Krajané
Na řadě je krajanská rubrika ve které Zdeňka Kuchyňová představí pozoruhodnou ženu. Jana Valová se vrátila po třiceti letech z Austrálie a pustila se do chovu španělských koní. Nahlédneme do zajímavé knihy, která mapuje osudy brazilského prezidenta českého původu a prolistujeme staročeský kalendář, který opět vydává měsíčník Český dialog.
Původně jsem se jela do malé východočeské vesničky Češov podívat se na unikátní chov španělských koní. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jejich majitelka Jana Valová, žila třicet let v Austrálii, po revoluci se vrátila zpět a odvážně se pustila do chovu koní. Když jsem slyšela její vyprávění, hned jsem sáhla po mikrofonu, abych se s vámi podělila o zajímavý lidský osud.
Jaké byly ty začátky?
"Začátky nebyly jednoduché, uměla jsem anglicky počítat do tří a čtyři už byl velký problém. Když jsme se nastěhovali do tzv. hostelu a před tím nám Australané ukazovali různé filmy, tak jsme si říkali, že je pravda akorát ta červená zem. Když se ta řeč neumí, tak to je docela dost velký problém. Tak jsem nastoupila do továrny, kde jsem testovala televize. Tam jsem byla dva roky. Naučila jsem se anglicky a pak jsem se přihlásila na laboratorního asistenta a tam jsem nastoupila, je to docela legračí říct, ale protože jsem uměla zabít slepici. "
Paní Valová pocházela totiž ze statku. A jak říká, i když ještě neuměla perfektně anglicky, rozhodly další dovednosti. Později vystudovala nástavbu na mikrobiologii a začala při práci pěstovat na malé dvouhektarové farmě ekologickou zeleninu. A právě při její rozvážce objevila stáj se španělskými koňmi. A tehdy si říkala, možná jednou až děti vystudují tak si toho koníčka pořídím. Ke koním měla totiž vztah odjakživa, neboť je měli doma na statku.
"Můj otec kupoval vždycky ty koně, kterým lidi ubližovali. On je vždycky přivedl domů, dal do pořádku a většinou je dával do jízdárny, které byly za mých dětských let - Turnov a Liberec. Tam jsme většinou prodávali naše koně. A když už jsem začínala trošičku jezdit, tak se stalo, že nám koně odebrali a všechno vzali a můj otec šel do Jáchymova na šest let. Když jsem se potom dostala na zemědělskou školu, tak byl docela problém někde jezdit na koni. No a pak jsem se k tomu nedostala, až jsem měla svoje koně."
"Byla jsem tu 6x. Nemohla jsem stále pochopit, jestli to je správné rozhodnutí, ale pak jsem si říkala, že ten statek nenechám spadnout, že ho dám dohromady. Jsem tady deset let a říkají, že to je ta kritická doba. Já jsem se do Austrálie schválně nevracela, protože když bych se tam vracela častěji, tak tady to nedodělám. Byla jsem loni poprvé, protože se mě narodil můj vnuk. Pět let tady se mnou byla moje dcera. Říkala, že to byla její nejlepší životní zkušenost, protože jsem tady začínali podnikat. Měla přítele z Nového Zélandu, on sem rád jezdil, Praha se mu líbí a má všechno v České republice procestované, ale co se týče zaměstnání a pozice, moje děcka by to tady měly velice složité. Dcera je architektka, syn strojní inženýr a tak se tedy vrátili zpátky. Můj syn velice těžko snášel zimu. Byl tu dva roky, ale jak přišla zima a není slunce, ten to psychicky nemohl vydržet."
Právě děti pomáhaly rozjet chov koní i obchod, který koně vlastně živí. Dnes je v Češově šest koní. Jana Valová by jich chtěla víc, ale chov je poměrně nákladný. První klisnu ze našla ve Španělsku, kde sjezdila na 10 stájí.
"Já jsem ji koupila od Barcelony ze stáje pana Pancrease. Držela jsem se pravidla, že prázdná klisna se nekupuje a že jí musí být minimálně šest let a že musí mít to hříbě pod sebou, aby mě nikdo neukazoval: "Ano, to bylo její hříbě". Tím pádem jsem museli dlouho jezdit, než jsem splnili tyto podmínky."
