Kalendárium

Foto: ČTK
0:00
/
0:00

V kalendáriu se tentokrát dozvíte, jak vzpomínal Hugo Haas na své začátky v cizině. Řeč bude také o Jiřím Grossmannovi a zavítáme také na jednu moravskou turistickou atrakci.

Baťův kanál
Před sedmdesáti lety byl zahájen provoz na tzv. Baťově kanálu. Vodní cesta vede částečně řekou Moravou a uměle vyhloubenými úseky. Vnitrozemský průplav mezi Otrokovicemi na Zlínsku a Rohatcem na Hodonínsku sloužil původně k zavlažování a nákladní dopravě, dnes už jej využívají pouze turisté. Po druhé světové válce začal kanál ztrácet svůj význam, jeho zařízení chátrala a koryto se zanášelo. V devadesátých letech byl Baťův kanál z iniciativy obcí obnoven a krásy jihovýchodní Moravy si z plavby po něm ročně prohlédnou tisíce turistů.


Před 40 lety zemřel ve Vídni slavný český herec a režisér Hugo Haas. Haase proslavily komediální role, ale tou životní pro něj byl naopak doktor Galén v Čapkově Bílé nemoci. V dílech Karla Čapka hrál i v emigraci, kam se spolu s manželkou před nacisty uchýlili v roce 1939. Později se přestěhovali do Vídně. Prahu Haas naposledy navštívil v roce 1963 při příležitosti oslav Národního divadla. Tehdy zavzpomínal na své začátky v cizině:

"Tak v prvé řadě, bych vám chtěl říct, že pro herce ztratit řeč, je asi jako když pianista jde do světa, useknou mu ruce a někdo řekne: Zahrajte nám! Ztratíte řeč a máte najednou dojem, že jste začátečník a že neumíte vůbec nic. Řeč je Váš projev. Pro mě to zezačátku bylo samozřejmě hrozně těžké a někdy jsem si musel moc dávat pozor, abych se z těch situací vůbec dostal. Ale protože herec má v sobě vitalitu a drzost, tak jsem vždycky proplul, ale někdy jsem opravdu nevěděl. Pamatuju si, že v Paříži se naučil roli do filmu, velkou roli, těžkou roli, hrál jsem pět charakterů, špióna. Učil jsem se celé noci. Potom jsem přišel do ateliéru a režisér řekl, že tuhle scénu změnili a máme nový text. Já jsem byl úplně zoufalý. Tak napsali ten nový text na velkou tabuli a udělali na mě takový záběr, aby nebylo vidět, že to čtu. Já jsem se snažil číst ten text a přitom jsem to starou rutinou atd. zamaskoval, aby nebylo vidět, že se to teprve učím. Když jsem pak přišel domů, tak jsem se musel Bibinky, své ženy, zeptat, co jsem vlastně říkal, protože jsem vůbec nevěděl a ona mi to potom všechno překládala. Takže si představíte, že to nebyla žádná legrace. Sotva jsem se trošku naučil francouzsky, tak jsem přišel do Ameriky. Tam to začalo znova, zase jsem se musel přehrát na jinou řeč."


Zleva: Jiří Grossmann, Miloslav Šimek a Miluška Voborníková, foto: ČTK
Z povídek Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna citují lidé často a s oblibou. Zvláště to platí u některých profesí a některých situací - např. učitelé si leckdy vzpomenou na jejich literárního kolegu, v jehož hodinách to vypadalo, jako když se místo výuky válcuje plech. Často si také cestující hromadným dopravním prostředkem přeříkávají povídku o děsivé jízdě tramvají, kdy se "lidé předními dveřmi hrnuli dovnitř tak silně, že zadními vystupovali zase ven." Jiří Grossman spoluautor těchto a řady dalších slavných hlášek, písniček a divadelních představení zemřel 5. prosince 1971.


Osmdesáté narozeniny slaví v těchto dnech spisovatel a publicista Zdeněk Mahler. Je autorem mnoha knih a filmových či televizních scénářů i divadelních her. V České televizi zaujaly diváky zvláště jeho pořady o katedrále sv. Víta či T.G.Masarykovi. Prvnímu československému prezidentovi dělal Zdeněk Mahler také "advokáta" v televizní anketě o největšího Čecha. Masaryk se v ní umístil na duhé příčce, za Karlem IV. a ocenění si získal také Mahlerův výkon.