Kultura
Nejprve vás dnes pozvu do Plzně, která je v těchto dnech dějištěm 10. ročníku mezinárodního festivalu "Divadlo". Současně s pozoruhodnými zahraničními inscenacemi a výběrem českých divadelních projektů v široké tématické, stylové i žánrové škále, nabízejí organizátoři návštěvníkům této jedné z nejvýznamnějších divadelních událostí roku, probíhající pod mottem "Kulturní vzájemnost zemí visegrádské čtyřky", také několik zajímavých výstav a dalších překvapení, jež se konají ve Výstavní síni "13" Západočeské galerie, v Kulturním středisku Esprit, v Galerii města Plzně, ale také v plenéru, například na opuštěném plzeňském nádraží Jižní předměstí. S pozvánkou na některé z nich je u našeho mikrofonu tajemník přehlídky Tomáš Froyda...
"Výstava 'Současná divadelní architektura', která vznikla jako doprovodná akce mezinárodního festivalu 'Divadlo Plzeň 2002', zachycuje všechny významné divadelní stavby, ať už se jedná o přestavby, rekonstrukce nebo nové realizace porevoluční epochy. Nejstarším divadlem, které tam je, je ostravské Divadlo Jiřího Myrona z roku 1986, které je tedy ještě předrevoluční, a tvoří takovou vyjímku v té kolekci, jinak jsou to skutečně všechno divadla postavená, zrekonstruovaná nebo přestavěná až po roce 1989. Těch doprovodných akcí je ovšem celá řada. Například je to dále výstava fotografií Jaroslava Krejčího, kdy on na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zachytil hostování pana Olega Tabakova v Činoherním klubu ve slavné inscenaci Gogolova 'Revizora'. Součástí festivalu 'Divadlo' je rovněž expozice Martina Velíška 'Ty, který lyžuješ', na kterou se váže představení Bílého divadla Ostrava, či projekt pouličního představení občanského sdružení Johan 'Moving Station - Hemžící se zastávka', zahrnující divadlo specifického prostoru. A jsou to mimo jiné také projekce našeho hlavního mediálního partnera - České televize, a festivalové diskuse například na téma nastupující generace režisérů ve střední Evropě, i besedy na různá jednotlivá témata."
Kromě již zmíněného se ve foyeru plzeňského Velkého divadla koná i workshop divadelní fotografie, který vede Viktor Kronbauer, žák fotografa a grafika Jaroslava Krejčího. Kronbauer od roku 1984 pracuje pro Divadelní ústav v Praze a jeho snímky pravidelně publikují Divadelní noviny. Spolupracoval například s režiséry Miroslavem Macháčkem, Davidem Radokem, Janem Grossmanem, Lubošem Pistoriem či bratry Formanovými, a fotografoval rovněž na zahraničních cestách - v Rusku, Itálii, Maďarsku, Německu, Anglii. Mezinárodní porota výstavy Triennale v jugoslávském Novém Sadu ocenila letos stříbrnou medailí jeho kolekci fotografií z inscenace "Richard III." v režii Vladimíra Morávka v Divadle Globe na pražském Výstavišti. Mimochodem toto divadlo, které v letní sezóně muselo předčasně ukončit svoji činnost z důvodů finančních, a které v srpnu značně poškodila povodeň, obnovuje na dva večery - 18. a 19. září - toto unikátní a divácky velmi úspěšné představení, v němž exceluje zejména Pavel Zedníček v titulní roli. Protože se podařilo "utopené" nádherné kostýmy, uplavané paruky a rekvizity ve Stromovce posbírat, chce soubor s podporou diváků dokázat, že i v nouzových podmínkách situaci opět zvládne a předvede milovníkům dobrého divadla vysoce kvalitní podívanou.
Ale zpět do západočeské metropole, kterou také postihly srpnové povodně. Téměř zázrakem se však vyhnuly, jak říká Tomáš Froyda, jeho stánkům Thálie. Proto mohl být dodržen i termín konání mezinárodní divadelní přehlídky...
"Plzeň jaksi vyvázla ve srovnání s jinými poškozenými regiony z toho docela dobře. Ne, že by nebyly škody, jsou samozřejmě také velké škody, ale nemusíme festival omezovat nebo rušit."