Španělští koně jsou předurčeni k drezúře a jak jsem zjistila v nově postavené jízdárně, při tréninku jim vyhrává španělská hudba. Další zajímavostí těchto koní je, že mají tvrdá kopyta a nemusí se proto kovat. Koně si chválí i jejich jezdec Roman Kmínek.
"Oni jsou hrozně chytrý, takže se rychle učí dobrý věci, ale i špatný věci. Když slyší tu hudbu, tak se ještě víc předvádí."
Jana Valová, si nemůže svého jezdce, který má několik výborných umístění ze závodů, vynachválit. Jak říká, před ním tu měla už 20 lidí, ale stále to nebylo ono.
"Vidím toho člověka, jak vysedá na koně, a už vidím, je všechno špatně. Španělský kůň potřebuje srdce a teplého člověka. A ten španělský kůň to musí cítit od vás."
Jana Valová nabízí potěšení z těchto krásných koní i dalším lidem. Vždy 24. srpna pořádá jejich přehlídku, nabízí občerstvení a temperamentní španělskou hudbu.
A ještě několik drobných informací:
Novou předsedkyní krajanské komise Senátu České republiky bude v příštích dvou letech členka klubu Nezávislých senátorů Jitka Seitlová. Jak uvedla krátce po svém zvolení, za nejdůležitější teď považuje přípravu nového volebního systému krajanů v zahraničí.
Ivan Brož, jeden z našich nejplodnějších autorů literatury faktu, vydal v těchto dnech knihu o osudech brazilského prezidenta Kubitschka. Už podle jména je zřejmé, že se jedná o potomka českých přistěhovalců. Publikace Kubitschek aneb Drama života a záhadné smrti prezidenta Brazílie českého původu vydává nakladatelství Reti ze Šternberka na Olomoucku. Publikace s řadou dobových fotografií a dokumentů líčí dramatický život lékaře Kubitschka, pravnuka Jana Nepomuckého Kubíčka, který přišel do Brazílie v první polovině 19. století. V roce 1955 se Kubitschek stal prezidentem této největší jihoamerické země. Zemřel v roce 1976 za nevyjasněných okolností při nehodě na dálnici mezi Sao Paulem a Rio de Janierem. Tehdy zemí otřásala vlna atentátů souvisejících s akcemi tajných služeb. Brož řekl, že materiál ke knize sháněl v archivech v Brazílii i Česku, po internetu, v korespondenci, literatuře i v tisku. Setkal se také s řadou lidí, kteří Kubitschka osobně znali. Rod Kubíčků pochází původně z jihočeské Třeboně a tam se také původně měla nová kniha pokřtít, letošní povodně však oslavy překazily.
Blíží se konec roku a měsíčník Český dialog znovu vydává svůj staročeský kalendář. Oblíbili si ho zejména naši krajané v zahraničí, nechávají si ho posílat do Spojených států, Nový Zéland i do mnoha evropských zemí. Milena Štráfeldová se zeptala šéfredaktory Českého dialogu Evy Střížovské na podrobnosti:
Vy vydáváte už poněkolikáté kalendář, který je určen našim krajanům. Kolikátý v řadě už vychází ten letošní?
Které to třeba jsou?
"Letos máme třeba Josef Thomayera, Františka Palackého, Karla Sabinu, Václava Talicha, Josefa Dobrovského, Václava Matěje Krameria, Josefa Jungmanna, Ottu Wichterleho. A pak máme osobnosti ze starých dějin, které nemají přesně určené výročí, jako je třeba Anna Svídnická, Eliška Rejčka, Ladislav Pohrobek a podobně."
Ve starých kalendářích kromě tohoto poučného čtení bylo i čtení zábavné. Máte tam taky takové věci?
"Samozřejmě. Máme tam básničky, křížovky, recepty, písničky, obrázky. "
Máte tam taky povídky nebo jiná literární dílka?
"Letos ne, Míváme, ale letos jsme měli tolik osobností, že se nám nevešly. "
V jakém rozsahu je ten kalendář?
"V rozsahu 176 stran."
Na přípravě letošního kalendáře spolupracovalo pět autorů, jeden z našich krajanů, který žije v Cedar Rapids v Iowě ve Spojených státech, ho dokonce překládá do angličtiny. Mnoho Američanů českého původu už totiž nemluví česky, a přesto je česká historie a kultura zajímá. Kalendář si lze objednat například v pražské redakci Českého dialogu.
