Kosecké písně v Buchlovicích na Moravě patří k nejkrásnějším folklorním setkáním v Česku

senosec14.jpg

Začíná léto a s ním i šňůra folklorních festivalů po celém Česku. Jeden z nich proběhl nedávno v Buchlovicích u Uherského Hradiště na jižní Moravě. A na buchlovické kosení Vás teď pozveme v repríze našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Z Prahy Vás zdraví Milena Štráfeldová:

Je neděle 1. června, krátce po čtvrté hodině ráno. Teprve svítá, zpívají ptáci, do buchlovického parku se ale už z celého Slovácka sjíždějí folklorní soubory, mužácké sbory a hlavně kosci, kteří budou v příštích hodinách při zpěvu táhlých koseckých písní kosit zámecké louky. Festival je stále populárnější a diváci sem přijíždějí z dalekého okolí:

"Loni, když jsem sem přijela o půl páté, už tady byla fronta. Až potud stála řada čtyřstupem. - To je ale dobře, že tu není tolik lidí. To jsou vždycky takové vlny. Čím míň je ale těch civilů, tím je to lepší. Potom je víc těch nekrojovaných nežli krojovaných a ono to pak ztrácí půvab,"

- řekli mi manželé Jilíkovi, kteří mne na kosení doprovázeli. V parku se mezitím rozezpívávaly první mužské sbory:

"Celý festival vzešel z folklorní dílny Ing. Miloše Hrdého, který je místostarostou v Buchlovicích,"

- vysvětluje publicista a spisovatel, autor knih o slováckém folkloru Jiří Jilík z Uherského Hradiště.

"Ing. Hrdý byl zakladatelem Folklorního studia. Dneska už se na celé akci nepodílí, ale jeho vklad jako tvůrce festivalu tady je. Ten festival je fantastický v jedné věci. Jednak vrací do folkloru pracovní činnost a píseň, která s tou činností byla vždycky spjata. Dneska prostě práci děláme, abychom byli živi, ale člověk si ji přece jenom spojil s písní. On ji do života začlenil s jakousi krásou. A to nám možná v dnešním životě trochu chybí. A pak je tu druhý fenomén tohoto festivalu, že se odehrává v parku. Někde to dělají na lukách, což by možná bylo ještě přirozenější, ale tento park má pro to obrovské podmínky. Mizí prostor jeviště - hlediště, čili divák je vlastně součástí toho vystoupení. On se může zapojit svým zpěvem a může si to užívat zcela jinak, než když sedí pasivně v hledišti a pozoruje dění těch ostatních na jevišti."

Letos se do Buchlovic sjelo přes třicet souborů:

"Samozřejmě většina je ze Slovácka. Vydat se s kosou přes půl republiky je spíše výjimka, ale jsou takové výjimky. I třeba ze Slovenska."

Do zpívání mužáckých sborů na nádvoří buchlovického zámku se ozývá křik pávů a sekáči si už začínají připravovat kosy:

/naklepávání kosy/ Vidím, že to je pěkně historická kosa. Jak je stará?

"To já ani nevím, to je ještě po stařéčkovi. Od té doby, co mám křoviňák, to nepoužívám. Vždycky jenom jednou za rok tady."

Jezdíte sem každý rok?

"Jasně!"

Jak dlouho už?

"Jedenáct roků vlastně. Dvanáct roků je sbor, tak od té doby."

Odkud jste?

"Z Bukovan."

Kolik vás přijelo?

"Čtrnáct a dvě ženské."

Když se všichni kosci a zpěváci konečně sešli, uvítal je Pavel Dvořan z buchlovického Folklorního studia, které celý festival organizuje:

"Já bych si dovolil představit sbory, které se zúčastnily. Poznáme tady kroje jak z Hanáčka, tak z Podluží, z Dolňácka. Z Horňácka je to málo, oni nám nepřejó, oni neumí séct. - Takže první bych vyjmenoval mužský sbor z Dambořic /výskot/. Dalším sborem jsou Dražovice. Mužáci ze Zlína, ti sú tady navrchu /výskot/. Bukovany, Vacenovice od lip, Vacenovice ne od lip /smích/. Hlahol Mysločovice /výskot/. Chlapčiska ze Spytihněvi, Ždánica /výskot/."

To byl jen zlomek souborů, které se letos do Buchlovic sjely. Byli tu i zpěváci z Dolních Dunajovic, Hluku, Moravské Nové Vsi, Vracova, z Kyjova, Olomouce a mnoha dalších míst. Všichni si na úvod zazpívali společně:

/společný zpěv sborů Pri Trenčanskej bráně/

A pak už je Pavel Dvořan "vyhnal" do zámeckého parku:

"Takže do práce a Mužský sbor z Buchlovic povede vás všechny na lúky."

