Jsou Češí pitomí?
Soud pro Prahu 7 odsoudil v pondělí vydavatele knihy Mein Kampf Michala Zítka podmíněně ke třem rokům vězení. K celé kauze se vrací v následujícím příspěvku Zdeněk Vališ.
Vnímavější veřejnost se v podstatě rozdělila na dva tábory. Ti, co odsouzení Zítka schvalují, tvrdí, že urazil všechny ty živé a mrtvé, co se postavili nacismu a zároveň obohatil knihovny všech dnešních neonacistů. Druzí říkají, že tam, kde policie a soudy určují, co se smí číst, tam končí svoboda a demokracie. Větší části veřejnosti je plamenná diskuse přívrženců obou táborů zřejmě zcela lhostejná. Nakladatel Michal Zítko uvedl letos v březnu na trh zpočátku asi sedmi tisíc kusů Hitlerovy knihy Mein Kampf. Náklad byl ale během tří dnů rozprodán, takže v souladu se zákonem nabídky a poptávky putovalo na trh dalších několik tisíc výtisků.
Velký zájem se ostatně dal očekávat, protože knize udělali obrovskou reklamu ještě před jejím vydáním sami odpůrci tohoto vydavatelského počinu, když v médiích spustili poplach a požadovali zákaz knihy. Policie ji ovšem začala zabavovat až asi po třech měsících poté, co byl nakladatel obviněn policejním vyšetřovatelem z podpory a propagace nacismu. Mein Kampf vyšel v České republice už začátkem devadesátých let. Šlo ale jen o obsáhlé výňatky z knihy, doprovázené odborným komentářem. Tentokrát vyšla celá kniha a bez komentáře. Nakladatel říká, že ji vydal jako historický dokument. Zákaz považuje za nedemokratický krok a své trestní stíhání za politický proces.
V každém případě vyvolává soudní verdikt u mnoha lidí rozpaky. Ve zdůvodnění rozsudku se mimo jiné říká, že křehká demokracie si nemůže dovolit propagaci takových knih. Ponechme stranou, že Mein Kampf je volně přístupný na internetu a že v Česku se bez problémů mohou vydávat třeba Komunistický manifest, Protokoly siónských mudrců a jiná díla šířící ideologii směřující k potlačení občanských práv. Ponechme stranou, že lidé, kteří skutečně poškozovali lidská a občanská práva, zůstávají beztrestní. A ponechme stranou, že onu Hitlerovu slátaninu dočte do konce opravdu jen málokdo. Ostatně jak ukázal už Norimberský proces, až na prokazatelného primitiva Julia Streichera nepřelouskal Mein Kampf ani jeden ze souzených nacistických pohlavárů.
Podstatné je, že státní moc sama definuje, jaké slovo je špatné a hnusné, a rozhoduje o tom, že toto slovo si český občan nesmí přečíst, kdyby náhodou o to projevil zájem. Trestným činem už je samotné slovo. Nikoliv teprve snaha uvést toto slovo do života. Pravda, státní moc připouští, že slovo je možné si přečíst, ale jen tehdy, když se občanu dostane náležitého vysvětlení, jak ho má číst.
Někteří pozorovatelé ale poukazují ještě na jednu okolnost. Během soudního přelíčení prý soudní znalci pozvaní obžalobou svědčili pro obhajobu a dlouhý spis o zdůvodnění rozsudku byl napsán předem. Celý případ bude mít samozřejmě pokračování u soudu vyšší instance. Vydavatel Michal Zítko se odvolává na slova spisovatele Arnošta Lustiga, který mu dal svolení je citovat. Lustig říká, že při přednáškách na universitě ve Spojených státech doporučuje židovským studentům přečíst si Mein Kampf, aby poznali svého nepřítele. Je to učebnice historie, copak jsou Češi tak pitomí, že to nechápou, dodává Lustig, který sám prošel nacistickým koncentračním táborem.
