Kostel svatých Cyrila a Metoděje, 18. června 1942 aneb O těch, kteří se nevzdali
Letos uplynulo 65 let od konce II. světové války. My se tentokrát zastavíme u nejvýraznějšího činu československého odboje - atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Zajímat nás budou osudy parašutistů ukrytých v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Nedávno v ní byla otevřena nová expozice Národního památníku hrdinů heydrichiády, jedním z jejích autorů je Michal Burian z Vojenského historického ústavu.Vyprávění o událostech 18. června 1942 začínáme pár kroků od kostela.
"Každopádně určitě neviděli ten čilý dopravní ruch, který tady kolem nás panuje, protože za protektorátu byl naprostý nedostatek benzínu a pohonných hmot vůbec. Takže automobilový provoz byl zcela minimální, samozřejmě bylo v té době i nesrovnatelně méně majitelů vozů, než je dnes. Každopádně pokud by vyšli z podloubí, ve kterém stojíme, tak by viděli velmi podobný pohled na Vltavu, jako máme dnes, byť v místě, kde dnes stojí Tančící dům, byla ještě původní zástavba, která později padla za oběť v únoru 1945 americkému náletu na Prahu."
Přesuneme se teď ke kostelu. My se tam dostaneme jednoduše, jak se tam ale dostávali parašutisté? Proč se ukryli právě v kostele a jak se tam dostali?
Jak na ten kostel přišli?
"Na ten kostel přišli díky rozsáhlé pomoci, které se jim dostávalo od začátku, už od seskoku výsadku Anthropoid v noci na 29. prosince 1941, který tvořili Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem. Ti, kteří v květnu uskutečnili onen úspěšný atentát na Heydricha. Od té doby se jim dostávalo obrovské pomoci domácího odboje. V podstatě náhodou, protože navigátor letounu, kterým letěli, udělal chybu a zaměnil Prahu za Plzeň, tak nebyli vysazeni poblíž Plzně, jak mělo původně být, ale seskočili u Nehvizd u Prahy a díky tomu se nakontaktovali na sokolskou odbojovou organizaci a sokolové poskytli parašutistům pomoc, se kterou ani nemohli počítat. Postarali se o ně opravdu se vším všudy od celé řady ilegálních bytů, které jim v Praze poskytli, přes oblečení, potravinové lístky, zdravotnickou pomoc atd. Pro úspěch operace Anthropoid bylo klíčové, že sokolové se k postavě Heydricha stavěli úplně stejně jako naši parašutisté z Velké Británie. I pro ně to byla otázka starozákonního ´oko za oko - zub za zub´ a i sokolové brali atentát na Heydricha jako pomstu za popravené sokolské funkcionáře, které nechal Heydrich popravit po svém nástupu v září 1941."
"Spolupracovníci parašutistů se snažili najít nějaká místa, kde by se tito naši vojáci mohli ukrýt. Jedním z těch, který byl pověřen najít takovéto místo, byl Petr Fafek, který pracoval v Lize proti tuberkulóze. V této organizaci byl také Jan Sonnevend, předseda sboru starších. A ten pan Fafek se na něj obrátil, jestli by naše církev nemohla pomoci, byla to jako národní věc, ukrýt policejně nehlášené osoby. Jan Sonnevend se obrátil na otce Vladimíra Petřka, který tady byl duchovním, a společně přišli na to, že by tito parašutisté mohli být ukryti zde v kryptě. Po vojenské akci na Heydricha 27. května opět navštívil spolupracovník parašutistů Zelenka-Hajský doktora Petřka a Jana Sonnevenda a už konkretizovali plán, jak sem budou parašutisté přicházet. Takže už koncem května sem dorazili první parašutisté. Hlavní zodpovědnost měl otec Vladimír Petřek. On je všechny přijímal, nosil jim potravu, zásoboval je tiskem, zprostředkovával jejich kontakty s dalšími jejich spolupracovníky, odvedl například Jana Kubiše, který byl zraněn, k očnímu lékaři a dlouho s nimi rozmlouval. Až později se o úkrytu dozvěděl děkan a představený katedrálního chrámu Václav Čikl a potom ještě kostelník Ornest. Je to paradoxní, ale biskup Gorazd, který byl biskupem české pravoslavné církve, se o tomto úkrytu dozvídá až poslední, až po vypálení Lidic."
V kostele se parašutisté ukrývali asi dvacet dní. Během nich zemřel Heydrich a okupanti rozpoutali v protektorátu peklo, jehož symbolem se stalo vyhlazení Lidic. Praha byla v podstatě uzavřeným městem, probíhaly domovní prohlídky, jedno z nařízení dokonce říkalo, že pokud zemře muž ve věku 25 - 40 let, tak bez povolení nesmí být pohřben. Přes to všechno nebyli Němci schopní najít jedinou stopu. A sedm mužů v chrámu stále čekalo. Oproti rozkazu jen sedm. Tím osmým měl být člen výsadku Out Distance Karel Čurda, který neuposlechl rozkaz a odjel z Prahy do jižních Čech za rodinou. Právě on pak gestapu nahlásil, že ví, kdo provedl atentát a udal spolupracovníky parašutistů. Mezi nimi i rodinu Moravcových, připomněl Michal Burian.