A já jsem se mohla Pavla Dvořana konečně zeptat na Buchlovické kosení:

"Letošní ročník je už třináctý. Vzniklo to vlastně tak, že jsme se snažili vyprovokovat, jak se sékávalo a zpívávalo dřív při práci. Naštěstí se tato myšlenka ujala. Vynikajícím způsobem k tomu přispěly i mužské sbory, ze začátku skromněji, letos už mnohem víc. Dnes je jich tu už dvaatřicet. Takže se to pořád rozvíjí. Snažíme se, aby to byla akce otevřená jak sborům tak lidem, aby si tady užili krásy buchlovického parku."

Čím to je, že zrovna mužácké sbory zažívají takovou renesanci?

"Myslím si, že je to proto, že chlapi rádi zpívají a rádi zpívají sami sobě, pro sebe. Oni nepotřebují až tak velké obecenstvo. A když se společnost mužských sborů sejde, tak se mezi sebou cítí dobře."

A vy mezi sebou ženy nepotřebujete?

"Ženy jsou určitě potřeba k životu, ale u toho mužského zpívání to až tak potřebné není."

Čím jsou kosecké písně tak zvláštní?

"Myslím si, že je to tím, že se opravdu ti lidé tady setkávají při práci. Je tady velký prostor, každý divák, který sem přijede, si najde svou skupinu, nebo obejde několik skupin, které se mu líbí, společně si s těmi sbory zazpívá. To je myslím tím."

A má každá oblast nebo každá obec své vlastní kosecké písně, nebo jsou společné celému kraji?

"Ty písně jsou určitě specifické pro každou oblast a pro každou skupinu sborů. Určitě každý má své."

Jsou v nějakém zpěvníku, nebo tu opravdu žijí a vy si je zpíváte?

"Ve zpěvnících jsou zapsány, ale záleží na tom sboru a na tom, kdo písně vybírá pro sbor, jak dobře je umí najít, zpracovat a podat tomu sboru."

O mužáckých souborech na jihu Moravy hovoří i publicista Jiří Jilík:

"Dejme tomu od 80. let minulého století na Slovácku nastal veliký rozvoj mužských sborů. To je specifikum v jiných krajích nebývalé, byť to jsou kraje folklorně živé, jako Valašsko. To znamená, že tady vznikají sbory mužů. Jsou to chlapi, buď vinaři, ale nejenom oni, tyto sbory dokonce vznikají už i ve městech. Jsou to ale sbory folklorního zpěvu. Ti jsou hlavními aktéry zdejšího zpívání, protože to jsou muži, kteří kosí. Ale pozor, je tady také soutěž v kosení, a té se mohou účastnit i ženy. Je tady i kategorie žen. I když přece jenom kosení je taková mužská práce, ženy spíš potom pohrabovaly seno a podobně. Takže ženy tu nejsou prvkem tradičním."

Muži se ke zpěvu scházejí například v Nedakonicích. Do Buchlovic jezdí pravidelně, dokonce na koňském povoze. Roman Staufčík přiznal, že museli vyjíždět za tmy:

"O půl třetí se scházíme, ve tři hodiny vyjíždíme. Než sem přijedeme, plus nějaké ty technické pauzy, ale přijedeme pravidelně kolem té půl, tři čtvrtě na pět. Nikomu nevadí, že vstává ve dvě hodiny v noci a chystá oškvarky se vším všudy. Ale člověk dojde, sedne na ten vůz, odjíždíme a zpívá se od Nedakonic přes Boršice. Cestou nám dodávají sedmičky vína, to musíme přiznat. Dokonce i tetičky a mladší dívky v nočních košilích vyskakují po ránu, jsou před barákem, což je myslím pěkné. Je to taková romantika."

"Náš soubor čirou náhodou bude mít tento rok dvacet let, budeme slavit velkou slávu. Zároveň s Nedakoňankou /řehtání koně/. - Potvrzuje to, je to pravda. Celou dobu vlastně zpíváme na Podluží, zpíváme ve Velké nad Veličkou a všude v okolí. Máme vcelku široký repertoár a účastníme se různých mužských akcí, zpívání mužských sborů, kosení, hodového zpívání a podobně."

I Roman Staufčík z Nedakonic potvrzuje, že mužské zpívání na Moravě zažívá dobré časy:

"Po převratu se to asi rozmnožilo hodně. Nevím, čím to je, jestli manželky konečně pustily chlapy ven... Ale já si myslím, že když se partija chlapů sejde v pátek, je to nádherné. A můžu vám říct, že se na to každý těší a po tom týdnu je to takový odpočinek. Co jsme začali my, tak to bylo takové volné zpívání. Prostě partija se sešla, zazpívala si, jenomže dneska už k tomu patří i soutěživost. Vznikají nové a nové sbory, některé jsou lepší, některé jsou horší, ale to je otázka. Ta stará garnitura má určité zpívání a zveme mužské sbory z Podluží. Už se tak držíme pospolu. Každý má určitý termín, takže máme vlastně celý rok co dělat."