A jak tedy vypadá letošní jubilejní ročník "Divadla Plzeň"? To byla otázka pro ředitele festivalu Jana Buriana. Ten vám nejprve přiblíží historii jeho vzniku...
"Festival vznikl po 'sametové' revoluci jako první svého druhu, který chtěl otevřít českou divadelní kulturu světu, a naopak prezentovat naše divadla, řekněme na té evropské scéně, a konfrontovat je také se zahraničními soubory. Prošel samozřejmě nějakým vývojem, poměrně přirozeným, a dneska je to takový nejprestižnější český mezinárodní divadelní festival."
Hlavním magnetem letošní přehlídky měl být podle Jana Buriana plánovaný česko-francouzský projekt "La Stodola - Bazar střepů", připravovaný Divadlem Continuo ve spolupráci s francouzskými tanečníky a cirkusovými artisty. Bohužel ten se nemohl uskutečnit vzhledem ke své náročnosti zejména na finanční prostředky, jichž je nyní zapotřebí na jiné účely, hlavně na pokrytí škod způsobených České republice katastrofálními záplavami. Naděje však umírá naposledy, a tak doufejme, že projekt ještě uvidíme, třeba napřesrok. Všechna ostatní pozvaná divadla se svým programem do Plzně přijela...
"Za prvé země takzvané visegrádské dohody, to znamená například divadlo z Varšavy - Teatr Rozmanitošci s 'Magnetismem srdce', z Budapešti Divadlo Krétakör Színház s Büchnerovým 'Vojckem' (přesný název titule je 'Dělnický cirkus' - pozn. red.), z Bratislavy Štúdio Lasici a Satinského s bulvární komedií 'Tenkrát na Jamajce' aneb 'Okamžik pravdy'. Dále jsme na festivalu přivítali například britský soubor Cal McCrystal and the Company s představením 'Spymonkey's Stiff', ruského dramatika, herce a režiséra Jevgenije Griškovce, patřícího k hvězdám současné divadelní Moskvy, který předvedl dvě monodramata - 'Jak jsem snědl psa', s nímž projel už řadu evropských festivalů, a 'Současně', či velmi zajímavé holandské pouliční divadlo Straat Staal se čtyřmi inscenacemi. No, a z českých scén třeba Dejvické divadlo ('Příběhy obyčejného šílenství'), Činoherní klub ('Osiřelý západ'), jednu inscenaci z Violy ('The Gin Game'), jejíž představitelé (Blanka Bohdanová a Josef Somr) získali Ceny Thálie, ostravské Divadlo Petra Bezruče a další."
Tolik k mezinárodnímu festivalu "Divadlo Plzeň 2002" jeho ředitel Jan Burian.
A teď se vydáme do jihozápadních Čech na přehlídku hudební...
"Nerozmýšlel jsem se vůbec. V okamžiku, kdy jsem přijel do Dolní Lukavice a viděl to nadšení v lidech, kteří ty věci berou srdcem, tak se přeneslo i na mne, a od té doby je to jedna z akcí, které se věnuji strašně rád, už proto, že z údolí řeky Úhlavy pocházeli tatínek i maminka, tatínek byl z Přeštic a maminka od Janovic nad Úhlavou, čili z míst, kde vlastně ta hudba skutečně zněla po staletí, a zněla tam i za doby Haydna. Nebýt paní Páclové, tak kdo ví, jestli bychom se dočkali desátého ročníku a toho, že se stává nikoli regionální záležitostí, ale nabírá takové obrátky, že snad je to vzorový festival nejenom pro Českou republiku, ale pro všechny kandidátské země vstupu do Evropské unie, a je skutečně brán jako něco naprosto mimořádného v celé Evropě. Paní Páclová je navíc dokladem toho, že Pražáci nejsou jenom 'pragocentristé', ale že mohou dělat hodně i pro kulturu v regionech mimo Prahu."
Podle doktora Voleníka - jak jste sami slyšeli - by Haydnovy hudební slavnosti nebyly, kdyby jim od samého začátku nepomáhala paní Dagmar Páclová. Jak se vlastně k této spolupráci dostala..?
