Folklor nezanikne, dokud budou lidé komunikovat, říká etnolog Petr Janeček

pomlazka1.jpg

Po měsíci se opět vracíme s dalším dílem našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Ze studia Radia Praha Vás vítá Milena Štráfeldová. K tomu dnešnímu mne inspirovala výstava Folklor party, která právě probíhá v Českém centru v Praze. Uvádí ji výmluvný exponát - jakýsi oblouk, který vznikl ze součástí tradičního slováckého kroje a moderního streetwearového oblečení současných mladých lidí. To samozřejmě vyvolává řadu otázek. Jakou roli má lidová kultura v dnešním světě? Je folklor dosud živý, nebo je to jen jakási hýčkaná kulturní konzerva? Zeptala jsem ředitele Národopisného oddělení Národního muzea v Praze etnologa Petra Janečka:

Tady, na tomto místě, by se asi měl folklor chránit v té nejtradičnější podobě. Je to tak? - Dostaneme se totiž k tomu druhému životu folkloru, co vlastně folklor znamená v dnešní době, jestli vůbec má čím oslovit moderního člověka a zdá má dnes vůbec nějaké místo. Jak je to tedy s tím tradičním uchováním folkloru?

"Národopisné muzeum bylo založeno v roce 1895 po velké Národopisné výstavě českoslovanské. Ta měla za úkol jednak lidovou kulturu popularizovat, ale především ji nějakým způsobem uchovat. Je to instituce muzejní, takže tady shromažďujeme ty nejstarší záznamy o lidové kultuře českých zemí, které máme k dispozici. A prostřednictvím muzejní expozice je prezentujeme veřejnosti. Tady představujeme tu tradiční část folkloru, ne to, co můžeme vidět na folklorních festivalech, na pódiích."

Já vás přeruším. Je už to, co vidíme právě na festivalech, posun?

"Určitě, my etnologové tomu říkáme folklorismus. To znamená druhý, sekundární život folkloru. Lidé si prostě z lidové kultury berou něco, co je zaujme, a nějakým způsobem to umělecky zpracují a prezentují. Buďto pódiově a divadelně, nebo jako způsob trávení volného času a jako zábavu."

A je tedy vůbec nějaká kanonická verze folkloru nebo lidové kultury?

"Určitě není. I to, co prezentujeme tady, v naší muzejní expozici v Musaionu, není ta pravá tradiční lidová kultura. Je to naše interpretace toho, jak tradiční lidová kultura vypadala, na základě našich dnešních vědeckých znalostí. Ale expozice v 60. letech vypadala úplně jinak, jinak vypadala ve 30. letech a jinak vypadala na začátku 20. století. Představa o tradiční lidové kultuře se neustále vyvíjí. A stejně jako není jedna historie a jeden výklad historie, tak není ani jediný výklad lidové kultury. Za takových dvacet, třicet, padesát let se na lidovou kulturu můžeme dívat úplně jinak."

Co z ní zůstane jako ten základ? Co vy vnímáte jako něco, s čím už nelze pohnout?

"Velká část té materiální kultury v prvotním slova dnes už zanikla. Máme velké množství sbírkových trojrozměrných předmětů, může to být lidový oděv, textil, kroje, mohou to být řemeslné nástroje, keramika, lidové umění a podobné věci. A tyto věci už dnes nežijí v tom původním kontextu, plní nějakou druhotnou funkci. Kroje jsou dnes už spíš pódiová záležitost nebo jsou spjaty se sváteční stránkou dnešního života. Takže drtivá většina materiálních artefaktů už neplní tu původní funkci. Na rozdíl od toho ta nemateriální, nehmotná část folkloru nebo lidové kultury žije pořád. Pořád se zpívají lidové písně, nejenom v inscenovaných situacích, ale i v autentických, někde v hospodě nebo ve vinném sklípku. Podobně se pořád vypráví slovesný folklor, anekdoty, humorné příběhy, pověsti. Takže na rozdíl od materiální části lidové kultury ta nehmotná podle mého názoru žije daleko aktivněji."

Kdy podle vás vůbec začal ten "druhý život" folkloru? Bylo to za Sušila a Bartoše, za Janáčka nebo za Uprky?

