Jitka Pekárková: Srdečnost Filipínců je dechberoucí
Prahu vyměnila za městečko Castillejos na Filipínách, kde se svým filipínským partnerem otevřela asijsko-evropské bistro. Jaký je každodenní rodinný a podnikatelský život na Filipínách? Více prozradí v šestém díle seriálu Češky v Asii Jitka Pekárková.
Rozhodnutí přestěhovat se na Filipíny jsme s mým partnerem Jayem učinili zhruba rok a půl poté, co jsme se potkali a naší dceři bylo 7 měsíců. Jay pracoval v jednom pražském skladu, já měla vlastní podnikání. Nyní je to téměř rok, co jsme vše v Česku prodali, poslali si sem pár krabic s vidinou našeho vlastního podnikání na Filipínách a přestěhovali se do městečka Castillejos na Luzonu, největším filipínském ostrově.
Už v Česku jsme začali pracovat na našem projektu biofarmy a kempu pro turisty, ale po příjezdu na Filipíny neočekávané okolnosti naše plány otočily o sto osmdesát stupňů. Naší prioritou byla farma, měli jsme koupený pozemek a první zaměstnance, v delším horizontu jsme plánovali otevřít bistro a restauraci. Realita byla ale taková, že jsme museli začít bistrem a myšlenku farmy odložit, doufejme že ne na moc dlouhou dobu. Letos v dubnu jsme otevřeli naše bistro Jay & Jitka a moc nás to baví. Jay je skvělý kuchař, máme dva zaměstnance a užíváme si radostí i strastí řízení vlastního podniku i nového rodinného života na Filipínách.
Nečekali jsme, že bistro budeme mít tak rychle
Bistro jsme vždycky chtěli, pro mého partnera to byl opravdový sen. Jay totiž dříve pracoval v restauracích jako kuchař i pomocná síla v Evropě, Saúdské Arábii, Japonsku i doma na Filipínách. Vařit pro lidi je něco, co ho zkrátka baví. Nyní se naše bistro nachází v patrové budově uprostřed města Castillejos. Jsme jedineční tím, že vaříme kombinaci asijských a evropských jídel. Jay rád experimentuje a do tradičních asijských pokrmů přidává například české koření. Nyní má v oblibě český kmín.
Momentálně je naším hitem grilovaná čelist tuňáka, tuňáková polévka nebo jarní závitky a smažená kuřecí křídla. Překvapivé a paradoxní je to, že i když jsme na ostrově, tak je relativně těžké sehnat dobré ryby. Například čelisti tuňáka musíme dovážet až z Manilly, která je sice na stejném ostrově, ale i tak je to zhruba čtyři až pět hodin cesty autem. Tuňáky totiž loví větší rybářské lodi, místní s malými loďkami a obyčejnými sítěmi na tak velkou rybu většinou nestačí. Navíc se nevyskytují úplně všude, ale pouze v určitých oblastech.
Náš gril je venku na ulici, před naší jídelnou. Na starosti jej má úžasná paní, Angelica, která je jednou z našich dvou zaměstnanců. Druhý náš kolega je kuchař na výpomoc v kuchyni, nyní se zaučuje a spolu s Jayem vymýšlí a testují nové recepty. A moje role v bistru? Ze začátku jsem byla uklízečka, kuchařka i manažerka, začali jsme totiž jen ve dvou, s malou dcerou za zády a já se svou vlastní prací. Byla to velká výzva. Můj obvyklý den vypadal tak, že jsem seděla v bistru, dělala něco na počítači, po zádech mi skákala dcerka, do toho jsem dělala smoothies, vytírala podlahy a dělala rozpočty na další měsíc. Můj partner vyřizoval různá povolení, běhal po úřadech, vymýšlel menu a vařil.
Po pár měsících jsme se tak nějak zaběhli a já už do bistra nemusím každý den, což je velká úleva, protože mám konečně větší klid na práci a být s malou v bistru bylo opravdu náročné. Nyní je mojí nejdůležitější funkcí ochutnávačka, mám na starosti účetnictví a také pomáhám s různými věcmi okolo, jako třeba s marketingem. Vytvářím grafiky na naše reklamy, mám na starosti sociální média.