Jeden z nejslavnějších mužských sborů je v Kyjově. Vede ho Jura Petrů. A ani Kyjováci nemohli v Buchlovicích chybět:

"Jezdíme sem od začátku a jezdíme sem rádi, protože je to tu ohromné. Už to, že člověk musí vstávat a dojet sem. Ale Buchlovjáci sú naši kamarádi, takže my se na to vždycky celý rok těšíme."

Kosíte doma?

"Já nekosím /smích/. Kosil jsem, ale moje kosení není nijak kvalitní. Zúčastnil jsem se jenom jednou, a to zrovna pršelo. Kluci mě nechali, abych dokonce získal nějakou cenu, ale to bylo jenom tak, to bylo mimořádné. Ale o to nejde. Tady jde o to, aby se lidi setkali, aby si zazpívali, povykládali, možná i pokoštovali. Takže jde o tu atmosféru."

Tady se zpívají jenom kosecké písně, nebo si tu dáte, co vám zrovna přinese slina na jazyk?

"Ze začátku se vždycky snažíme ty kosecké, protože k tomu patří. Ale jinak samozřejmě jak nás napadne. Když to sú pěkné písničky, tak si je rádi zazpíváme. Hlavně se taky snažíme volit takové písničky, které znají aji ostatní, aby se přidali."

Do Buchlovic se pravidelně vrací i folklorní soubor z Vracova. Představí ho Pavel Petržela:

"Soubor existuje už téměř pětatřicet let. Je to parta, která dělá vyloženě autentický folklor. My jsme si hned od začátku řekli, že nebudeme dělat komerční věci, které jsou dneska moderní, módní. Všichni dělají Kopanice, Strání a Slovensko, blbnou, dělají čardáš a myslí si, že tím zboří svět. Ale to, co je obrovským odkazem tady u nás, to je potřeba uchovat, protože tím jsme jedineční. Ne tím, že budeme skákat všichni jedno a to samé. Takže my žijeme tímto způsobem už třicet pět let."

A co je ten autentický odkaz z Vracova?

"Třeba v poslední době jsme udělali zvláštní pořad, obnovu vracovské Sedlcké po sto letech. To je tanec, který se vytratil. Patřil právě taky k tomu malému cimbálu. A tím, že přišly dechové hudby a celková změna politického klimatu, kulturního a společenského, celkově i dislokace, protože se hejtmanství měnilo na okresy a podobně... Na začátku 20. století, kdy se rozpadlo mocnářství, tak v tu dobu se změnilo všechno. Všecko, co bylo spojené se starým životem, lidé dost odmítali. A z toho důvodu přišli dechoví muzikanti a ti to tam převálcovali. A to /původní/ se vytratilo, doprovod i tance, které k tomu patřily. Tak my jsme se teď pokusili o takový návrat a udělali jsme pořad Tanec zapomenutý Bohem i lidmi. To byl opravdu tanec, který se ve Vracově tančil, a dnes ho zdá jenom pár lidí, kteří jsou v tom souboru. Tak jsme ho chtěli ukázat a chtěli bychom to lidi naučit. Nabídli jsme, že uděláme i takový taneční kurs. Třeba se k tomu někdo bude znát a Vracovjáci se budou chtít vrátit v čase."

Pavel Petržela s sebou do Buchlovic přivezl i přenosný cimbálek:

"To je tedy vlastní výroba. Já jsem si to vlastně vyrobil proto, že ve Vracově tento cimbálek hrával a doprovázel zvlášť při takových akcích, jako je dneska kosení. Vracovjané s ním jezdili do Strážnice na polní práce. Syn prvního cimbalisty na Kyjovsku Bernarda Raisigla Franta se oženil do Vracova, dělal tam truhlářského mistra a mimo jiné se otce naučil hrát na cimbál. V 19. století ten malý cimbál ve Vracově fungoval, v závěru 19. století se bez něho neobešla žádná akce venku. Tenkrát nebyly rádia a televize a podobně, nepustili si magnetofon, aby si při práci, při kosení nebo okopávání trošku něco zahráli. Takže on jim u toho hrál a zpíval, když měli pauzu, tak si aj potancovali..."

Nerozladí se vám při kosení? Je tady vlhko...

"To víte, že ano. Je to celodřevěné, on si svou vlhkost vezme, to už k tomu ale patří. Trošku se posunuje, i trošku rozhodí, ale ti zpěváci mu to odpustí, protože jsou na něj zvyklí a protože vědí, že je to jenom dřevěný nástroj. Ke zpěvu je to ale opravdu ideální věc."

/ukázka hry na cimbálek/

Na buchlovských lúkách zatím proběhla soutěž v kosení a kolem desáté hodiny je pokoseno. Sekáči dopili poslední skleničku a chystají se na cestu domů.

A náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Loučí se s vámi Milena Štráfeldová. Za měsíc zase na slyšenou.

/Pozn: Celý pořad doprovázejí autentické nahrávky koseckých písní z Buchlovického kosení v r. 2008/

Foto: autorka