Jiří Traxler zemřel
V neděli ráno zemřel v Edmonstnu, hlavním městě kanadské provincie Alberta, český pianista, skladatel, textař a aranžér, současník Jaroslava Ježka, Jiří Traxler. V březnu příštího roku by se býval dožil sta let.
Jiří Traxler uplatnil své nadání už jako středoškolák v tanečním orchestru svého staršího bratra Josefa „The Red Ace Players". Později spolupracovat se slavným Jaroslavem Ježkem, pro jehož Swing Band napsal v roce 1938 čtyři jazzové skladby. K nabízené spolupráci v aranžování už nedošlo, protože Jaroslav Ježek v lednu 1939 emigroval před německou okupací do USA. V témže roce Jiří Traxler podepsal pětiletou smlouvu s nakladatelstvím populárního zpěváka a kapelníka R. A. Dvorského. Sám skládal písničky i hudbu k filmům i divadelním představením, česky otextoval řadu amerických hitů, nahrával desky - jen do prosince 1949 zahrnuje jeho tvorba na 120 titulů. Pak nastal zlom. Tehdejší ministr informací Kopecký mu totiž hned po premiéře zakázal z politických důvodů uvádět hru Moje žena Penelopa, k níž napsal hudbu. Jiří Traxler vycítil, že je ohrožen, a proto raději odešel do Kanady.
Na podzim roku 2008 vyšel v Česku výbor z literárního archivu Jiřího Traxlera nazvaný Já nic, já muzikant na penzi. Kolega Vilém Faltýnek tehdy pořídil rozhovor s Pavlem Jelenem, předsedou Společnosti pro vědy a umění v Edmontnu, která se zasadila o jeho vydání:
"Pan Traxler je zřejmě neobyčejně plodný člověk, kterému se vše, na co sáhnul, dařilo. Tady se až do roku 1948 živil muzikou, takže komponoval a psal texty. (Až si tu knížku přečtete, tak uvidíte, proč říkám, že pan Suchý se naučil ten svůj dadaistický styl od pana Traxlera.) No a když v roce 1948 přišel do Kanady, zjistil velice rychle, že muzikou se živit nebude, že se neuživí, tak začal dělat něco jiného, ale tohle ho nikdy nepustilo, psal a psal. Psal příležitostné povídky do šuplíku, pak je začal číst svým vnoučkům, a když jsme se s ním seznámili přes ten sbor, řekli jsme si, že to je něco tak nádherného, že se to musí vydat. Začali jsme pátrat, jak na to, kdo to udělá, naše společnost k tomu byla připravená..."
"V Kanadě by to bylo pravděpodobně mnohem dražší a určitě mnohem náročnější, protože s háčky a čárkami tam nikdo netiskne. Ale nejdůležitější bylo, že jsme se domnívali, že ta kniha bude mít větší ohlas tady v republice, protože tady se na něj bude pamatovat víc lidí, než nějací imigranti v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Anglii, kde máme prodejní právo my. Ten titul je malinko nešťastný, protože navozuje, že by to mělo být pokračování jeho předchozí knihy, kterou vydal u Škvoreckých v Publisher '68, kteří fungovali v Torontu až do Sametové revoluce. Ta kniha se jmenovala Já nic, já muzikant a to je jeho životopis. Tak by si lidé mysleli, že to je pokračování toho samého, ale to vůbec není pravda. Tohle nemá s životopisem vůbec nic společného, kromě toho, že tam jeho životopis ve zkrácené podobě na třech stránkách je."
Jiří Traxler doslova sršel humorem. Když mu bylo 94 let, odpověděl při jedné z besed na otázku Radky Mayerové, zda by se chtěl vrátit do mládí?
"Jo, já vám řeknu, já bych byl hrozně rád, kdyby mi zase bylo osmdesát."
Já jsem mluvila o mládí, jako třeba osmnáct, ne osmdesát.
"To ne, když je člověku osmnáct, je mladej, ale blbej. Nakonec já když to dneska vidím jako starej dědek, tak si jen říkám, proč vlastě mládí je vyplýtvaný na mladé lidi."