18. června okolo čtvrté hodiny ráno obklíčilo chrám svatých Cyrila a Metoděje okolo 800 mužů z SS a gestapa. Přesuňme se teď spolu s Michalem Burianem do kostela a pokusme se alespoň částečně popsat události, ke kterým došlo.
"Němci uzavřeli tzv. vnitřní a vnější okruh. Vnější okruh tvořily všechny okolní ulice a šel až k řece Vltavě, kde byly uzavřeny všechny kanalizační propusti, které směřovaly do Vltavy, protože Němci se obávali, že by parašutisté mohli uprchnout kanalizačním systémem.
Když přišli Němci, kolik jich bylo?
"Celkem jich bylo necelých 800 na těch sedm parašutistů bránících kostel. Do kostela samozřejmě postupovali v malých skupinkách. Ta první skupina, která se dostala na to místo, kde stojíme, tak byla krátce po svém vstupu do kostela zasažena palbou Adolfa Opálky, který se v té chvíli nacházel na ochozu kostela. Ty průchody na ochozu se staly posledním úkrytem parašutistů, kteří bránili kůr, protože ve chvíli, kdy se rozhořel boj, tak z protější školy rozstříleli Němci kulomety okna kostela a stříleli i na kůr."
"Ten boj nebyl nijak dlouhý, popravdě řečeno, údaje se poněkud rozcházejí, ale většinou se uvádí, že zhruba do čtyřiceti minut. Parašutisté, kteří bránili kůr, byli raněni na mnoha místech, střepinami granátů, úlomky zdí...všichni utrpěli velmi těžká zranění. Z těch tří Adolf Opálka nakonec s těžkými zraněními ukončil svůj život ranou ze své pistole. Bublík se pokusil o totéž, ale Němcům padl do rukou ještě krátce před smrtí, zemřel až při převozu do nemocnice. Jediný ze sedmi parašutistů, kteří se zde skrývali, Jan Kubiš, byl tak těžce zraněný z toho boje, že nemohl ani spáchat sebevraždu, ten padl do rukou Němců živý, ale rovněž zemřel při převozu do nemocnice."
My teď vcházíme po schodech na kůr, kudy předpokládám chodili i parašutisté...
"Přímo po těchto schodech stoupali každý den parašutisté, když se střídali na stráži a hlídali okolí kostela. Teď už jsme nahoře, a když se podíváme na zábradlí, tak v něm jsou dodneška patrné stopy po boji, po německých kulkách. Další stopy jsou třeba támhle pod oknem na lavici, která je taky z toho původního mobiliáře. A pokud se potom podíváme ještě dál na ochoz, tak tam v podlaze dodnes jsou zásahy po ručních granátech, které Němci na kůr a ochoz házeli. Jak tady vidíme tu řadu židlí a pultíků na partitury, tak to byly všechno ty věci, které parašutisté naházeli na schodiště vedoucí na kůr, aby Němcům zatarasili alespoň v prvních okamžicích boje přístup."
Kudy se Němci pak dostávali do krypty a jak jim vůbec došlo, že je zde krypta?
"Němci neměli vlastně ani přesné údaje, kolik parašutistů se zde skrývá, nicméně ve chvíli, kdy dobyli kůr a odnášeli raněné, tak zjistili, že je v kostele víc oblečení, než kolik zde našli mužů, a tak velice záhy zjistili, že je zde krypta. Poblíž hlavního vchodu do kostela se nachází malý otvor v podlaze, který byl v té době jediným místem, kterým se dalo vstoupit do krypty. Bylo to místo, které používali parašutisté. Je to zhruba třicetkrát čtyřicet centimetrů velký otvor v podlaze kostela. Němci kryt oddělali, nejdřív zkusili dolů hodit ruční granát, když se nic nestalo, tak jeden z příslušníků SS se pokusil sešplhat, ale sotva byl v ústí otvoru, tak byl okamžitě zasažen výstřely z pistolí zbylých tří parašutistů, kteří se ukrývali dole. V té chvíli se rozpoutal boj o kryptu, který byl dlouhý a komplikovaný, protože Němci se snažili získat parašutisty živé, to byla pro ně ´velmi cenná trofej´. A když tady stojíme u tohoto otvoru, tak toto je ten otvor, kterým v první fázi Němci vyzývali parašutisty, aby se vzdali."
Takové to Čurdovo volání ´Vzdejte se, nic se vám nestane!´?
"Ano, to probíhalo přesně na tomto místě. Tady Čurda volal dolů na své bývalé kamarády a vyzýval je, aby se vzdali, že se jim nic nestane."