"Já myslím, že to bylo už daleko dřív. Už ve středověku mnozí šlechtici a příslušníci elitní kultury chodili na karnevaly nebo masopusty v našem prostředí a účastnili se lidového života. Lidé žijící ve městech a elity se vždycky snažili lidovou kulturu nějak uchopit. Ale masový zájem opravdu souvisí až s přelomem 18. a 19. století a hlavně s tím, co nazýváme národní obrození. Začátek 19. století vlastně znamená objevení lidu a lidové kultury."

Tehdy ale byla opravdu ještě živá. Ti lidé tak skutečně žili. Kdy ale nastal ten zlom, kdy už šlo o zachycení něčeho, co uniká?

"To je takový věčný stereotyp. Etnografové nebo národopisci pořád tvrdí, že lidová kultura zaniká, mizí, a pokud nezachráníme ty poslední zbytky, už zanikne. To už říkali první sběratelé lidových písní, říkal to už Karel Jaromír Erben. Pak to říkala generace 20. a 30. let, pak se to začalo říkat po 2. světové válce. To je individuální. Lidová kultura nezanikne podle mne nikdy. Zaniknou některé její formy, které jsou dobově specifické. Proto je musíme nasbírat, abychom o nich měli nějaký doklad. Ale vyvinou se formy nové. Třeba v případě slovesného folkloru pohádky v přirozeném prostředí skutečně zanikly. Z pohádek se dnes stal literární žánr určený převážně pro děti. Ale objevily se formy nové, třeba anekdoty a vtipy, které se v 19 století, jak víme, na vesnici nevyprávěly. Nebo městské legendy a nové formy folkloru. Takže lidová kultura žije pořád dál a transformuje se. Otázka je, jestli vůbec existuje nějaká lidová kultura jako celek, protože ty formy se někdy mění tak výrazně, že už bychom je asi do lidové kultury nezařadili."

Dá se ještě říct, že folklor je vázaný na vesnici?

"Já myslím, že spojování lidové kultury jenom s vesnicí je velký omyl. Já bych lidovou kulturu definoval jako kulturu neelitních vrstev nebo jako každodenní, všednodenní kulturu. Lidé vlastně už za raného novověku žili spíše ve městech. Venkov měl určitě svébytné prvky kultury, ale lidová kultura jako celek se vlastně týká všech neškolených, tradičních, každodenních aktivit. Určitě existuje městský folklor, existoval už v 19. století, nějaké staropražské písničky. Problém je, že městský folklor nikoho nezajímal. První větší sběry městského folkloru máme vlastně až z 20. a 30. let 20. století. Jak vypadal městský folklor třeba v roce 1880, o tom se můžeme jenom dohadovat. Je samozřejmě pravda, že plno folklorních projevů bylo na vesnici rozšířenějších v té době. Ale dnes už s tím můžeme polemizovat, co se týče třeba slovesného folkloru. Třeba anekdoty, vtipy a vůbec lidová slovesnost žije dnes spíš ve městech, než na venkově."

Jak je to s tou dobou nejsoučasnější? V jaké podobě dnes vlastně folklor přežívá?

"Těžko říct, je těžké vůbec folklor definovat. Folklor je vlastně slovo přejaté z angličtiny. My jsme ho paradoxně přejali z ruštiny až v 50. letech. U nás se vždycky používal termín lidová slovesnost nebo ústní slovesnost. Folklor v nejširším slova smyslu znamená vědění lidu, znalosti lidu. V dnešní době je těžké uchopit, co vlastně folklor je a co není. Já bych folklor definoval dvěma základními ukazateli. Jednak je to věc, která je tradiční, ale ne v tom smyslu, že ji tradují třeba tři nebo čtyři generace, desítky nebo dokonce stovky let. Ta se prostě traduje mezi lidmi bez přítomnosti nějaké institucionalizace. Není to nijak písemně kodifikováno..."

Abychom se přiblížili k reálu, o co mi jde. Na Uherskohradišťsku probíhají hody. Přijede tam místní podnikatel oblečený do kroje, který na poslední chvíli svým supermoderním mobilem vyřídí nějaké obchodní hovory. Pak ho vypne a sedne si k cimbálu a tři hody hraje, popíjí, veselí se a zpívá. A pak si zase zapne ten svůj mobil. Je to schizoidní situace. Jakou roli vlastně v tu chvíli folklor hraje?

