Knižní rozhovory se Styronem, Millerem, Sonntagovou, Doctorowem, Rushdiem...

Již 15 let představuje Festival spisovatelů v Praze nejvýznamnější literáty světa. Je ojedinělou příležitostí pro setkání lidí, kteří by se jinak nepotkali, a významně mu napomáhá atmosféra Prahy. Zároveň české veřejnosti dává nahlédnout do literárního dění v zahraničí. Letos si organizátoři připravili ohlédnutí v podobě knihy rozhovorů s názvem Nelze-li jinak. S editorkou knihy Milenou Masákovou a vůdčí osobností festivalu básníkem Michalem Marchem hovořil Vilém Faltýnek.

Od 4. do 8. června probíhá v Praze po patnácté setkání autorů z celého světa. Letos přijeli například berlínský romanopisec Peter Schneider, francouzský autor Michel Houellebecq, izraelský David Grossman, Američan Ed Sanders a další. Z českých autorů je přítomen básník Jiří Kuběna. Festival je věnován osobnosti Giacoma Casanovy. Prezidenta Michala Marche se ptám, čím je pro dnešek Casanova tak podstatný:

"Casanova už od okamžiku, kdy se naučil číst a psát, chápal, že to, co dělá v životě, ať už to je cokoliv, bude zapomenuto, pokud to nezaznamená slovy. Ať už žije jako epikurejec nebo stoik, pokud o tom nenapíše, nikdo o tom nebude vědět. A tak na konci života v tom chladném zámku Duchcov, kde ho všichni služební nenáviděli, psal francouzsky 13 hodin denně svoje paměti. My vlastně Casanovu známe jenom prostřednictvím jeho vlastních slov. A v tom spočívá velikost literatury. Kdyby byl Casanovy nevímjaký svůdník, ale nikdy o tom nic nenapsal, tak pro nás neexistuje. Známe ho jenom prostřednictvím literatury. Casanova není pro nás fyzická bytost, je to mýtus, který vznikl prostřednictvím literatury."

Jak úzce je festival s Casanovou svázán?

"Casanova je tak úzce spojen s festivalem, jako je spojen s námi. Tzn. že v některých ohledech je nám velice blízký, v některých vzdálený. Jsou to témata, která jsou blízká každému z těch autorů."

A mají někteří z pozvaných hostů s Casanovou něco opravdu konkrétně společného? Věnoval se mu například někdo z nich ve svém díle?

"Všichni jsou Casanovovi blízcí v tom, že hledají svobodu a poezie znamená hledání svobody. Takže čím blíže jsme velké literatuře, tím jsme blíž ke svobodě a k ideálům. A jediné vězení, které existuje, je vězení, které si stavíme sami kolem sebe. A proto je povinností spisovatelů je klást si otázky, týkající se jejich vlastní svobody a svobody společnosti."

Michael March není jen oficiální hlavou festivalu. Sám píše poezii a mnohé diskusní večery, které se v průběhu festivalu pravidelně konají, i moderuje, klade otázky, které ho zajímají. Z rozhovorů sestavila Milena Masáková knihu Nelze-li jinak:

"Těch materálů byla strašná spousta a vybírat nebylo jednoduché. Vesměs to bylo tak, že ty neuspořádané rozhovory vedené na veřejných talkshow v rámci festivalu byly nahrány na magnetofon, pak byly nějakým nešťastníkem přeloženy a potom na základě těchto materiálů se dělal výběr. Vybírali jsme to samozřejmě především podle kvality jednotlivých interview a jejich závažnosti, taky aby se přece jenom představila ta velká esa, která do Prahy přijela, Doctorow, Styron, Sonntagová, Arthur Miller... a třetí hledisko bylo představit různorodost těch návštěvníků spisovatelů z celého světa. Je tam velice krásný rozhovor s čínským básníkem disidentem Bei Tao, který žije v Americe. Nebo s řeckými básníky, s autory z Izraele, z Velké Británie, z Ruska atd."

Sledovala jste při výběru těch jednotlivých rozhovorů nějaké téma?

"Dá se to tak říct, protože ty rozhovory byly v mnoha případech velmi dlouhé, tak jsme se rozhodli vypustit aktuality a věnovat se "perpetualitám". A to je i moc hezké, že ta kniha je mozaikou pohledů na zásadní moment básnické tvorby: zodpovědnost básníka, pohled na uplynulé 20. století atd. A všichni ti autoři jsou na těch diskusích velice spontánní, a co je pro české intelektuály možná trochu nezvyklé, že formulují své názory velice pregnantně a ostře, nesnaží se mluvit zamženě, někdy se tam dokonce pohádali, třeba Susann Sonntagová s Williamem Styronem a Robertem Stonem tam vedli velkou diskusi, jestli bylo shození atomové bomby na Hirosjimu nutné, nebo jeslti to byl jen strategický krok Spojených států na konci války."

Těch rozhovorů je tam kolik?

"Je jich 25 a někdy mi bylo líto, že jsme museli ty krásné rozhovory krátit. Právě tím, že sjme vypouštěli konkrétní věci, které se děly v tom roce. Velice mě to mrzí u Arthura Millera, který byl jeden z nejkrásnějších... museli jsme to, aby ta kniha měla tvar a vyváženost, tak jsme ty rozhovory museli trošku přizpůsobit. Ale zájemci je mají na intenretu a kromě toho některé vyšly v The Guardian a Lidových novinách."

Ta kniha působí možná až skromně, útle na to, kolik spisovatelů se už na festivalu objevilo. někdo by možná čekal, že když festival slaví 15 let trvání, že to bude objemná čítanka...

"Je jich zkrátka 25. Nechtěli jsme dělat čítanku. Mělo to být připomenutí významu, který ten festival spisovatelů Praha má a který možná u nás není pořád tak doceněn, jak by zasloužil. nechteli jsme čtenáře zahlcovat. Ale musím říct, že v mé dlouholeté práci je to jedna z nejkrásnějších knížek, které jsme dělala."

Čím by podle vás ten festival mohl být pro české intelektuály zajímavý? Kde je nedoceněn? jak je to s přijetím festivalu?

"Je to samozřejmě setkání velkých osobností, které je vždycky přínosem. Ale narozdíl od toho jak se u nás většinou taková setkání organizují, kdy jsou předem připravená a je to často hodně nudy nebo velkých slov, tak tato setkání jsou velmi živá, aktuální, vtipná, rozhodně to není jenom nějaký památník, nebo pomník literatuře. To by mohlo být českým autorům školou, protože právě ty osobnosti přicházející ze svobodného světa nejsou postiženy desetiletími nesvobody, která se plodle mého názory podepisují na vyjadřování českých intelektuálů ještě dnes."