Kateřina Jeřábková-Roda o sledování agresivity rakoviny a budoucnosti časné diagnostiky

Kateřina Jeřábková‑Roda strávila vědeckou dráhu v pohybu mezi zeměmi i obory. Mezinárodní zkušenost ji dovedla k výzkumu rakoviny, v němž propojuje mikroskopické změny v buňkách s ambicí posunout hranice časné diagnostiky a zlepšit výsledky léčby. Zároveň zdůrazňuje, že věda pro ni nekončí v laboratoři – stejně důležitá je výuka a popularizace, které podle ní musí překračovat geografické i oborové hranice.

XP: Mohla byste se prosím stručně představit, odkud pocházíte, kde nyní působíte a jaká je vaše současná role?

KJ: Jsem Kateřina. Pracuji jako postdoktorandka v laboratoři biomechaniky nádorů, která se nachází ve Štrasburku na Institutu CRBS. Jsem buněčná bioložka zaměřená na výzkum rakoviny a studuji, jak se buňky během progrese nádoru přizpůsobují a co je činí agresivními.

XP: Posunulo se nějak vaše zaměření a zájem o toto konkrétní téma od doby, kdy jste se poprvé začala věnovat biologii a výzkumu?

KJ: Původně jsem vystudovala chemii. Studovala jsem klinickou a toxikologickou analýzu na Univerzitě Karlově. Začala mě zajímat lidská fyziologie a to ovlivnilo volbu tématu mého doktorského studia, kde jsem se nakonec věnovala buněčnému dělení. Buněčné dělení je velmi úzce spojené s rakovinou, protože rakovina je v principu právě nekontrolované buněčné dělení. Během postdoktorského výzkumu jsem se začala zajímat o mechanismy, které buněčné dělení regulují a udržují ho pod kontrolou.

XP: Na které výsledky svého výzkumu jste osobně nejvíce hrdá?

KJ: Velmi mě nadchl můj nedávný výzkum agresivity melanomu, ve kterém jsem zjistila, že lysozomy výrazně mění svou pozici. Důvod, proč je to pro mě tak důležité, je, že v tom vidím potenciál stát se diagnostickým markerem. Pokud by se to podařilo převést do praxe, byla bych na to opravdu hrdá.

XP: Vedete také spolupráci s klinickými lékaři, kteří převádějí váš výzkum do studií s pacienty. Jak blízko je podle vás vaše výzkumná linie k diagnostickému nebo terapeutickému využití?

KJ: Ráda bych řekla, že blízko, ale pravda je, že jsme teprve zahájili spolupráci s profesorem Lipskerem z Onkodermatologické kliniky ve Štrasburku. Plánujeme zkoumat pozici lysozomů v různých vzorcích od pacientů. Chtěla bych pacienty sledovat v čase, protože když mluvíme o diagnostice, potřebujeme nástroj, který lze použít v raných stádiích rakoviny. To znamená dlouhodobé sledování pacientů, které je plánováno přibližně na tři roky. Poté budeme muset analyzovat data, vše propojit a teprve potom můžeme začít uvažovat o zavedení do klinické praxe. Je to tedy otázka let.

XP: Mimo laboratoř jste také dobrovolně vyučovala vědu v Indii a Nepálu. Jak k tomu došlo a co vás tyto zkušenosti naučily?

KJ: Myslím, že věda je velmi krásná, a ráda tuto představu sdílím s ostatními, zejména s mladšími studenty. Když jsem viděla inzerát, že hledají dobrovolné učitele, kteří by vedli vědecké workshopy v Himálaji, vůbec jsem neváhala, protože to jsou dvě mé velké vášně: hory a popularizace vědy.

Rozhovor vznikl v rámci společného projektu Radio Prague International, Českého centra v Paříži a iniciativy Czexpats in Science. Série Věda bez hranic s mladými úspěšnými českými vědci působícími v různých oborech ve Francii se natáčela na jejich setkání v Paříži. Navazuje na první sérii deseti rozhovorů z Vídně.