"Pokud tato situace nastává relativně pravidelně, že se do toho kroje obléká třeba jednou za týden nebo za měsíc, tak bych to jako jistou formu folkloru viděl. Lidé v 19. století kroje také nenosili, nosili je jenom do kostela nebo na nějaké sváteční příležitosti. To byla výjimečná věc. Jistá výjimečnost k folkloru patří. A u toho podnikatele, pokud se s tím skutečně nějakým způsobem ztotožňuje, a není to nějaká jednorázová záležitost, kdy se chce před někým prezentovat jako milovník folkloru, což je v našich podmínkách asi velmi časté, bych to jako jistý svébytný druh folkloru viděl."

Vy jste mluvil o tom, že folklor existuje tam, kde to nemá institucionální bázi. Dnes ale folklor existuje jenom díky této institucionální bázi. Nebýt různých festivalů, nebýt souborů, nebýt toho, že se někdo stará o to, aby se ti lidé mohli sejít, obléknout se do krojů, zazpívat, zatancovat a dejme tomu se u toho ještě nechat nafilmovat, tak už folklor vlastně nežije. Nebo ano?

"Jsou určité prvky, které žijí bez této institucionalizace. Třeba právě ty anekdoty, vtipy. Myslím, že i část písňového folkloru žije takto amatérsky, každodenně. Ale ta institucionalizace je nutná k zachování tradice. Bylo tomu tak vždycky. Už v 19. století, od Národopisné výstavy v r. 1895, byly snahy toto prezentovat v rámci nějakých institucí. To bych ale nazýval spíš folklorismem."

My se vlastně pořád motáme v takovém kruhu, teď nemyslím v tomto rozhovoru, ale obecně v otázce, kam až jít s udržováním tradic. Já jsem byla svědkem řady sporů na nejrůznějších festivalech, například na Buchlovickém kosení, kde se do sebe pouštějí tradicionalisté, co by nepřipustili, aby ženská vzala kosu do ruky, protože na kosení je pouze od toho, aby mazala chleby sádlem a nalévala mužským slivovici. A vedle jsou ti, kteří říkají, že proto, aby folklor žil a aby to nebyla konzerva, musí do sebe převzít nějaké prvky současnosti. Kam až tento spor může vést? A sledujete ho i vy etnologové?

"Já, abych se přiznal, jsem spíš takovým pozorovatelem zpovzdálí. Osobně si myslím, že by měla vždycky být nějaká pluralita názorů. Z čistě odborného pohledu jsou tyhle aktivity folklorismem, ať už přesně kopírují písně nebo aktivity našich předků, nebo je nějakým způsobem upravují a modernizují. To je jedno, je to prostě napodobení, není to běžná každodenní činnost těch lidí. Ale z čistě osobního hlediska bych se k jisté modernizaci přiklonil. Lidová kultura nebyla statická. To, co si představujeme pod pojmem tradiční lidové kultury, bohatě zdobené kroje, určitý typ písní atd., to vlastně není žádná archaická tradiční lidová kultura, ale spíš následek industrializace. Lidé si ty krásné bohatě zdobené kroje mohli dovolit teprve v okamžiku, kdy začala manufakturní a strojová výroba a látky, hlavně ty barevné a bohatě zdobené, byly běžně dostupné pro větší vrstvy obyvatel. Ještě na začátku 18. století bychom se s kroji tohoto typu nesetkali. Samozřejmě byly nějaké prvky, které jsou archaické, a ty kroje je odrážely, ale pokud to dovedeme do extrému, tak takhle prezentovaná tradiční lidová kultura je spíš následek industrializace a je to jakási poslední křeč lidové kultury. Tehdy se vzhlížela v barevnosti, v bohaté košaté formě, aby pak zanikla."

A čeho křečí je skutečnost, že nastává boom folkloru nebo folklorismu? Přibývá festivalů, lidé na ně jezdí, bivakují na loukách ve Strážnici nebo v Rožnově...

