlasatelé. A přes tuto mnohonásobnou kontrolu si vzpomínám, že se nám například stalo, když jsme dělali monotématický pořad o Jiřím Trnkovi, který měl tehdy v Praze velkou výstavu, tak v tom pořadu, když jsme ho poslouchali - protože v REPZu se konaly pravidelné poslechy pořadů a hodnocení redaktorů - tak najednou slyšíme, že tam je desetkrát Jiří Trnka, Jiří Trnka... a uprostřed pořadu je najednou Jiří Suchý. Protože ten hlasatel to přečetl. Režie to nechytla, technik to nechytil, chytili jsme to až u toho poslechu. Takže i tohle se mohlo stát. Samozřejmě že ten posun v tom vyjádření, v jazyku, v řeči je jiný, když si to redaktor dělá sám."

Jaký byl objem těch pořadů, kolik jich vaše oddělení vyprodukovalo ve srovnání s dneškem?

"Početně bych to nebyla schopná srovnat. Ale jednoznačně cítím, když tady teď pracuji jako externistka na poloviční úvazek, jednoznačně cítím větší množství původních materiálů, které se dělá dnes, proti tomu, jak jsme to dělali my. A to je z prostého důvodu. Protože ten zázrak techniky, počítače, stíhání v počítačích, posílání pořadů po internetu, to je naprosto nesrovnatelné. Takže kdyby někdo z těch mladých, kteří dnes přicházejí do redakce, si to zkusil, tak by viděl, že to tempo opravdu nebylo možné. Navíc, nedělaly se telefonáty, rozhovory přes telefon, každá věc se s magnetofonem šla natočit, přinesla, přepisovala... takže už z této samotné představy musí být jasné, že těch původních pořadů muselo být míň."