Korbel se po dvaceti letech dočkal ME na domácí půdě
Ostrava se chystá na další sportovní lahůdku. Přesně za půl roku uspořádá ME ve stolním tenisu. Jednou z největších domácích hvězd bude nepochybně dlouholetý reprezentant Petr Korbel.
Máte za sebou 20 let profesionální kariéry - 14 MS, 12 ME a 5 OH. Teď jste se konečně dočkal ME na domácí půdě. Jak se na něj těšíte a jak jste připravený na tlak ze strany domácích diváků?
"Tlak si nepřipouštím, jsem na něj zvyklý. Mám za sebou hodně těžkých utkání. Samozřejmě jsem rád, že se ME dostalo po 24 letech do ČR. Byl bych ale raději, kdyby se konalo tak před deseti lety, kdy jsem byl na vrcholu fyzických sil i ve vyšších patrech žebříčku. Nicméně je dobře, že se stolní tenis opět představí širší veřejnosti. Sám jsem byl na ME 1986 v Praze v roli diváka a pamatuji si, že tam bylo na tribunách hodně lidí. Věřím, že stejně tomu bude i letos."
Můžete porovnat své úspěchy. Bronzová medaile z ME v královské kategorii dvouhře mužů, bronzová medaile z MS družstev a 4. místo z OH v Atlantě. Co řadíte nejvýše?
"Samozřejmě člověk vzpomíná, rád se vracím k ME v Německu v roce 1992, kde jsem žádnou medaili neměl, ale v osmifinále jsem prohrál s pozdějším vítězem Rosskopfem a hodně lidí mi říkalo, že to byl nejlepší zápas. Pokud bych měl něco vyzvednout, tak olympiádu v Atlantě. Měl jsem hrozný los, hned ve skupině jsem málem ztroskotal na severním Korejci. Tehdy se ještě mohlo podání skrývat a já to jeho nemohl přečíst. Ve 2. setu jsem prohrával už 10:15, ale on pak měl zkrat a sám se vystřílel. Pak jsem ještě ve skupině přešel přes mistra světa, Francouze Jeana-Philippa Gatiena. V pavouku jsem vyřadil světovou jedničku, Belgičana Jeana-Michela Saivea. Někdy máte těžký los a dostanete se dál, než když ho máte lehčí a nevyužijete ho. Moc rád také vzpomínám na moje premiérové MS v Japonsku 1991. Když jsme odjížděli, tak nám lidé říkali, ať hlavně nespadneme z A skupiny. A my se vrátili s bronzovou medailí a navíc porazili Číňany. Tehdy za ně hrál Ma Weng, a Čen Zi Bin a já s nimi poté působil 4 roky v jednom klubu v Německu. Často jsme na to vzpomínali a oni povídali, jak museli na koberec, protože pro Číňany vypadnout ve čtvrtfinále - to je absolutní tragédie. Nikdy předtím a také nikdy potom se jim nestalo, že by z družstev neměli medaili."
Vy sám jste často zmiňován jako specialista na Číňany, což jste např. potvrdil na MS 2003 v Paříži. Jak se z tohoto hlediska díváte na "čínský export", kdy hlavně mezi ženami reprezentují Nizozemsko, Polsko a další země. Prospívá to nebo naopak škodí vašemu sportu?
"Každý extrém je špatný. Aby hrály za Holandsko 3 Číňanky, žádná Holanďanka a ještě na lavičce seděl čínský trenér, tak to se mi nelíbí a hodně lidí se mnou souhlasí. Na druhé straně, když hraje za nároďák jeden Číňan, který nemůže reprezentovat Čínu, protože je na žebříčku někde 25., tak se vžívám do jejich kůže a chápu to."
Na ME narozdíl od MS se hrají družstva i jednotlivci (dvouhry + čtyřhry) dohromady. Je to fyzicky náročnější, ale na druhé straně má člověk více šancí a může napravit určité zaváhání. Je to pro vás výhoda?
"Ano, dá se to tak říct. Já jsem často zahrál skvěle v družstvech, ale pak jsem byl na jednotlivce vyflusaný. Mezi týmy jsem totiž odehrál daleko nejvíce zápasů ze všech kluků, navíc to na mě stálo. Bral jsem, že to tak je, hlavně když se člověku daří, tak to i přidá na herní pohodě. Pak ale přišel kritický den, člověk prohrál a byl venku, protože v jednotlivcích nemáte šanci na opravu. V družstvech se hraje ve skupinách a když prohrajete jeden zápas, tak se nic neděje a v dalším utkání to můžete napravit. Ale bylo to tak, jsou to fakta, nebudu se na nic vymlouvat, prostě stalo se a hotovo. Udělala se za každým šampionátem vždy tlustá čára a každý si mohl přečíst výsledek."