Zarámovaná povolení a síla slova
Nejvíce frustrující pro mě byl vůbec začátek před samotným otevřením bistra. Museli jsme totiž vyběhat všechna různá povolení, získat nutné dokumenty a všemožné papíry. Na rozdíl od Česka, na Filipínách musíte všechny zařídit fyzicky. Online možnost zařizování tu neexistuje. V reálu to vypadalo tak, že Jay běhal z jedné kanceláře do druhé, když konečně získal jedno povolení, tak potřebná kancelář byla zavřená nebo ve vedlejším městě. Místo dvou dnů tak daná věc trvala dva týdny. Z Česka jsem byla zvyklá na určitou rychlost a efektivitu, a proto realita vyřizování podnikatelského povolení na Filipínách byla opravdu zkouška trpělivosti.
Třešničkou na dortu bylo vyvěšení všech zarámovaných povolení s miliony razítek u nás v jídelně. Když jsem se na Filipíny přestěhovala, tak mi přišlo komické, že každá restaurace má několik zarámovaných povolení na stěně. Smála jsem se tomu a nyní to tak máme i my. Na Filipínách je to totiž povinné.
Dalším rozdílem, co se týče fungování byznysu, je síla slova. Na Filipínách je relativně snadné začít nový podnik bez nákladné reklamy, bez webových stránek či Facebooku. Ovšem jen v okamžiku, kdy už máte vybudovanou síť přátel a známých. Je to velká výhoda, ale třeba pro nás je to nyní trošku frustrující, protože pro nás (ještě) síla slova nefunguje. Já jsem tu úplně nová a můj partner tu roky nežil. Lidé nás neznají a síla slova zatím nemá svou moc. Tento koncept se mi ale moc líbí a přijde mi jako velká výhoda pro podnikatele. Stejně tak je výhodou i nevýhodou to, že jsem cizinka. Sice žijeme ve městě, ale je to tu malé a téměř žádné Evropanky se tu nevidí. Lidé jsou tak na jednu stranu zvědaví, na mě i na naše bistro. Láká je zajít do bistra, jsou zvědaví, ale na druhou stranu mají pocit, že naše bistro bude drahé, protože patří někomu, jehož žena je Evropanka. To, že by lidé rádi přišli, ale nemají dost peněz jsme se dozvěděli náhodou. Přitom máme opravdu lidové ceny, stejné jako v jiných bistrech.
Opravdová srdečnost a běžný život
Castillejos je velké zhruba jako Pardubice. Co se týče zástavby, tak to tu vypadá třeba úplně jinak než v Manile. Nejsou tu patrové budovy či běžné bytové jednotky. Castillejos je takovou směsí nejrůznějších domků, domečků a prapodivných příbytků, nasázených vedle sebe, za sebou, na sobě. Je to takové malé město, máme pár obchodů, všechny základní věci se dají sehnat.
Neturistický život na Filipínách je úplně stejný jako všude jinde. Před odjezdem mi známí říkali, že se stěhuji určitě jen kvůli plážím a pohodě, ale když tu žijete dlouhodobě, tak to není zas tak jiné. Běžné aktivity se skládají z práce, nákupů, běžného zařizování a života. Ano, jsou tu odlišné detaily, jako třeba že místo na bazén jedeme na pláž, zažili jsme malý tajfůnek, nebo máme přísun skvělých věcí, jakou jsou čerstvé banány, kokos, avokáda, ale normální život je stejný jako všude jinde.
Na lidech se mi tu líbí jejich srdečnost. Ze začátku jsem si myslela, že ty vřelé úsměvy nejsou opravdové, ale postupem času jsem zjistila, že velká část lidí se usmívá pořád, protože se usmívat chtějí. Prohodíme pár vět, oni si pohrají s malou, poptají se na zdraví rodiny. Není to jen ze zvědavosti, ale spíše z opravdové starosti a přátelskosti. Naše kolegyně Angelica je úžasným případem tak neuvěřitelně srdečné a vděčné osoby, téměř jako by byla anděl. Angelice na nás opravdu záleží, když jsme byli nemocní, tak se za nás s neteří modlila, když jsme je navštívili v jejich domově, který je velmi prostý, postavený z bambusu, tak byla tak štastná, že tam jsme, že mě provedla jejich jedinou místností, s nadšením mi ukazovala svůj domov. Byl to jeden z nejsrdečnějších a pro mě nejneskutečnějších momentů, které jsem na Filipínách zažila. Lidé mi tady opravdu dokáží vyrazit dech svou vděčností za všechno, to je tu opravdu nádherné a inspirující.
Související
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
