Jiří Jilík: Jdu Slováckem krásným

Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici, Slovácký rok v Kyjově, jízdy králů ve Vlčnově, Kunovicích nebo Hluku, krojované hody ve Svatobořicích - všechny tyto vyhlášené folklorní akce, na které se sjíždějí tisíce návštěvníků z celé České republiky, se odehrávají na moravském Slovácku. Je to jeden z mála regionů v Česku, kde jsou lidové písně, tance, kroje i tradice dosud živé. Už desítky let se jim jako publicista věnuje Jiří Jilík z Uherského Hradiště. Výběr ze svých národopisných fejetonů a reportáží nedávno publikoval v knize Jdu Slováckem krásným. Ukázky z knihy i rozhovor s jejím autorem přináší dnešní díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Z pražského studia vás zdraví Milena Štráfeldová

O Jiřím Jilíkovi jsem od folkloristů slyšela už mnohokrát, četla jsem jeho knihu o Žítkovských bohyních, osobně jsem ho ale poznala teprve letos na jaře, na Buchlovickém kosení. Vysoký statný muž s bílými vlasy se v zámeckém parku vítal s kdekým, každý se s ním chtěl pozdravit, a jen fakt, že přijel autem, ho ochránil před nekonečným připíjením vínem nebo slivovičkou. Obojího si muži ze Slovácka v krásně vyšívaných krojích přivezli plné demižony.

Jiří Jilík mi vyprávěl o Buchlovickém kosení, kam se sjíždějí mužácké sbory z celé jižní Moravy, o lidových tradicích na Slovácku, ale i o sobě a své cestě k lidové kultuře:

"Můj tatínek pocházel z Kunovic. Někdy za války se vydal do Prahy, tam se seznámil s maminkou, vzali se. Já jsem se v Praze narodil a žili jsme tam v Nuslích do mých šesti let. Ale po roce 1948 otec, který byl takový svobodný umělec, byl umělecký knihař, psal taky knížky, usoudil, že Praha je už taková ponurá a že tam vlastně už nemá co dělat. Tak se i s rodinou vrátil do rodného kraje, do Kunovic. Tam si zřídil knihařskou dílnu, kterou mu sice vzápětí sebrali, on ale nicméně v komunále knížky vázal dál, jako umělecky knihvazač dělat sem tam i nějakou výstavu, vedl v Kunovicích soubor, byl v redakční radě Malovaného kraje, vydal pár knížek příběhů ze Slovácka, povídky i nějaké romány. Tak ten mne samozřejmě ovlivnil ve vztahu zejména ke knize a k folkloru. Musím ale říct, že jako student jsem folklor moc nebral. Mne ovlivnilo až to, když jsem jako učitel nastoupil do Vlčnova, kde jsem deset let kantořil. To je vesnice proslavená jízdou králů. A jak to tehdy bývalo, kantorovi dali různé veřejné funkce a já jsem se stal předsedou Osvětové besedy. Osvětová beseda byla pořadatelem jízdy králů, takže tam jsem se tomu vlastně začal nějak přibližovat. Stal jsem se organizačním vedoucím souboru Vlčnovjan, založil jsem tam dětský soubor Šohajek, psal jsem pásma pro folklor, organizovali jsme jízdu králů, a tam jsem teprve opravdu přičuchl bez nějakého studentsko intelektuálního přezíravého vztahu k hodnotám lidové kultury. Tam jsem k nim našel plnou cestu."

"Vzhledem k tomu, že jsem byl novinářem, dneska už jsem tedy důchodce, většinu života jsem ale působil v redakci regionálních novin, začal jsem si folkloru všímat hlouběji a začal jsem o něm psát. Napsal jsem stovky fejetonů a reportáží právě z folklorního života. Setkal jsem se s desítkami a možná stovkami vynikajících hudců, muzikantů a tanečníků a snažil jsem se být přítomen rituálům, pokud ještě zůstaly a jsou. Byl jsem svědkem úžasných věcí, které zůstávají běžnému člověku zastřeny. Je to třeba velikonoční hrkání kluků, které je tady na Moravě ještě poměrně běžné. Ve Velikonočním týdnu odletí zvony Říma a kluci chodí hrkat. A teď si představte, že ve Veletinách, to je malá vesnička v Poolšaví, kluci taky chodí hrkat. Organizují to starší žáci, osmáci, oni ale musí mít to první hrkání do svítání. Takže se scházejí na opuštěném místě u křížku za vesnicí, na takové samotě. Tam se sejde pětadvacet, třicet kluků, všichni si na pokyn těch starších kleknou, modlí se, a teprve ve chvíli, kdy se začíná objevovat svítání, vstanou a jdou hrkat. Procházejí vesnicí a najednou v tom zazní jakýsi kult slunce, který ale ti kluci vykonávají po desetiletí, možná staletí, a dospělí do toho nijak nevstupují. Stejně tak jsem si nemyslel, že dosud existuje omývání očí a umývání vodou na Velký pátek. Pokud se ale dostanete do té obce a ta komunita vás přijde a dá vám svou důvěru, najednou cítíte, že není jen život, který sledujeme v médiích, vidíme ho na televizní obrazovce a čteme o něm v novinách, že ale existuje ještě jiný, mnohem prostší, ale naplněný duchovnem, krásou, symboly ve vztahu k přírodě, že to pořád ještě žije. Myslím si, že Slovácko je jediná taková oblast v tomto prostoru, kde ještě jsou takové věci a dá se s nimi setkat."

