Karel Janovický přes půl století propaguje českou hudbu ve Velké Británii
Jedním z laureátů ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě se v roce 2011 stal i skladatel, klavírista, hudební publicista a dlouholetý redaktor BBC v Londýně Karel Janovický. Do exilu odešel v roce 1949. Ve Velké Británii působí už přes šedesát let a velmi se tu zasloužil o propagaci české hudby. Od roku 1980 celých deset let také vedl sekci československého vysílání BBC.
"Devatenáct."
Odcházel jste sám nebo s rodinou?
"Já jsem odcházel sám. Měli jsme jít s rodinou mé nastávající ženy, ale protože vznikly potíže na hranicích, byla zostřena ostraha, tak jsme se museli rozdělit, aby ta skupina nebyla tak velká."
Co vás tehdy přimělo jít přes hranice?
"Já jsem byl po maturitě, neměl jsem správný původ, budoucnost nejistá. Ale hlavně jsem se zamiloval do své nastávající a její rodina musela odejít, té hrozilo nebezpečí. A oni mne vlastně vzali s sebou."
Měli jste od počátku namířeno do Velké Británie?
"Ano, ze začátku to ale vlastně nešlo, protože Velká Británie se velice zdráhala brát lidi, takže jsme byli posíláni do různých zemí. Nebyl to diktát, ale člověk se tomu nemohl vyhnout, protože neměl žádnou jinou budoucnost. V Německu byla tehdy velmi napjatá situace. Sovětský svaz obléhal Berlín, čtyřmocenské město, a všeobecně se soudilo, že se schyluje k další válce. Čili dostat se z Německa a co nejdál z Evropy, když jsme ani neměli peníze, bylo absolutně nutné. A proto každý, kdo mohl, využil té příležitosti, aby byl poslán někam jinam. Já jsem byl vypsán do Austrálie, za účelem střílení králíků, kteří se tehdy v Austrálii přemnožili. Tam šli uprchlíci za docela výhodných podmínek. Já jsem ale nakonec nemusel jet, protože my jsme se pak se ženou v Německu vzali, a tím jsem byl přeřazen do kategorie ženatých a nemusel jsme jet do Austrálie střílet králíky."
Kdy jste se dostal v Británii k práci v BBC?
Bylo obtížné prosazovat tam do programu českou hudbu?
"Záleží na tom jakou. Prosazovat například Janáčka bylo tehdy snadné, protože o něj byl velký zájem. Bylo to snazší, než ho prosazovat v Nejedlého Československu. A opačná a trochu absurdní situace byla ta, že bylo velmi těžké prosadit operu Antonína Dvořáka Rusalka, která tam do té doby nebyla nikdy hrána. Tu nakonec poprvé dával Vilém Tauský. Nacvičil ji anglicky a dirigoval ji až v roce 1959."
Jak vlastně byla velká komunita českých muzikantů, když jste přišel do Londýna?
"Velmi malá. Jedním z mých učitelů byl houslista Jan Šedivka. To byl velmi známý a vynikající muzikant. Bylo tam ještě pár lidí, které jsem znal."
Vy jste zmínil třeba pana dirigenta Tauského. Jaké vlastně bylo jeho postavení v Británii? Tady se říká, že to byl velmi respektovaný umělec. Bylo to tak vždycky?
"Tady se o něm donedávna vůbec nic nevědělo! On neexistoval. V Českém hudebním slovníku není, ačkoliv pocházel z Brna, tam studoval na Janáčkově konzervatoři, působil v rozhlase, psal tam opery a tak dále."
V posledních několika letech se tu o něm přeci jenom mluví...
"Já vám mohu prozradit, že jsem byl první, kdo tu o něm napsal dvě dlouhé statě, které byly uveřejněny v Harmonii."
Vy jste s ním přímo spolupracoval i jako muzikant?
"Ano. Já jsem o něm napsal ty statě poté, co jsem s ním dělal dlouhé interview. On mi dal taky spoustu materiálu, který si přivezl dokonce i z Brna. A britská Dvořákova společnost pro českou a slovenskou hudbu o něm teď vydala definitivní životopis. Ptala jste na komunitu českých muzikantů v zahraničí. Tauský z nich ze všech, nevyjímaje třeba Kubelíka, toho udělal nejvíc, protože uvedl nespočet českých oper. Když pak učil na vysoké škole v Londýně, tak tam každým rokem dávali českou operu. To byla úžasná práce. A on byl velice uznávaný, protože vystupoval v rozhlase jako dirigent sice lehké, ale kvalitní hudby, kterou v Británii vůbec neznali. Byla to hudba Nedbalova a podobně. Byl tam velice známý a uznávaný, a když řídil operní oddělení, tak odchoval mnoho pěvců a pěvkyň. Takže já často, jak učím fonetiku českého repertoáru, když se v Anglii dává česká vokální hudba, narážím na jeho žáky. Učím jeho žáky českou fonetiku."
K tomu bych se ráda dostala. V poslední době jsem už několikrát zaznamenala, že ve Velké Británii se teď hodně uvádějí české opery v originálním znění. Jak dlouho vlastně trvá tento trend, kolik let, a jak je obtížné to mezinárodní obsazení naučit zpívat česky Rusalku, Jakobína a podobně?
"Já jsem zrovna teď v létě učil v Grange Park Opera, to je jedna z provinčních oper, Rusalku česky. A výsledek byl přímo vynikající. Taky to bylo velmi krásné nastudování, které nešlo proti srsti tomu, co je v Rusalce české. V zahraničí se to často dělá na základě německých vzorů, pochmurných příběhů zprostředkovaných Herderem. Tohle bylo velmi krásné. A abych odpověděl na vaši otázku, jak je to těžké - vůbec to není těžké! Tady pracujete s lidmi, kteří se od začátku svých studií učí italský, francouzský nebo německý repertoár od rodilých fonetiků. Takže fonetika je pro ně snadná. Zadruhé, oni mají cvičené mozky. To jsou lidé, kteří se naučí tříhodinovou operu zpívat za týden zpaměti. Takže pro mne je velká radost pracovat s těmito lidmi. Pro obyčejného Angličana je ale čeština samozřejmě velmi odlehlá a je to pro něj velmi těžké. Pro zpěváky ale ne. Dokonce, a to zdůrazňuji, v Anglii a v Británii vůbec jsou v každém městě velké pěvecké sbory. A ty odvádějí profesionální výkon. Těžký repertoár se třeba učí půl roku, ale odvedou profesionální výkon. Já jsem učil BBC Symphony Chorus, což je sto dvacet hlasů amatérů, Janáčkovu Glagolskou mši. A oni odvedli profesionální výkon! Nic menšího se neočekává."
Další část rozhovoru uslyšíte za týden. Karel Janovický bude mluvit nejen o vlastní skladatelské činnosti, ale například o působení Jiřího Bělohlávka v čele symfoniků BBC. Skladby Karla Janovického si zase můžete poslechnout v nejbližší Hudební neděli Radia Praha.
