Kam se za dvacet let posunula česká ekonomika?

Přísně vzato, svobodná tržní ekonomika v České republice ještě dvacet let neslaví. První nástin ekonomických reforem se na vládní úrovni objevil až v druhé polovině roku 1990, s mandátem z prvních svobodných voleb. Klíčem k nim ale samozřejmě bylo dění po 17. listopadu 1989. Tak se nyní podívejme, co se české ekonomice za těch dvacet povedlo, a co možná již méně.

"Z pohledu celých těch dvaceti let si myslím, že přes řadu chyb a problémů Česká republika byla relativně velmi úspěšná. A úspěšnější, než řada sousedů," míní například hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík v určité shodě s názorem prezidenta republiky Václava Klause, který jako polistopadový ministr financí a pozdější český premiér patřil k hlavním postavám transformace:

"Tak ekonomika se velmi rychle vzpamatovala. Ekonomika prodělala nejmenší pád ze všech dalších transformujících se postkomunistických zemí. Myslím ten první, nutný pád, kdy mizela významná část ekonomiky, už nemající šanci v tom novém ekonomickém systému. My jsme mimořádně úspěšně zvládli inflaci a ze všech postkomunistických zemí jsme ji měli nejnižší. Jestli to někdo neví, tak ať se podívá na základní statistická data. My jsme byli jediní, kteří jsme úplně nezlikvidovali úspory obyvatelstva,"říká Václav Klaus.

Václav Klaus

Své tehdejší představy o budoucnosti české ekonomiky i proto považuje za více-méně splněné: "Měl jsem představu zhruba takovou, jaká se stala, s jednou jedinou výraznou výjimkou, která být nemusela, a to je zakolísání let 1997 - 1998."

Pavel Mertlík by to ale - nejen kvůli onomu zakolísaní - s českou sebechválou při srovnání se sousedy zase příliš nepřeháněl:

"Já si myslím, že celek toho dvacetiletí je velice úspěšný. Jsme na tom podobně, jako některé jiné země regionu, třeba Slovensko. Já osobně se domnívám, že existuje jedna jediná země, která má ten vývoj lepší a došla dál, a to je Slovinsko – ze zemí střední a východní Evropy. Jinak když se podíváme na detaily toho ekonomického vývoje, tak samozřejmě jsou tam úspěchy a neúspěchy. Obecně platí, že velké problémy jsme měli spíše v druhé polovině 90. let, zatímco tato dekáda byla naopak velmi úspěšná."

V zásadě rovněž souhlas – ale ještě relativnější pohled na míru úspěchu – nabízí ředitelka společnosti Next Finance Markéta Šichtařová:

"Jednoznačně se povedl přechod na normální standardní ekonomiku, které jsme se v uplynulých dvaceti letech naučili říkat tržní, ale v minulosti se jí spíš říkalo kapitalistická. Otázkou je, jestli je to zas až tak mimořádný úspěch. Protože různé postkomunistické země šly různými cestami transformace a zpočátku se zdálo, že dosáhnou velice různých výsledků. S odstupem těch dvaceti let ale vidíme, že výsledky jsou dosti srovnatelné. Tedy že odlišné metody přinesly překvapivě podobné výsledky, pokud jde o rozvinutost zemí a pokud jde o míru toho tržního hospodářství."

Námitce, že hrubý domácí produkt, míra veřejných deficitů nebo specifické problémy se právě nyní ukazují být v různých transformovaných ekonomikách velice rozdílné, Šichtařová oponuje. Podle ní jsou velké rozdíly i mezi Itálií a Německem, na míře svobody tržního hospodářství to však nic nemění.

Pavel Mertlík

A co se ve vývoji české ekonomiky za uplynulých dvacet let povedlo už méně? Pavel Mertlík ve své úvaze nezapře, že jako ministr financí měl na přelomu století na starosti mimo jiné privatizaci bank a že jako sociální demokrat se zejména na první polovinu 90. let dívá jinak, než zakladatel ODS Václav Klaus.

"Největší problémy ve vývoji v 90. letech vidím v tom, že jednak druhé kolo kupónové privatizace vedlo k tomu, že v podstatě vyloučilo možnost vstupu přímých investorů do řady podniků, které to potřebovaly. Ta metoda 'sto procent na kupóny' prostě vedla k rozvratu celé řady podniků. Druhým podstatným problémem byla opožděná privatizace bank. Kdyby byla proběhla v letech 1994-95, jak by to vyplývalo z logiky věci na závěr té masové privatizace, tak by pravděpodobně cena transformace bankovního sektoru nebyla těch 22 procent HDP, což je střízlivý odhad toho, co se doopravdy stalo, ale možná poloviční," tvrdí Mertlík.

Markéta Šichtařová

Markéta Šichtařová při pohledu na neúspěchy uplynulých dvaceti let volí širší srovnání a místo ekonomiky samotné se zaměřuje spíše na právní a institucionální rámec:

"Já na jednu stranu položím země typu Velká Británie, Německo, Nizozemí. A na druhé straně potom stavím země, jako je třeba Itálie, Francie nebo Maďarsko. Na první pohled vidíme, že ta druhá skupina zemí oproti té první skupině je mnohem méně stabilní, například pokud jde o volební systémy a následné výsledky voleb, pokud jde o neustálou změnu právního rámce, pokud jde o neustálou změnu institucí typu třeba úřadů pro ochranu hospodářské soutěže a podobně. Tedy to je to, čemu ekonomové říkají institucionální rámec. Čím více se tyto instituce v ekonomice mění, tím pomalejší je rozvoj té dané ekonomiky, tím pomaleji jde vpřed ta celá společnost.

A myslím si, že právě toto je největší problém české ekonomiky. My nejsme na chvostě toho pelotonu, my na to nejme úplně nejhůř. Také na tom ale nejsme nejlépe. Pokud by se nám hned na počátku transformace podařilo ten institucionální rámec udělat mnohem stabilnější, než jaký ho máme, dneska už jsme mohli být mnohem dál. Jenomže dneska už to velmi těžko napravíme, protože nám chybí politický kapitál, který jsme na počátku měli," soudí ekonomka Markéta Šichtařová.

Nakonec se nabízí ještě jedna, zásadní otázka: máme se nyní, po dvaceti letech, lépe? Odpověď budeme v ekonomické rubrice hledat za týden.