Kočky a medvídci mají rádi pivo

U Dvou koček, foto: Ondřej Kořínek, CC BY-SA 3.0
0:00
/
0:00

Tak si mě dobře prohlédněte, abyste věděli, kdo bude kasírovat! Pamatujete si na film Vrchní prchni? Ten se točil také U Dvou koček. Právě tady chodil mezi stoly Josef Abrhám, a coby falešný vrchní zde zinkasoval první pětistovku. A stal se tu i hrozný mord. Parta lupičů tu zabila kuchaře, kterému usekla ruce. Nejen tyhle zajímavosti najdete v knížce Kde pijí múzy. Vychází už třetí díl, tentokrát věnovaný staropražským hospůdkám U Dvou koček a U Medvídků. A protože právě probíhají Dny českého piva, vydáme se 'na jedno' s autorem knížky Lukášem Berným.

U Dvou koček, foto: Ondřej Kořínek, CC BY-SA 3.0
V hospůdce nás vítal i harmonikář.

"Ano, tady oživili tradici. Málo se ví, že se dřív v hospodách hrálo na harfu. To už byste dneska neviděli. Hodně lidí si také myslí, že U Dvou koček je prastarý název, ale to tak není. Ten dům se tak vůbec nejmenoval. Říká se mu tak od rekonstrukce, od 40. let 20. století. Historických názvů je spousta. Říkalo se tomu U Trnků, Malý Platýz, protože je to vedle Velkého Platýzu."

Kdo sem chodil a popíjel pivo?

"To by byl hodně dlouhý výčet. Původně to totiž byla vinárna. Skoro dvě století. Na víno sem chodil Ignát Herrmann nebo Josef Mánes. To jsou takové stálice našich hospůdek. Na pivo sem zašel i Allen Ginsberg, Jiří Stivín, skupina kolem Bohumila Hrabala a spousta dalších."

Jací byli majitelé?

"Když to byla vinárna, tak ji vedl pan Fischer. Byl rád, když sem lidi chodili na víno, ale zároveň měl rád svůj klid. Rád naléval, ale když si někdo objednal druhou a třetí skleničku, tak koukal, jestli na to má tak říkajíc kondičku. Když viděl, že host začíná být moc rozjařený, řekl dost, a už mu víc nedal."

Čím je pozoruhodný samotný dům?

Lukáš Berný, foto: Zdeňka Kuchyňová
"Asi největší pozoruhodnost je, že nahoře je výtvarný ateliér, který je tu víc než sto let. Je to magická místnost, ve které kdysi pracoval krajinář Otakar Nejedlý. Říkalo se mu český Gauguin, i když to neměl rád. Působil také jako profesor na fakultě. Pak tu pracoval jeho žák Milan Halaška, dále Ota Janeček, veliký malíř 20. století, a nejenom malíř, ale také sochař a grafik. Také dnes tam pracuje velmi zajímavý umělec, pan Brabenec, který nám do knížky dělal ilustrace. Když do toho ateliéru vejdete, cítíte, že jste v místě, kde ty múzy mluví,"

uvedl Lukáš Berný.

Výčepní U Medvídků natočil 200 medailonů osobností, filmový poklad lehl popelem

U Medvídků, foto: Davide Zerbini, Flickr
"U Medvídků je také podnik prastarý už několik století. Do každé hospůdky chodily zajímavé osobnosti, ale k Medvídkům chodili snad úplně všichni. Chodil tam i prezident Masaryk, o kterém se málo ví, že by chodil do hospody, protože později úplně vyloučil alkohol ze svého života. Ale on pocházel z vinařského kraje, takže měl vztah k vínu a později, když se přestěhoval do Prahy, tak měl vztah i k pivu. Nechodil tam kvůli alkoholu, ale spíše hrát kuželky a debatovat s kolegy."

Také tam chodili čeští námořníci.

"Spousta Čechů sloužila pod rakouskou vlajkou. Dokonce se vzbouřili proti Rakousku ke konci první světové války. Po válce se tu scházeli každý týden, a dodnes je tam i pamětní deska, která to připomíná."

Jako výčepní tu pracoval zajímavý člověk František Podjukl. Čemu se kromě své práce věnoval?

"František Podjukl je zapomenutá a přitom strašně zajímavá postava našich kulturních dějin. Byl to výčepní, který přijel do Prahy a začal pracovat U Medvídků. Myslím, že tu nezačal pracovat proto, aby mohl roznášet pivo. Chtěl se dostat blíž ke spisovatelům, umělcům, k výtvarníkům, protože je velmi ctil a rád je obsluhoval. Dokonce když bylo za první války málo piva, tak výtvarníci a spisovatelé od něj vždy dostali, měli tam speciální salonek. Poté se nadchnul pro film, spojil tyhle dvě záliby dohromady, a začal natáčet medailonky umělců. Nejen spisovatelů a výtvarníků, ale později i politiků a dalších zajímavých osobností naší země. Za první republiky natočil kolem dvou set medailonů. Říkali tomu Národní filmová galerie, byl to skutečně filmový poklad. Dneska by měl nevyčíslitelnou hodnotu. Bohužel byl celý uskladněný ve jednom skladu, který během náletu na konci druhé světové války shořel včetně všech filmů. Všech těch 200 medailonků lehlo popelem."

O ateliéru rozhodlo točité schodiště

A protože v životě se náhody stávají, před hospůdkou právě popíjel pivo majitel ateliéru U Dvou koček Jan Brabenec, a pozval mě mezi své obrazy:

"K ateliéru jsem se dostal náhodou. V tu dobu jsem žil ve Vídni, kde mám galerii. Jeden kamarád se mě ptal, jestli bych o to stál. Já jsem řekl: ani náhodou. Nechci žádný ateliér v Praze, chci mít klid, pracovat v Rakousku. Dlouho do mě hučel a nabízel, že mě tam odveze. Pak mě sem skutečně přivezl. To byla zvláštní místnost. Přede mnou tu byl Oto Janeček. Jak dělal ty barevné obrazy, tak jedna stěna byla modrá, druhá oranžová, třetí žlutá a čtvrtá zelená. Okna byla vymlácená, bylo to v hrozném stavu. Pak jsem si všimnul úžasného točitého schodiště, které jsem si vždycky přál mít. A řekl jsem si: s tím se dá něco udělat. Můžu z toho mít úžasný prostor. V Rakousku jsem vydělal nějaké peníze, tak jsem řekl, že to beru."

Jak se vám tu tvoří?

"Je to tady lepší než ve Vídni. Dýchá tu duch těch tvůrců, kteří tu byli přede mnou. To je ten Ota Janeček, Otakar Nejedlý. Mám pořád pocit, že ti pánoví tady sedí na římse, a říkají: dělej něco kloudného, a neflákej se."