"To je strašně pozitivní věc. Po roce 1989 se chvilku ukazovalo, že folklor zanikne nebo nebude tak atraktivní. Zvláště pro děti a mladé lidi. Nakonec se ale ukazuje, a souvisí to asi s globalizací, která ničí lokální kulturní rozdíly, že si lidé k tomu opravdu nacházejí cestu. Mně se na tom líbí ta pluralita, že mnoho mladých lidí dnes poslouchá komerční západní elektronickou nebo rockovou, pak ale pro ně není problém to cédéčko s rockovou hudbou vypnout a jít třeba na folklorní festival a zazpívat si tradiční lidové písničky. Tyhle věci by měly existovat vedle sebe. Asi by nebyl dobrý nějaký purismus, bojovat proti globalizačním vlivům, které tady jsou a se kterými nemůžeme nic dělat. Ale renesance zájmu o folklor je zajímavá. Je to myslím v posledních letech a ukazuje to, že lidé opravdu hledají nějakým způsobem své kořeny a že je to důležité."

Ten boom folkloru všechny překvapuje, od etnologů po vedoucí souborů, kteří skutečně měli obavy, že folklor po r. 1989 zanikne. Pár jich skutečně zaniklo, ale mnohonásobně víc jich zase v poslední době vzniklo....

"Já myslím, že to souvisí obecně s nějakým širším procesem, který se netýká jenom folkloru, ale hledání identity a vztahu k naší krajině a zemi. Hledání kořenů má prostě různou podobu a mnoho lidí osloví folklor, což je dobře."

Nejen že nastal boom festivalů a řekněme různých folklorních souborů, kapel a sdružení. Ale i v místech, kde padesát let nevynášeli smrtku, někde na kraji Prahy, přijdou najednou lidé sami s tím, že si ušijou Moravu z pytlů, a pak ji jdou s dětmi spálit a hodit do řeky. O čem tohle svědčí?

"Je to touha po nějaké tradici. Ta tradice je sice z velké části vykonstruovaná, na tom místě nic takového třeba nebylo, je to ale vztah k místu. Lidé potřebují nějakým způsobem spojit tu komunitu. A také není problém najít nějaký obyčej prakticky kdekoliv. Pokud nemáme doklady o nějakém folklorním zvyku nebo zpěvním či slovesném repertoáru, tak vždycky můžeme v nějaké staré kronice najít zmínku, že se něco podobného provádělo, a můžeme to oživit. Takové aktivity vítám a myslím, že jich bude v souvislosti s globalizací pořád přibývat."

A sledujete je vy jako muzejníci a etnologové? Zaznamenáváte i tento nejsoučasnější druh lidové kultury?

"Jako muzeum jsme historická instituce. Naším úkolem je zachytit spíš ty historické doklady lidové kultury. To znamená, že ty nové formy dokumentujeme, není na ně ale kladen největší důraz. Ten klademe na historické věci, protože pokud lidé vynášejí smrtku každý rok, tak je nějaká šance, že to bude pokračovat a že to můžeme dokumentovat. Pokud je to ale nějaká věc, jako zapomenuté řemeslo, které už nikdo neprovozuje, tak ty předměty a znalosti s nimi spojené prostě zmizí. Takže naše priorita je zachovávat spíš minulost a současnost necháváme spíš našim následovníkům. Nás je taky málo, takže všechno nestíháme. Ale dokumentace soudobé folklorní tvorby je spíš záležitost odborníků z vysokých škol a Akademie věd. Ti opravdu jezdí do terénu a dokumentují tyto věci."

Zanikne folklor?

"Já myslím, že nikdy. Folklor je antropologická univerzálie, nacházíme ho ve všech známých lidských kulturách a společnostech. Všechny společnost mají, měly a budou mít nějaký folklor. Dokud budou lidé komunikovat, jako komunikovali tisíce let, tak bude existovat i folklor."


I dnešní díl našeho cyklu Ach synku, synku končí. Kromě současného ředitele Národopisného oddělení Národního muzea v Praze Petra Janečka jste v něm slyšeli písničky skupiny Čechomor z jejího alba Co se stalo nové. Loučí se Milena Štráfeldová. Za měsíc opět na slyšenou.