Kondice českého fotbalu
Fotbal je nepochybně nejpopulárnějším sportem v Česku. Skalní fanoušek je pro něj ochoten udělat mnohé, dokonce sáhnout velmi hluboko do vlastní kapsy, aby svůj klub zachránil před krachem. Vzpomeňme například fanoušky Bohemians Praha, kteří své "klokany" doslova stáhli hrobníkovi z lopaty. Fanoušek má zkrátka fotbal rád a je schopen mu i mnohé odpustit. Čas od času si však i on položí otázku, jak je na tom český fotbal?
Jak už bylo řečeno, prapor českých klubů drží hrdě nad hlavou Viktoria Plzeň, která se probojovala do jarní části Evropské ligy. Svůj stadion ve Štruncových sadech už natolik vylepšila, že bude moci hrát doma, ale otázkou zůstává, jak. Tahoun Petr Jiráček odešel do německého Wolfsburgu, "český Messi", jak se přezdívá Václavu Pilařovi, už také spíše myslí na odchod do zahraničí, dopingový hříšník David Bystroň může zatím na fotbal zapomenout. Uvidíme, jak tyto změny ovlivní fotbalovost Západočechů.
A reprezentace? Ta první sice klopotně, ale přece jen uhrála v baráži postup na evropský šampionát, který se letos hraje v Polsku a na Ukrajině. Fanoušek se opět může těšit, protože "naše" základní skupina se hraje ve Wroclavi, což je z Česka nejblíže. Reprezentace hráčů do 21 let, kterou vede Jakub Dovalil, skončila třetí na mistrovství Evropy, "devatenáctka", tu má na starosti Jaroslav Hřebík, byla druhá na evropském šampionátu a "sedmnáctka" vybojovala pod trenérským vedením Josefa Csaplára postup na mistrovství světa, kde skončila ve skupině. Zkrátka samé úspěchy. Je však opravdu všechno tak, jak má být? Trenéři mládežnických výběrů o tom tak úplně přesvědčeni nejsou. Josef Csaplár se před časem v televizní debatě na konto zmíněných úspěchů dokonce vyjádřil dost překvapivě:"Pro mne to je past. Past na český fotbal, past na nás na všechny, protože ono to opravdu hodně svádí k dojmu, že všechno je dobře. Jsme vlastně jediní v Evropě, kdo má takovou bilanci. Buď se daří víc Jardovi (Hřebíkovi), méně nám, středně Kubovi (Dovalilovi), ale já tam pořád vidím dvě pasti. Ta první je v tom, že vidím, co všechno ještě neumíme v individuální herní činnosti jednotlivce. Druhá past spočívá v tom, co dál. Ti kluci se potom vrátí sem do České republiky, někteří do zahraničí, a v čem budou vyrůstat, jak budou vyrůstat, jaký fotbal budou učeni hrát? Dívali se na naší hru trenéři, viděli nejen 'devatenáctku', 'jedenadvacítku' nebo 'sedmnáctku', ale viděli i soupeře, protivníky. To je vrcholem mládežnické kopané, ta třešinka na dortu, ale jako majitel nebo trenér 'áčka' řeknu, že vrcholem je, kolik vychovám mimořádných hráčů - dva, tři, čtyři... A teď vezmu ten vrchol, 'jedenadvacítku', byli jsme třetí v Evropě, opravdu skvělý úspěch, ale že by se kluby, a obzvlášť ty velké kluby, praly o naše hráče, tak to ne."
Jaroslav Hřebík je v podstatě téhož názoru:
"U Jakuba (Dovalila) je to jednodušší, protože on má více ročníků pohromadě. Může mít hráče devatenáctileté, dvacetileté, jedenadvacetileté, dvaadvacetileté, ti hráči jsou jednoznačně připraveni pro dospělý fotbal a někteří ho hrají. U nás, u 'devatenáctky', také můžeme mít mladší hráče, ale ti by v evropské konkurenci asi těžko uspěli, třeba šestnáctiletý, sedmnáctiletý hráč. To je výjimka. I když si můžeme říct, že Španělsko mělo o dva roky mladšího hráče a on byl pomalu nejlepším hráčem celého evropského šampionátu. Takové výjimky samozřejmě jsou. U nás je to problém. My jsme skončili a ti hráči také přemýšlí, co teď s nimi bude dál. Záleží na tom, kolik jich Jakub (Dovalil) vezme do 'jedenadvacítky', ale co s těmi ostatními?! Hlavně aby hráli, aby teď nevypadli z toho, že v reprezentacích odvedli od šestnácti let hodně práce a aby dál pokračovali v reprezentacích."