A to, co Jiří Jilík na svých cestách posbíral, si mohou čtenáři přečíst v jeho nejnovější knize Jdu Slováckem krásným:

"Je to knížka, která je jakýmsi výborem mých národopisných reportáží a fejetonů, které vycházely v tisku. Je to vlastně už druhá knížka, v roce 2003 jsem vydal knížku, která se jmenuje Rebelové proti všednosti. To byl první soubor mých novinářských textů a toto je vlastně druhý výbor, kde jsem zase vybral věci z celého Slovácka. Já jsem totiž v 90. letech působil v národopisném časopise Malovaný kraj v Břeclavi. Mám kamaráda Miška Evena, to je Bretoněc, který v 90. letech přišel na Slovácko, usadil se tady, tak se zamiloval do slováckého folkloru, že opustil Bretaň a žije zde a maluje. A my jsme spolu začali tím Slováckem chodit, začali jsme navštěvovat národopisné slavnosti a z toho vlastně začaly vznikat texty, které teď postupně vydávám. A on samozřejmě tu knížku ilustruje. Takže v této druhé knížce se vydávám do různých obcí a za různými lidmi. Čili tam je například o stavění máje v Lanžhotě, to je oblast Podluží, je tam reportáž z Kobylí o tom, co je to fedro, které je jakýmsi symbolem stárkovství na kobylských hodech. Je tam poměrně obsáhlá a myslím pěkná reportáž z hodů ve Velkých Bílovicích, což je fenomenální třídenní nádherná lidová slavnost. Je tam povídání o jarním zvykosloví v Poolšaví, vynášení Mařeny ve Veletinách, jarní obyčeje ve Lhotce, v Drslavicích. Čili je to výbor, kde mapuju ještě živé události. Já bych nehovořil o folkloru, ale spíš o projevech ještě autentické lidové kultury. Je to prostě o nositelích tradice, ať už to ti lidé dělají uvědoměle, a mnozí spíš neuvědoměle. Oni tyto věci přijali za část náplně svého života a slouží tím jednak sobě, a jednak i tomu kraji, ve kterém žijí."

Chvála Bohu, Kyjove, že žiješ

Pojďte si ulét. Tož toto je burgunda dva roky stará. Mám ji už jen trochu. Ještě tak bečka kdyby jí byla,

rychle by se minula," říká kyjovský vinař Bohumil Ježek, strýc mojí partnerky Bohumily.

Starý pán se pohybuje po sklepě s jistou bravurou. Žádný pohyb neudělá zbytečně.

Vše zde v polotemném rozlehlém prostoru má svůj střídmý řád.

Úzký pramínek zlatavého moku crčí do koštůvky. Dotek vůně na špičce nosu a pak již necháme víno stéci do hrdla.

Přivřenýma očima mapuji klenbu sklepa, lépe řečeno sklepiska, protože do takového prostoru by musel vjet vůz slámy

a teprve pak by se pacholek stojící nahoře na fůře mohl napřaženou rukou dotknout klenutého

stropu.

"Býval to klášterní sklep, má tři sta roků,"

přibližuje osmasedmdesátiletý vinař

historii prostorného sklepení, ve kterém dozrává víno z jeho vinohradů v Kyjově a ve Strážovicích.

Koštovalo by se, koštovalo, ale musíme dál. Mít jen dva dny na Kyjov o Slováckém roku, to je trochu málo na to,

vidět všechno a setkat se s mnohými. O půl hodiny později již vcházíme v Boršově do domu vinařova syna Jiřího.

První, na co padne v hale domu zrak, jsou rozvěšené kroje.

"Všeci budeme v kroji. Manžel i syn jsou už ve městě, zpívají u stavění máje," vítá mně

a Bohumilu Jiřího žena Jarka.

"A pojďte dál. Bude nás tady spát čtrnáct, ty vaše dva spacáky už se ztratí," dodává.

Přidáváme svoje karimatky do sousedství několika dalších...

Tak pro mne začal v pátek 16. srpna 2003 Slovácký rok v Kyjově. Šestnáctý v pořadí.

