K vojenským a mezinárodním aspektům srpnové invaze
Před pětatřiceti lety, 21. srpna 1968, zničil vpád vojsk pěti socialistických zemí, takzvané "okupační pětky" v čele se Sovětským svazem, československý pokus o reformu reálného socialismu - Pražské jaro.
"Státy Varšavské smlouvy, respektive moskevské vedení se dlouho bránilo vojenskému nasazení, protože si bylo vědomo řady rizik. Nicméně Brežněv, který v tehdejším seskupení sovětského politbyra nepatřil k "jestřábům", byl pod stálým tlakem krajních sil, především armády - generality, která v podstatě už od jara toto vojenské řešení prosazovala. Definitivní rozhodnutí o vojenském vpádu padlo na zasedání politbyra 18. srpna 1968 s tím, že okupace měla být provedena silami Varšavské smlouvy. Je nutné říci, že až na Maďarsko, které dlouho váhalo, se všechny spojenecké státy v podstatě ochotně intervence zúčastnily. Asi nejrozhodnějším činitelem zde byl východoněmecký Walter Ulbricht. Mimochodem, Kadár poměrně dlouho vzdoroval; je znám telefonický rozhovor mezi Brežněvem a Kadárem, v němž Brežněv Kadárovi říká: 'Janosi, pošli alespoň dvě divize a můžeš od nás chtít co chceš'. Šlo o snahu, aby Varšavská smlouva vystupovala jednotně."
"Projekt vpádu ze všech sousedních satelitních zemí byl nacvičován už na předchozích vojenských cvičeních, takže samotný vojenský aspekt okupace: hned zvečera nejprve obsazení letiště v Praze, přistání Tulské výsadkové divize a posléze - kolem půlnoci - překročení hranic ze všech směrů, z NDR, z Polska, ze Zakarpatské Ukrajiny a z Maďarska, byl vojensky velmi efektivní, i když zde samozřejmě byla řada problémů, ale v podstatě se armádám Varšavské smlouvy podařilo během několika mála hodin, v podstatě již nad ránem, kontrolovat všechny strategické body v Československu,"
říká historik Vladimír Nálevka, podle něhož efektivní obrana země - na rozdíl od jiných momentů v československých dějinách - nebyla možná z několika důvodů:
"Zaprvé, rozložení československé armády v rámci Varšavské smlouvy bylo takové, že hlavní prvosledové divize - a vůbec rozložení sil - bylo koncentrováno na západní hranici, takže na Slovensku nebo na východě a severovýchodě republiky byly jen školní či týlové jednotky. Za daného rozložení sil by skutečně jakékoliv vojenské vystoupení bylo hazardem. Něco jiného je otázka morálního apelu, ale z čistě vojenského a pragmatického hlediska nebyla podle mého názoru obrana reálná. V tomto smyslu také koneckonců vystoupil Svoboda, který chtěl především zabránit jakýmkoliv střetům, jež by mohly mít dost těžké následky."
"Klíčovou roli sehrálo prohlášení politbyra z noci na 21. srpna. Prohlášení, které bylo koncipováno především Zdeňkem Mlynářem, které bylo poté vysíláno a které v podstatě iniciovalo a vlastně i motivovalo celonárodní odpor, ty celonárodní aktivity. Takže jakékoliv pokusy o vytvoření té kompradorské vlády, která měla převzít moc, selhaly."
Tuto skutečnost Sověti kompenzovali zatčením a internací vedoucích československých představitelů - Dubčeka, Černíka, Smrkovského a dalších - do Moskvy. Kdo tehdy čekal, že Západ proti "bratrské" intervenci ostře vystoupí, ten se hluboce mýlil. Především se ukázalo, že Spojené státy plně respektují bipolární rozdělení světa a v podstatě Československo chápou jako sovětskou sféru vlivu, v níž se nehodlají angažovat. Z odtajněných amerických dokumentů vysvítá, že prezidenta Johnsona intervence příliš nezajímala a rozhodnější stanovisko zaujal až pod tlakem svých poradců. Jak připomíná profesor Nálevka, ve vztahu k Západu došlo také k paradoxním situacím a zastání přišlo z celkem nečekaného směru:
Od 23. srpna mezitím v Moskvě probíhala československo-sovětská jednání. Za Sověty jednal hlavně Brežněv s Kosyginem, za Československo - kromě internovaných politiků - prezident L. Svoboda, G. Husák, M. Dzúr, V. Biĺak, A. Indra, M. Jakeš, Z. Mlynář nebo J. Lenárt. Složitá jednání, která trvala až do 26. srpna, skončila podpisem moskevského protokolu. Protokol obsahoval úkoly pro vedení KSČ jako zákaz "protisocialistických organizací" a sociální demokracie, upevnění orgánů Bezpečnosti a armády, zavedení stranické kontroly tisku, zbavení funkcí těch, kteří vystupovali proti SSSR, vyhlášení neplatnosti XIV. ('Vysočanského') sjezdu KSČ, odvolání žádosti Prahy o projednání sovětské intervence v RB OSN atd. Moskevský protokol jako jediný odmítl podepsat František Kriegel, který se ovšem samotného jednání nezúčastnil. Československá delegace se do Prahy vrátila 27. srpna a první reakce obyvatel na výstupy z jednání byly spíše kritické, mnozí hovořili o zradě a kapitulaci. Chmury načas rozptýlila televizní a rozhlasová vystoupení účastníků moskevského jednání. Parlamentní zpravodajka československého rozhlasu Margita Kollárová vzpomíná, jak 27. srpna na Pražském hradě natáčela se silně rozrušeným Alexandrem Dubčekem:
Připomeňme si tehdejší atmosféru ukázkou z Dubčekova vystoupení, o němž mluvila Margita Kollárová:
"Vážení posluchači, prosím, abyste mi prominuli, pokud se tu a tam projeví nějaká přestávka. My všichni, kdo jsme v minulých dnech jednali v Moskvě, jsme Vám hluboce vděční za rozvážnou a skutečně komunistickou práci. Bez ní by nebylo možné zabránit zostřování situace, udržet rozvahu a zároveň opravdovou morální a politickou jednotu našeho lidu. Chtěl bych také poděkovat příslušníkům armády, Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí za to, že se v nich projevil tak vysoký morální faktor, který přispěl k tomu, aby nedošlo k velkému konfliktu."
21. srpen 1968 a vše, co po něm následovalo, byl tragédií nejen pro většinu Čechoslováků, ale také pro Alexandra Dubčeka osobně. Jeho kariéra se blížila ke konci. Profesor Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty UK politické schopnosti 1. tajemníka ÚV KSČ nehodnotí příliš vysoko:
"Dubček nebyl energickým a rozhodným politikem. Domnívám se, že i v čase Pražského jara byl spíše ve vleku událostí a spíše reagoval na věci, které přicházely, než aby byl oním kormidelníkem, který by určoval směr plavby reformního Československa."
