Krajané v Bulharsku a Egyptě

Bulharský premiér Simeon Sakskoburggotský (vpravo)s premiérem Vladimírem Špidlou, Foto: CTK

Premiér Vladimír Špidla se minulý týden zastavil u krajanů v Bulharské Sofii. V Československém národním domě T.G. Masaryka jej přivítala asi stovka krajanů. V současnosti se v Bulharsku hlásí k českému původu asi 1000 lidí, vyjma žen, které se sem přivdaly v posledních desetiletích, jsou většinou potomci Čechů třetí čtvrté generace. Přežije Čeština na Balkáně? Faktem je, že zejména mladá generace už česky příliš nemluví. Existují ovšem výjimky. Marina Jadreva je čtyřiadvacetiletá absolventka práv. Česky se naučila na jazykových kurzech.

Bulharský premiér Simeon Sakskoburggotský (vpravo)s premiérem Vladimírem Špidlou, Foto: CTK
Premiér Vladimír Špidla se minulý týden zastavil u krajanů v Bulharské Sofii. V Československém národním domě T.G. Masaryka jej přivítala asi stovka krajanů. V současnosti se v Bulharsku hlásí k českému původu asi 1000 lidí, vyjma žen, které se sem přivdaly v posledních desetiletích, jsou většinou potomci Čechů třetí čtvrté generace. Přežije Čeština na Balkáně? Faktem je, že zejména mladá generace už česky příliš nemluví. Existují ovšem výjimky. Marina Jadreva je čtyřiadvacetiletá absolventka práv. Česky se naučila na jazykových kurzech.

"Naučila jsem se česky protože moje prababička byla Češka a já mám ráda všechno české."

Je to běžné, že by mladí lidé vaší generace mluvili česky?

"Vůbec to není běžné. Je to škoda, čeština by z Bulharska neměla zmizet."

Marina patří mezi studenty, kteří každý týden doházejí do hodin češtiny. Ty už patnáct let pořádá paní Anna Stajevská.

"Mám ráda děti a viděla jsem, že nejmladší generace se potřebuje jazyk naučit. V rodinách se totiž mluví česko-bulharsky. Časem se ukázalo, že i dospělí se rádi doučí češtinu a tak jsme založili kurzy i pro dospělé. Učíme se vlastivědu, hovoříme na nejrůznější témata, opravujeme se. Je tam veselo."

Jak se vlastně Češi v Bulharsku vzali? První Češi odcházeli do Bulharska už na konci 19.století, po vzniku samostatného bulharského státu. Byli to především intelektuálové, umělci, vědci a řada z nich stála u zrodu mnoha vědních a kulturních odvětí nového státu. Krajanská komunita nebyla nikdy příliš početná, nejvíce zde žilo asi 10 000 Čechů, ale byla velmi významná. Prvním krajanským sdružením byl spolek Čech, který byl založen v roce 1892. Jeho nástupcem je dnešní Československý klub TGM, v jehož čele stojí už 50 let Miroslav Přibyl. Za jakých okolností se krajanský život rodil?

"Byla zde asi stovka Čechů, kteří navštěvovali rakousko-uherské spolky, ale chtěli svůj vlastní. Spolek se rozvíjel, rostla krajanská komunita a vznikla potřeba otevřít českou školu. Ta byla v roce 1921 založena, ale nebylo kde učit. Proto se spolek rozhodl, že koupí nebo postaví svůj dům. V roce 1924 byl potom zakoupen tento dům, kam jsem chodil do školy i já."

Jak se daří české povědomí, jazyk, udržet? Nemáte obavu, že by čeština zmizela?

"Položil jste mně otázku, která mně nedává spát. Protože nevím, jak to dopadne. Je tady už třetí čtvrtá generace, která už mnohdy nerozumí česky. Děti se učí anglicky, francouzsky, ale na češtinu se zapomíná."

Československý klub TGM čítá asi 350 členů, 280 v Sofii, dalších 40 ve Varně a 30 v Plovdivu. V Sofii se koná každou středu klubový den, kdy se promítají filmy na videu, konají se nejrůznější přednášky. Bez podpory českého státu by však spolek provoz secesního Národní domu zvládal jen těžko. Jen v letošním roce proto přispělo ministerstvo zahraničí na opravu fasády sedmi sty tisíci korunami.

Tolik tedy reportáž Jaromíra Marka z cesty za krajany do Bulharska a teď Vás alespoň na rozhlasových vlnách pozvu ještě dál - do Egypta. I tam totiž žijí naši krajané - či lépe řečeno krajanky. Z Káhiry přijela na nedávný Týden zahraničních Čechů do Prahy i Anna Yankou. A jak se do Egypta dostala?

"Do Egypta se jako žena nemůžete dostat jinak, nežli sňatkem."

Kdy jste se provdala a jak dlouho tam žijete?

"Já jsem provdala v roce 1968, ale pak jsme byli ještě dva roky tady a tam žiju od roku 1970."

To znamená, že tam máte už třicetiletou zkušenost. Kolik podobných případů tam je a stýkáte se?