Slavnost se koná jednou za čtyři roky. Od Slováckého roku k Slováckému roku se stárne rychleji než od

Strážnice do Strážnice, která je každý rok. Proto je třeba vychutnat každý pěkný obraz, který nám Kyjov nabídne,

každé setkání se známými i neznámými, každé cinknutí pohárku, každý stisk ruky, každý úsměv.

Kolik Slováckých roků mně bude dáno ještě prožít? Proto vzhůru do ulic.

Tak to byla krátká ukázka z knihy Jiřího Jilíka. Jak už řekl, na jeho cestách ho provázel jeho přítel, bretoňský malíř Moarch Eveno:

Zamyšlení nad obrázkem Moarcha Evena

Sedím a dívám se na obrázek kamaráda Evena. Je na něm skupina zpěváků, pět mužáků se drží kolem ramen,

krajní při zpěvu ruka hore a ústa dokořán. Podle výšivek na košilích bych soudil, že jde o Hlučany.

Hned vedle nich verbíř v podřepu, v okamžiku před tím, než se pravicí dotkne země, aby katapultován vnitřní silou vylétl

až k ozdobenému vrcholku máje, stojící uprostřed sóla. Pod májí horňácký hudec, šmukáč furiantsky do čela,

s huslemi v levé ruce, ukazováčkem pravé ruky udává takt. Za touhle chlapskou předehrou je skupinka ženských.

Dvě Kunovjanky ve svátečních krojích, s turečáky nezaměnitelně uvázanými do podoby sfingy,

a tetička více z jihu, od Hodonína, v hnědé suknici a zelené jupce. Na obraze jsou i chalupy,

jedna s modrým obrovnáním, ta je určitě vlčnovská. Také lesy jsou vidět, oblé kopečky, stráň s lučním kvítím.

A nad tím vším veliké zářivé slunce. Bože můj, vždyť je tam všechno, co mám rád.

Celé Slovácko.

Mnoho malířů malovalo a maluje Slovácko. Karel i Josef Benešovi, František Bezděk, Aleš Černý, Jan Hanáček, Růžena Krčmařová,

Olga Vlasáková... Znám jejich obrazy a mám je rád. Obrazy kamaráda Evena však mají jednu dimenzi navíc.

Eveno Slovácko neidealizuje. Evenův obraz nahlížen z hlediska vyššího principu mravního podává věrnější obraz našeho lidu:

ti zpívající Hlučané právě srovnali vizáž jednomu Vlčnovjanovi, ten tanečník verbuňku nevzlétl k nebi,

ale svalil se navalený jak štolverk na zem, ten Horňák neudával takt, ale lidi, ty ženské pomlouvají tu čtvrtou,

která tam právě není...

Každý z nás osciluje mezi ctnostmi a hříchem. Eveno ví, že v tom napětí se odehrává celý život. Hovoří-li o tom, že je Slovácko

jeho zemí zaslíbenou, pak nemá na mysli jenom hodnoty folkloru. Vím, že on ví, že člověk ze Slovácka není menší potvorou než kdekoliv

jinde. Ale příklon našeho člověka k lidové tradici, písni, hudbě, tanci a ke kroji jej činí čitelnějším, průzračnějším. Poklesky a

hříchy hudců, zpěváků, tanečníků, tetiček a strýců, vinařů, šohajů, děvčic i děcek jsou prostě viditelné a lítost poté, co

rozkoš hříchu byla vychutnána, je velice upřímná. Koneckonců celou tuhle optimistickou filozofii vtělil Eveno do svého možňáckého kroje

ušitého podle vlastního výtvarného návrhu. Na kordulce má malé zrcátko a kolem vyšitý nápis: "Jak jsi krásný, člověče."

Je v tom ironie, ale i víra. Přesně tak jako v jeho obrazech.

Když přijedete na Slovácko na fašank, na hody nebo na vinobraní, tak vás nejspíš ani nenapadne otázka, jestli tu folklor opravdu ještě žije a zda to není jenom divadlo. Přesto se i o tom folkloristé dohadují:

"Živý folklor - o tom jsou mnohé polemiky. Říká se, že žádný živý folklor už neexistuje, že to, co se předvádí na Slovácku, už je folklorismus. Že to předvádění je něco jiného, že to původní folklor není. Co to je, ten autentický folklor? - Já si myslím, že to je životní styl. Já, pokud uplynou dva nebo tři týdny, abych si nezazpíval s chlapama a nechytil se kolem ramen v Nedakonicích nebo ve Vlčnově, v Mikovicích, tak mi to prostě začíná scházet. Folklor je autentický tehdy, pokud se stává životní potřebou člověka a ten člověk v něm nalézá určitou seberealizaci. Nějakým způsobem ho to naplňuje i citově, pocitově, kulturně. Čili je to možnost se jakýmsi způsobem zapojit do kulturního okruhu, který není o tom, že zpíváme jakoukoli píseň, ale zpíváme písně, které nás kontinuálně spojují i s generacemi předků. A to cítím jako to nejvýznamnější ve folkloru, protože v běžném životě žijeme jenom horizontálně. Jsme informačně propojeni s celým světem, ale s našimi prapředky nás propojuje právě lidová píseň, kterou si zpívala maminka, babička, prababička. A já si myslím, že tento kořen a tento pocit je pro člověka strašně důležitý, aby v tom obrovském vesmíru nezmizel a aby neztratil cestu, kterou má jít."

