Kroměříž: palác biskupů, arcibiskupů a filmařů
Možná si na tu filmovou scénu vybavíte: setmělý barokní palác v 18-tém století. Je zimní večer a sály se rozléhají výkřiky starce – skladatele Salieriho. Křičí, že zavraždil Amadea Mozarta, svého někdejšího rivala. Když dva sluhové rozrazí dveře Salieriho komnaty, najdou ho krvácejícího na podlaze. Pokusil se zjevně spáchat sebevraždu. Lokajové ho naloží na nosítka a se sténajícím starým mužem spěchají do špitálu v zasněžených vídeňských ulicích. A pak se střídají dramaticky záběry sténajícího Salieriho s pohledy do rozzářeného sálu zaplněného lidmi tančícími na Mozartovu hudbu.
Ještě než s kastelánem a historikem Martinem Krčmou vejdeme do budovy, chci si vyjasnit její název: oficiálně je to Arcibiskupský palác, v Kroměříži a okolí ale mluví o „zámku“. A když budovu v roce 1998 odborníci UNESCO zanesli na Seznam památek světového dědictví, použili dokonce anglický termín „castle“ – tedy hrad. Kam to tedy vlastně vstupujeme?
„V názvosloví, které používáme my, je to zámek. Nicméně svou funkcí a tak jak, by byl chápaný v evropském kontextu, je to reprezentační palác.“
Kroměříž byla přitom po staletí letním sídlem biskupů na střední a severní Moravě. Ne tím hlavním centrem, kterým byla vždycky Olomouc. Proč se tedy rozhodli investovat právě tady v malém městě a ne raději do svého hlavního paláce?
“Je pravda, že Olomouc byla jejich sídelní město a měli tam duchovní správu. Ale současně to bylo královské město a pevnost. Neumožňovala tedy takový stavitelský rozmach, nešlo tam postavit opravdu honosné sídlo. Tohle bylo možné v Kroměříži, kde měli olomoučtí biskupové letní rezidenci dávno předtím, než tady vznikl tenhle barokní palác. Proto padla jejich volba právě na Kroměříž.”
Olomoucké sídlo vybudoval osvícený biskup Karel II.
A jak se v historii často stává, byla to válečná pohroma, která vybudování nového palace předcházela. Předpokládalo to ale vizi a osvíceného biskupa, a tím byl rakouský šlechtic:
“Karel II., hrabě z Lichtěnštejna-Kastlekornu, zdědil olomouckou diecézi po Třicetileté válce zuboženou a zchudlou po všech stránkách. Paradoxně mu to dalo příležitost, aby ji nastartoval jak po duchovní tak po hospodářské stránce. Rozhodl se v Kroměříži vybudovat sídlo, kde bude prezentovat kulturnost a bohatství. Měl k tomu nejlepší předpoklady: sám byl vzdělaný a dokázal se obklopit lidmi, kteří mu to umožnili. Architekty a staviteli, se kterými za dvě destiletí dokázali tenhle palác postavit.”
I když palác vznikl jako budova, která měla reprezentovat moc církve, bylo to právě tady, kde schůzovali v roce 1848 první demokraticky zvolení poslanci v Habsburském mocnářství:
“Oni se původně sešli ve Vídni, kam byl sněm svolaný. Ale když hlavní město rakouského mocnářství zachvátily revoluční události a nepokoje, přestěhoval se celý imperiální dvůr do Olomouce. Císař Ferdinand si pak přizval parlamentaristy na dohled sem do Kroměříže. Umožnily to ale samozřejmě také zdejší podmínky, velikost arcibiskupského paláce, kde nebyl problém parlament narychlo usídlit,” vysvětluje kastelán Martin Krčma.
“Oba dva mocnáři byli v Kroměříži velmi spokojení. Bylo to zvláštní setkání., Přijeli s celými rodinami a strávili tady tři dny. Setkaly se spolu jejich manželky, oni sami se vypravii na lov i do divadla. Snažili se dát najevo blízkost a dobrou vůli,”říká kastelán Martin Krčma.
Mimochodem: hlavním důvodem schůzky Franze Josefa I. a Alexandra III. byla situace na Balkáně, kde mělo Rakousko i Rusko strategické zájmy. Tenkrát, v roce 1885, panovníci obou velmocí demonstrovali přátelství. Za necelých třicet let jejich spor o Balkán roznítil konflikt, který přerostl v první světovou válku. Možná by bylo pro celý svět lepší, kdyby dobrá vůle inspirovaná moravským ovzduším a barokní krásou kroměřížského zámku vydržela vyjednavačům obou impérií o něco déle.
