Janina Hřebíčková: Po srpnovém výbuchu v Bagdádu jsem měla strach
V uplynulých jedenácti letech pracovala pro různé mezinárodní organizace, většinou v krizových oblastech: na Blízkém východě, v Jižní Koreji nebo v bývalé Jugoslávii. Od dubna do prosince loňského roku byla českou koordinátorkou v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc v Iráku. Janinu Hřebíčkovou si k mikrofonu Radia Praha pozval Herbert Brynda a na úvod se jí zeptal, jestli se po výbuchu v hotelu, který sloužil jako kancelář humanitárního koordinátora OSN, v Bagdádu cítila bezpečně...
"To jsem se necítila. Hlavně jsem byla otřesena, protože se mi stalo poprvé v životě, že jsem přišla o své přátele, blízké přátele a o své kolegy, s nimiž jsem pracovala v OSN mnoho let na různých místech. Chodila jsem tam ráda na jídlo a na schůzky, chodila jsem tam zkrátka pracovat. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s černou realitou a potom - ale nejen poté, protože výbuchů a útoků na měkké civilní cíle bylo skutečně mnoho, byly to ambasády, mezinárodní organizace, nebyla to jen budova OSN, a všude jsme někoho měli, sice jsem je neznala jako své kamarády v OSN, - si uvědomila, že je všechno tak nějak těžší a že strach mám."
Neodradila Vás tato zkušenost od práce pro mezinárodní organizace, konkrétně pro OSN?
"To ne. Já jsem fatalistka a beru to tak, že to každý máme někde napsané a jestli budeme v Praze, v Moskvě, v Bagdádu nebo v Gaze... Takhle to prostě neberu. Navíc létám tak čtyřicetkrát ročně, takže pravděpodobnost, že to letadle spadne, je také vyšší, že. A jestli má spadnout, tak spadne. Takže takhle nepřemýšlím."
Jaký byl největší problém, se kterým jste se musela během sedmi osmi měsíců v Iráku potýkat?
"Jeden byl čistě profesionální, kdy jsem se vůbec poprvé musela naučit a - skutečně dennodenně po dobu několika měsíců - zvládat to, abych vysvětlila vysokým světovým - i iráckým - diplomatům, politikům a odborníkům, kdo jsme, proč tam jsme, co umíme nabídnout, že opravdu chceme něco nabídnout, že to neděláme jen proto, abychom za tři pět měsíců dostali nějakou zakázku a aby k nám cítili důvěru. To byl snad úplně nejtěžší krok, který trval tři měsíce deset hodin týdně, kdy jsme na různých schůzkách něco vyprávěli, na něco reagovali, já jsem chodila na jednání, jezdila po Bagdádu a scházela se s lidmi. To bylo velice těžké."
A poslední otázka. Kam má teď Janina Hřebíčková kariérně namířeno?
"Já se stále ještě rozhoduji. Dostala jsem mnoho nabídek, přičemž přemýšlím o dvou. Jedna z ministerstva zahraničí jít dělat zástupkyni panu velvyslanci Kmoníčkovi do stálé mise České republiky v OSN. A jelikož jsem tam pracovala osm a půl roku, tak ji znám z jiné strany, než bych ji poznávala z této pozice v této funkci. Ale pořád ještě dávám dohromady myšlenky, co by bylo nejlepší a nejvhodnější a co by mělo největší smysl. Já musím dělat něco, co má smysl. Jinak to prostě nejde,"
říká pro Radio Praha Janina Hřebíčková. Bývalá vedoucí české mise v Iráku jen několik hodin po natočení rozhovoru přijala nabídku v OSN, o níž hovořila.