Páclová: "Jako 'slepá k houslím'. Krátce předtím jsem založila spolu s panem docentem Filipcem oční nadaci - pro Oční kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Po zkušenostech z období, kdy jsme oběhávali úřady, abychom zjistili, jak tu nadaci vůbec lze založit, protože to bylo v tom roce 1992 úplně něco nového, nabídla jsem tehdy organizátorům, respektive těm, kteří chtěli zakládat Haydnovu nadaci, že jim s tím poradím. A skončilo to tak, že jim radím deset let..."
Voleník: "Je to festival staré hudby, festival, který vlastně vychází z tradic. Koneckonců posluchači slyšeli jméno 'Jakub Jan Ryba', tak ten se narodil právě v Přešticích, kde je krásný kostel Diezenhofferův Nanebevzetí Panny Marie, který má prostory, v nichž právě probíhají také ty koncerty, a kde jsou mimo jiné fresky od Jana Preislera; doporučuji všem navštívit. A v Dolní Lukavici u Přeštic složil svou první symfonii. a vlastně začínal jako kapelník, mladý Josef Haydn. Takže skutečně tam po těch lukách kolem řeky Úhlavy zněly poprvé tóny Haydnovy symfonie, a myslím si, že to je věc, na kterou Česká republika může být hrdá, a že ten kraj celý zní hudbou. Někdy ta hudba je taková, jako když zazní lesní rohy, když se rozbouří ta řeka Úhlava, ale často spíš bublá tak, jak to známe od Smetany a od Dvořáka. Je to zkrátka česká hudba a česká řeka..."
Po krátké hudební ukázce z Haydnovy symfonie "Lukavické" náš rozhovor s Dagmar Páclovou a doktorem Lubomírem Voleníkem pokračuje. Tématem jsou stále festivaly "Haydnovy hudební slavnosti", konané teď už dokonce v devíti místech jihozápadních Čech, například také na zámcích Nebílovy a Chudenice, v klatovském kostele sv. Vavřince, v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Řenčích či v kostele sv. Víta v Dobřanech a jinde...
Páclová: "Pomohli nám i zahraniční interpreti, které jsme naštěstí měli od prvního ročníku, kteří někde zaslechli, že 'Haydn byl kdysi v nějakých Čechách, v nějaké Lukavici, a že tam složil symfonii'. Najednou se to dostává do povědomí a samozřejmě se to stává přitažlivé i pro naše lidi, protože my jsme tací, že 'když tam nejede ten zahraniční interpret, tak co bych tam jezdil hrát já?' Nechci odsuzovat všechny české muzikanty, samozřejmě jsou mezi nimi 'bílé vrány', jako například Jaroslav Tůma, který v Lukavici hraje rád, pyšní se tím, že tam hraje, a má ten festival rád. Ale jsou i tací, kteří se tváří pohrdavě - 'nojó, hrát někde támhle v ňáký obci...' Tudíž nejdříve je nutné začít s výchovou těch mladých. Rozhodli jsme se proto oslovit konzervatoře, aby své nejlepší interprety přivedli k soutěži na určitý nástroj, který vyhlásíme, a sami jim umožníme, aby měli koncert v rámci Haydnových slavností."
Voleník: "To, že probíhá ten festival po těch jednotlivých obcích jihozápadních Čech, si myslím, že je fantastické poselství všem těm lidem, kteří žijí i v menších obcích, protože nemusejí jezdit někam daleko za kulturou, třeba až do Prahy nebo do Brna, neboť ona může přijet za nimi. A že ta kultura, která tam přijíždí, tam patří, právě to považuji za to krásné a výzvu pro budoucnost."
Páclová: "Do těch jihozápadních Čech i architektonicky ta hudba 18. století patří. A my teď máme v plánu třeba v Nebílovech, což je velice zajímavý zámek, postavený jakoby dva proti sobě, uprostřed s nádvořím, vytvořit tam operu. Byla by to krásná věc, ovšem velmi drahá. Navržena už je na příští rok, ale nebudou na ni peníze, tak se musí oddálit. Podobných krásných nápadů máme mnoho,"
dodala na závěr našeho rozhovoru při příležitosti konání 10. ročníku "Haydnových hudebních slavností" Dagmar Páclová-Šerclová z Nadačního fondu Josefa Haydna - evropského kulturního centra Dolní Lukavice.