Klebetovská zabijačka

Ve městě Hluku mají čtvrť, která má pěkný název - Klebetov. Prý to dřív bývala čtvrť domkařů a bezzemků,

a protože ti byli najímáni na práci jenom sezónně, měli po zbytek dost času na to, aby klebetili.

Tak tedy Klebetov.

Po jeho obyvatelích zůstala pěkná památka - dvě chalupy připomínající, jak se žilo před stoletím.

V jedné je muzeum kroje, ve druhé tradiční jizba. Příjemné posezení v jizbě s obrazy

malíře Domina Černého a malovanou slováckou keramikou. Dvorek s přístřeškem pro letní posezení.

Místo jak stvořené k mudrování mužů a klebetění žen.

Zatímco muži mudrují, ženy klebetí. Někdo by řekl, že je to totéž. Kdepak. Mudrování mužů je odpovědné

rokování o velevýznamných věcech, jako je sestava mužstva pro nedělní fotbalové derby. Ženské klebetění

je jen prázdné tlachání o ničem. Takové hloupé myšlenky mě napadly, když jsem se blížil k vratům

prvního z těch dvou stavení. Vrata jsou pootevřená. Pod návratím to ze dvora zavonělo slivovicí a vepřovým vývarem.

Z kotle na dvorku stoupají oblaka páry. Zabijačka!

"Dostaneš jitrnicu, ale až si dáš štamprlu," vítá mě Josef Moštěk, Vlčnovjan přiženěný do Hluku.

Kdysi jsme prožili v souboru Vlčnovjan několik společných let.

Pod přístřeškem muzikanti doladili nástroje. Ozvou se housle a basa. A vzápětí zpěv z desítky mužských hrdel.

Jedna písnička střídá druhou. Bez zpěvu by ta zabijačka nebyla ono. Vždyť ji pořádají chlapi,

kteří spolu zpívají už hezkou řádku let. - Nenápadně se vytratit se mi nepodaří.

Chlapi mi zpívají písničku na rozloučenou. Pospíchám do Uherského Hradiště na tiskovou konferenci s ministrem

životního prostředí o ekologii a ochraně přírody. K ochraně lidových písní zatím ještě naštěstí žádné

ministerstvo nepotřebujeme. Na Slovácku je hodně vesnic, kde muži rádi zpívají. V Kudlovicích, Hluku, Nedakonicích,

Dubňanech, Buchlovicích, Moravské Nové Vsi, Miloticích, Kyjově, Lanžhotě, Vlčnově, Mikovicích, Lipově, Kněždubě,

Kozojídkách, Velké, Vracově... A další přibývají.

Že na to doplatí čas od času nějaký vepř? - Nu, co naplat, někdo tu oběť přinést musí.

"Folklor rozhodně není mrtvou záležitostí. Samozřejmě ale i zde se vedou o této otázce spory. Zejména vedoucí souborů lidových písní a tanců mají někdy představu, že jejich povinností je udržovat jakési tradiční záležitosti a udržovat je v jakési zapsané podobě. Není to pravda. Folklor vyžaduje svobodnou, tvořivou duši. A ta na Slovácku je. Nakonec potvrzením je i tento festival Buchlovické kosení, na kterém nevystupují soubory. Ty mužské pěvecké sbory nejsou soubory v pravém slova smyslu. Nemají žádné ambice k veřejnému vystupování. Jejich vnitřní poslání je v tom, že se scházejí třeba jednou nebo dvakrát týdně, dají si demižonek vína a zpívají si pro radost. Nebo se navštěvují navzájem mezi sebou. Pozvou se, někde si udělají oheň... Prvotní je zpívání, a to, že se pak sejdou na takové záležitosti, kterou někdo zorganizuje a stane se to objektem obdivu nebo návštěvy turistů, to už je věc druhořadá. Tam, kde je ještě duše naplněná krásou a pocitem života, že život je krásný a že nám ještě nevyprchal v dnešním světě, to tady u nás pořád cítíme a myslím si, že v tomto je Slovácko pořád ještě bohaté."

---

Naše dnešní setkání s publicistou a spisovatelem Jiřím Jilíkem a jeho knihou Jdu Slováckem krásným končí. Další pokračování našeho cyklu Ach synku, synku, uslyšíte zase za měsíc. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.