Jiří Kosta: Život mezi úzkostí a nadějí
Přesně před 61 lety - 24. listopadu 1941 - vypravili nacisté první transport českých Židů do Terezína. Bylo v něm mimo jiné 342 mladých mužů ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety, kteří byli povoláni za účelem "pracovního nasazení". Jak se však velmi brzy ukázalo, hlavně měli v Terezíně připravit takzvaná Sudetská kasárna, kam je Aufbaukommando ubytovalo, pro internaci tisíců Židů z řady evropských zemí. K transportnímu komandu, nebo jak se mu také říkalo - komandu výstavby, pod přiděleným číslem AK 323 patřil tehdy i jeden z našich dlouholetých věrných posluchačů pan profesor Jiří Kosta z Německa, který nedávno pokřtil v Praze svou autobiografickou knížku nazvanou "Život mezi úzkostí a nadějí"; v ní se mimo jiné i toto vše dočtete. Kolegyně Evelina Himalová s ním při této příležitosti natočila rozhovor.
Pan profesor Kosta přišel do Terezína po násilném přerušení studia na pražském německém gymnáziu. Pak už jako terezínský vězeň byl poslán na rok a čtvrt do kladenských dolů. Mezitím se do ghetta dostal i zbytek jeho rodiny - dědeček s babičkou, která tam záhy zemřela, maminka, a jeho o čtyři roky mladší bratr Tomáš, mimochodem jeden z vyznamenaných medailí "Za zásluhy o Českou republiku v kultuře", kterou mu letos u příležitosti Státního svátku - 28. října - udělil prezident Václav Havel. Otec doktor Oskar, původním příjmením Kohn, stačil včas emigrovat do Anglie, kde pracoval pro československou exilovou vládu. Bratři Kostové poznali i hrůzy Osvětimi, kam byli na podzim roku 1944 posláni; Jiří posledním transportem z Terezína, který shodou okolností vyjížděl také - jak říká -
"...zrovna v den našeho československého státního svátku - 28. října, to mám v dobré paměti. Za dva dny jsme zastavili v lágru, který byl strašlivý, hrůzný. Tam jsem jakžtakž přežil první selekci, to znamená, že jsem se nedostal do plynu, ale do Aussenkommanda, pracovního nasazení v Hlivicích (Gleiwitz) ve Slezsku, kde jsme v zimě a mrazu měli vykonávat 'pozemní práce', což v praxi znamenalo stavět obranné valy a zákopy proti blížícím se sovětským jednotkám. Z obavy před nimi nás v takzvaném pochodu smrti hnali dál, bůhvíkam. Mně se podařilo ukrýt před dalším pochodem a přežil jsem mezi frontami v lednu 1945 celou tu hrůzu s velkým štěstím. Můj bratr měl také štěstí, že přežil Osvětim. Polomrtvý se vrátil do Terezína, kde moje maminka zůstala po celou dobu, protože pracovala v nějaké dílně, kde se loupala slída, důležité pro německý zbrojní průmysl. Náhodou tam bratra našla a zachránila ho, protože se skvrnitým tyfem byl už skoro 'na lopatě'. Šťastně jsme se potom setkali v Praze, a věřili, že teď bude nový život. Strašně jsme se do něj chtěli zapojit, ale naše víra byla brzy zklamána,"
...vzpomíná profesor Kosta, kterému se po válce podařilo vystudovat ekonomii na vysoké škole, ale jeho profesní kariéru brzy přerušilo nové antisemitské pronásledování.
"Tatínek se vrátil z anglického exilu, a zatčen byl zase on v tom systému, kde jsme vlastně nikdy nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. Pak přišla na řadu maminka. Rodiče byli rozvedeni, takže byla zavřená zase ve zcela jiné vykonstruované souvislosti. My z bratrem jsme byli vyhozeni z práce. To bylo od konce roku 1949 až do roku 1951."
Jiří Kosta byl přinucen odejít na nekvalifikovanou práci do továrny a teprve po pěti letech se směl vrátit ke své profesi ekonoma. V roce 1962 nastoupil do Ekonomického ústavu Československé akademie věd a jako pozdější sekretář Oty Šika se významně podílel na přípravě ekonomické reformy. Po násilném ukončení Pražského jara emigroval. Od roku 1971 až do svého odchodu na odpočinek působil jako profesor ekonomie na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Dnes jedenaosmdesátiletý svědek dramatické doby plné zvratů, nadějí a jejich zklamávání, který na vlastní kůži zažil dva totalitární režimy, dalšímu pronásledování a diskriminaci se vyhnul jen tím, že zvolil exil, od listopadové revoluce roku 1989 už nemusí sledovat dění u nás jen zpoza "železné opony". Jezdí často do České republiky a vidí její vývoj hodně zblízka. Jak ho právě teď hodnotí? - na tuto otázku mi odpověděl:
"Že bych jako byl stoprocentně spokojen, nemohu říct. Je to znát, že část té staré generace přece jenom žila dlouho v totalitních systémech, a že některé ty návyky třeba v ekonomice v podnicích, nejsou ještě překonány. Ale současně musím dodat, protože jsem tady také přednášel v první polovině 90. let, a mám teď kolegy už mladší na těch školách, na univerzitě i na vysoké ekonomické, že přece jenom se to mění. Mladá generace už se nedá komandovat, a je otevřená tomu, co se děje tady i ve světě. Samozřejmě také ten styk se světem jinak funguje. I na těch volných hranicích je to znát, že se věci mění, a také v těch hlavách zejména mladších lidí, že svítá. Já bych nechtěl tvrdit, že na Západě je všechno ideální a optimální, a že všechno to, co se děje dnes tady, má směřovat k tomu, co se na Západě už podařilo. Jistě, je to ohromný kus práce, ta demokracie, ta svoboda; my jsme si to na Západě užívali celá léta. Ale současně musím konstatovat, že jsem rád, že tato země (Česká republika) jde svou cestou, a že vstoupí do Evropy. Tomu věřím, a to bych také doporučoval, protože je to nutné. Ovšem je také nutné, aby i nadále navazovala na svoje tradice. Věřím, že se jí to podaří."
Tolik profesor Jiří Kosta v rozhovoru s Evelinou Himalovou. K jeho životním osudům, které vydal nejprve v německém originále, a nyní vyšly i v českém překladu zásluhou nakladatelství Paseka, se v některé z našich relací ještě vrátíme.