"Za prvé ho poznat mohli a za druhé ho poznali určitě, protože se jim sám představil. On řekl: ´To jsem já, Karel Čurda, mě se taky nic nestalo.´ V té chvíli pochopili, že se stali obětí zrady, a i na další naléhání, které jim adresovali Němci, byla jejich odpověď jasná: ´Jsme Češi, nevzdáme se nikdy.´“
Čurda tedy nezabral, použili ještě někoho jako vyzyvatele k tomu, aby se parašutisté vzdali?
"Použili zdejšího faráře Vladimíra Petřka, který ovšem pouze interpretoval to, co mu řekli a dolů zavolal: ´Říkají mi tady, abyste se vzdali, že se vám prý nic nestane.´ Další, kdo je měl vyzvat, aby se vzdali, byl Aťa Moravec, který to ale odmítl a nakonec ty výzvy byly už pouze ze strany Němců. Navíc se ukázalo poměrně záhy, že parašutisté nejsou ochotní se vzdát za žádnou cenu."
Teď se za námi zaklaply dveře, my stojíme v kryptě, kam vniká světlo jen takovým úzkým průzorem u ulice a jde vidět, že tady musela být skoro úplná tma...
"Musíme si uvědomit, že ty dveře, co za námi zaklaply, tak tady v té době nebyly. Průchod, kterým jsme prošli, byla zhruba tři metry silná zeď a opravdu jediný vstup světla i vzduchu sem byl oním malým okénkem u stropu krypty. V tomto prostředí přežívat těch dvacet dní, to muselo být naprosto strašné.“
„To je právě to nejhorší, oni tady opravdu těch dvacet dní čekali na naději na záchranu nebo na smrt. Je pravdou, že dneska už víme, že parašutisté netrávili veškerý čas tady, že minimálně někteří z nich čas od času kostel opouštěli a cestovali po Praze.
Když jsme ve Vojenském historickém ústavu dělali výstavu Atentát - operace Anthropoid v roce 2002, tak jsme poprvé vystavili i oblečení, které se dochovalo v našich sbírkách, které na sobě měli v okamžiku smrti parašutisté. Potom, co Němci dobyli kostel, tak velkou část věcí, kterou zde nalezli, tak shromáždili na gestapu a předpokládali, že po válce zde v Praze vybudují velké kriminalistické muzeum a právě pátrání po atentátnících mělo být jednou ze základních částí muzea. Proto spoustu těch věcí schovávali.“
„Dochoval se poměrně rozsáhlý soubor předmětů, jsou to předměty běžného denního použití - kartáček na zuby, holení, hodinky, dokonce i šitíčko a řada dalších věcí.“
Oni se tady holili?
Jak už jsem říkal, pokud někdo z nich třeba odsud i odcházel nebo pokud předpokládali, že z hodiny na hodinu může nastat ten okamžik, kdy budou opouštět kostel, tak samozřejmě pokud by odsud odešli zarostlí a špinaví, tak asi by okamžitě vzbudili velké podezření. Asi to určitě nebylo tak, že by se tady pravidelně každý den všichni holili, ale to holení tady měli a bylo to právě z těchto důvodů, aby svým zevnějškem nezpůsobili své okamžité zatčení, potom co by vyšli ven z kostela."
Jozef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý, kteří byli ukryti kryptě, původně doufali, že Němci nezjistí, že je v kostele ještě někdo další. Jak už bylo řečeno dříve, tato naděje ale brzy vzala za své.
To byli přece čeští hasiči...
„To byli čeští hasiči, ale nemůžeme to obecně vztáhnout na české hasiče, ta vlastní akce a snaha o vytažení žebříku byla iniciativou jednotlivců nikoli hasičů jako celku. Ve chvíli, kdy Němci zjistili, že voda v kryptě nestoupá tak rychle, jak by si představovali, tak se začali obávat, že odsud může vést cesta do kanalizačního systému a že by odsud mohli parašutisté uprchnout, tak začali vodu zase čerpat zpátky a mezitím se připravovalo zásahové komando, které mělo do krypty proniknout hlavním vchodem před oltářem.“
„Je to místo, kterým se parašutisté pokoušeli prokopat do kanalizace, vede směrem ke kanalizaci a opravdu se tehdy snažili prorazit si poslední cestu, ale jak vidíte, ta zeď je natolik silná, že se jim to během té krátké chvíle nemohlo podařit.“
Jak dlouho boj trval, než se to parašutisté rozhodli sami ukončit?
„Celkem trval ten boj asi čtyři hodiny, což je opravdu značný časový úsek. Němci stále doufali, že se jim podaří získat alespoň někoho živého. Nicméně ta intenzita bojů a snaha parašutistů odvrátit útoky Němců, jim musely dávat na vcelku jasně na srozuměnou, že parašutisté jsou rozhodnuti bojovat do posledního náboje. Tak se tomu také ve skutečnosti stalo. V tu chvíli, kdy Němci odpálili desku, ten hlavní přístup do krypty, tak všichni zbylí parašutisté zde v kryptě použili svou zbraň a případně jed a ukončili svůj život. Obětovali se pro věc, za kterou šli bojovat, pro budoucnost Československé republiky."
"Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů, presidentem a vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských.
Tak přísaháme!"