Mnohdy jsou slyšet kritická slova na adresu technických dovedností českých fotbalistů. Dušan Fitzel, ředil sportovně technického oddělení Fotbalové asociace České republiky, je přesvědčen, že, pokud jde o metodiku práce s talentovanými hráči, mnohé se dá napravit, a také se na tom už pracuje:
"Spolupracujeme s kapacitami z vysoké školy, máme zpětné reakce od tom, jak ti kluci vypadají, co by měli zlepšovat z mnoha pohledů. To všechno se snažíme rozložit do klubů. Jednu věc já vnímám jako problematickou, a to je přechod z dorostu do chlapů. To je asi jedna z klíčových věcí v našem fotbalu. Na mládežnické úrovni jsme v Evropě mezi osmi, deseti asociacemi, ale přechod do chlapů v mnoha směrech nezvládáme. V rámci podpory tohoto procesu je už teď rozhodnuto několik věcí: soutěž juniorek, která by se měla spustit od příští sezóny, máme farmy, máme různé podpůrné věci, střídavé starty pro mladé hráče, aby dostávali daleko více šancí. U nás je tlak na výsledek veliký, ale mnohokrát pod tím tlakem ti mladí hráči až tolik šancí nedostávají. Tohle může být jeden z kamenů úrazu, který chceme řešit."
I trenér "jedenadvacítky" Jakub Dovalil má v tomto směru svou zkušenost:
"Já bych to ještě doplnil o můj konkrétní postřeh. Hráči v zahraničních mužstvech jsou obecně individuálně lepší, ale 'devatenáctka' dokázala, že to jde, že se těm hráčům prostě vyrovnáme. Uvádím vždycky příklad. My máme tři dobré hráče, Němci jich mají třeba osm. My se jim v naší kategorii nějak vyrovnáme. A pak přijde přechod do mužů, u nás hráč začne hrát českou ligu bez mezinárodní konfrontace. Ten druhý hráč, třeba Španěl, Němec, začne hrát bundesligu s mezinárodní konfrontací, pod jiným tlakem, pod jiným časoprostorovým tlakem, s jiným nasazením, s jiným tempem, a ty nůžky, které jsou třeba jeden centimetr, se za rok otevřou třeba na pět."
A Jaroslav Hřebík jeho slova jen potvrdil:
"Hráli jsme třeba s Holandskem, to bylo v elitní fázi kvalifikace, a tam nastupuje šest hráčů, kteří stabilně hrají holandskou ligu. Holandská liga je náročná. Tam nastupoval útočník, který dal 25 gólů v holandské lize! A naši hráči přijdou do takové konfrontace, mají se s nimi měřit, a mají odehráno pár minut, například šest startů v naši lize, ale jen po takových štěkách! Naši hráči se s nimi měří, dokonce zvládnou tu konfrontaci, jsou jen malinko horší v nějakých činnostech. Ty činnosti lze dotáhnout specifičností tréninkového procesu, ale nejsme majitelé klubů. Ti majitelé musí mít zájem na tom, aby tito hráči, kteří hráli třeba na tom mistrovství Evropy, nezapadli. Vždyť to je jejich ekonomický potenciál!"
Josef Csaplár tuto věc ještě upřesnil:
"Já osobně si myslím, že klíčové slovo v tom má majitel, a potom ještě ta druhá osoba, na kterou zapomínáme, která je podle mne největší slabinou českého fotbalu, a to jsou ti 'pseudosportovní' ředitelé. Majitel není povinen fotbalu rozumět. Majitel může pocházet z byznysu, z různých oborů, ale ten, kdo by tomu rozumět měl, měl by tyto věci hlídat na prvním místě, je klubový manažer nebo sportovní ředitel. To jsou lidé, kteří by to měli vyžadovat od svých trenérů."
Není bez zajímavostí, že Jaroslav Hřebík se v zimní ligové přestávce stal novým generálním sportovním manažerem pražské Sparty, a tak může dát příklad jiným fotbalovým klubům.