"Ano, stýkáme. Máme třeba krajanku, která je tam od roku 1949 a která zažila ještě krále. Pak tam jsou asi tři nebo čtyři, které přišly po 50. letech, a největší příliv byl od poloviny 60. let a v 70. letech, protože tady byly různé protokoly výměny mezi studenty, takže zde bylo hodně studentů z arabských států a z afrických zemí. A protože byli ve věku, kdy měli snahu zakládat rodiny, tak se tu seznamovali s českými děvčaty a končilo to sňatkem."

Jsou tam desítky nebo dokonce stovky českých žen?

"Stovky absolutně ne, snad desítky, když bych to tak spočítala všechno dohromady... Bohužel v dnešní době o sobě ani nevíme. Mezi Alexandrií a Káhirou v podstatě nejsou žádné styky, i když my jsme se z Káhiry o to snažily. Tam se totiž stává, že žena tak zapadne do toho prostředí a rodinného života, že potom už nemá zájem o nějaké činnosti mimo nebo o to někoho hledat. Najde si přítelkyně místní nebo cizinky. Dřív to bylo možná jednodušší v tom, že jsme se musely povinně registrovat na zastupitelském úřadě. Teď už to neexistuje, a tak se stává, že mladá děvčata přijedou do Egypta na dovolenou, zamilují se, provdají se, a buď si manžele přivezou sem zpátky, anebo neprojevují zájem. Nějak se izolují a pak je jim život takový smutný. My se snažíme je někdy vytáhnout, ale ony už jaksi zleniví."

Máte tam nějaké krajanské sdružení?

"Snažily jsme se. Když jsme se v Káhiře sešly v plném počtu, bylo nás patnáct. Postupem času, jak ženy ovdověly, se z nich zase staly babičky a zase zapadnou do toho kruhu. Když je o něco požádám, tak mi pomůžou, ale že by nějak samy vyvíjely aktivitu... I pro ně já musím vymýšlet: uděláme si projížďku na Nilu, udělá nám dobře už jen to, že jsme spolu, každá se vypovídá, vidíme problémy. Ale nemají vlastní nápady. Já to ale neodsuzuju. Tam záleží na tom, jaký je manžel. V arabském světě se žena absolutně nemůže realizovat bez povolení manžela. Ani pracovat nemůže bez jeho povolení. Ten jí může zakázat všechno. Já mám díkybohu to štěstí, že můj manžel mne nechá, že se můžu realizovat, jak chci. Opravdu mne podporuje a vím, že v určitých věcech je na mne i pyšný, ale není to případ všech. To je vzácná výjimka."

A jsou tam konkrétně takové případy, kdy to českým ženám nevyhovuje? Měly třeba problémy odtud odejít, vrátit se zpátky?

"Problémy neměl v podstatě nikdo, protože se víceméně dohodli. V těch 70. letech po roce nebo po dvou spousta českých děvčat se vrátila, protože to je opravdu úplně jiné prostředí. Káhira je velká, hlučná, špinavá. Ve většině případů se ale, pokud vím, domluvili. Vždycky je tam ale problém dětí. Vím, že tam nebyly nějaké tragické případy, jen jeden tam byl nedávno, kdy žena utekla z Ismailie a byla několik měsíců na našem velvyslanectví, nežli jí pomohlo, že mohla s dítětem odejít. Ale nějaké tragické případy? To se vždycky řeší a dá se s nimi domluvit. Když pochopíme mentalitu orientálního muže: on dovolí řadu věcí a může se nechat přesvědčit, ale musí se s ním o tom mluvit. A on musí mít pocit, že byl respektován jeho názor. Stalo se nedávno, že jedna krajanka sem jela na dovolenou a řekla si, že už toho má dost a že chce, aby děti vyrůstaly tady. A manželovi prostě jen oznámila, že se nevrátí. A za rok jela na návštěvu a manžel jí to vrátil, že ji ani děti nepustil zpátky. Tam se legálně nedá nic dělat, to je osobní záležitost. Jediná rada, kterou jsem jí mohla dát, byla: snaž se být maximálně diplomatická a manžela přesvědčit, že je to lepší pro ty děti, když se myslí na jejich budoucnost. V Egyptě je totiž strašně moc problémů, je tam hodně lidí a málo práce a opravdu naše děti mají tady větší možnost si vybrat svou budoucnost. Tam to všechno vybírají. A už se stalo, že se naše děti sem vracejí a jsou tady velmi úspěšné. Jsou to ale převážně chlapci. Děvčata tíhnout spíš k Egyptu a k tamní společnosti. Dcery se taky ptám, jestli by si nevzala raději cizince, a ona odmítá. Tam u mužů ještě cítí, že je to doopravdy muž, který chrání rodinu, který má o rodinu zájem a pro manželku opravdu chce to nejlepší. Samozřejmě podle pravidel té společnosti, ale když je pochopíte, tak to není myšleno špatně. A tady záleží na interpretaci každého jednotlivce. Ale tam opravdu cítíte, že muž je ochrana. - Jestli Egypt mám ráda? Já ho miluju. Jsou vyspělé země, kde je civilizace, pořádek, technologie, ale chybí tam jedna věc, která v Egyptě je a která tam spoustu lidí z těchto civilizovaných zemí táhne. Cítím tam ještě člověčinu a to je důležité."